ECLI:CZ:US:2017:4.US.2158.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2158/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 13. června 2017 sp. zn. IV. ÚS 2158/16 ve věci ústavní stížnosti B. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Douchou, advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2016 č. j. 59 Co 19/2015-129, kterým bylo v řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o ustanovení opatrovníka stěžovatelovu nezletilému synovi, a návrhu, aby krajskému soudu byla uložena povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2016 č. j. 59 Co 19/2015-129 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2016 č. j. 59 Co 19/2015-129 se ruší.
III. Krajskému soudu v Brně se ukládá, aby stěžovateli zaplatil ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí Ústavního soudu náklady řízení ve výši 3 146 Kč.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo v řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 9. 2014 č. j. Nc 2572/2014-2, jímž byl nezletilému synovi stěžovatele ustanoven jako opatrovník orgán sociálně-právní ochrany dětí, Městský úřad Uherské Hradiště.
2. Stěžovatel dále požaduje, aby Krajskému soudu v Brně bylo podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uloženo nahradit mu náklady spojené s jeho zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve výši 3 146 Kč, tj. za dva úkony právní služby po 1 000 Kč podle ustanovení §7 bodu 3 ve spojení s §9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytovaní právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, ve spojení s §11 písm. a) a d) advokátního tarifu, dále náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (2x 300 Kč), to vše navýšené podle §14a odst. 1 advokátního tarifu o 21% DPH.
3. Z obsahu napadeného rozhodnutí, vyžádaného spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 (N 222/79 SbNU 569) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, kterou se tento stěžovatel rovněž domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. Nc 2572/2014-2 ze dne 29. 9. 2014, potvrzeného rozhodnutím Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 19/2015-68 ze dne 22. ledna 2015, tedy téhož usnesení, kterým byl ustanoven nezletilému synovi stěžovatele jako opatrovník orgán sociálně-právní ochrany dětí, Městský úřad Uherské Hradiště. Ústavní soud uvedené ústavní stížnosti vyhověl a věc byla soudu vrácena k novému rozhodnutí, neboť krajský soud se věcně nezabýval odvolací argumentací stěžovatele, který namítal, že za Městský úřad Uherské Hradiště jednala zaměstnankyně, která je blízkou přítelkyní matky a která s ní sedí v jedné kanceláři.
4. Nyní projednávanou ústavní stížností napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2016 č. j. 59 Co 19/2015-129, kterým bylo usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. Nc 2572/2014-2 ze dne 29. 9. 2014 opět potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že se nemůže zabývat námitkou podjatosti stěžovatele uplatněnou vůči jmenovanému opatrovníkovi jako kolektivnímu orgánu státní správy, neboť námitka podjatosti může směřovat v soudním řízení toliko vůči soudci, přísedícím, zapisovateli nebo jinému zaměstnanci soudu, jakož i vůči znalci nebo tlumočníkovi (§14 odst. 1 o. s. ř., §17 o. s. ř.), a nikoliv vůči jmenovanému opatrovníkovi. Opatrovník, respektive jím pověřený zaměstnanec, vystupuje v daném řízení jako úřední osoba ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a proto je nutné podjatost opatrovníka namítat podle §14 správního řádu, podle kterého o námitce podjatosti úřední osoby rozhoduje její představený. Stěžovatelem uplatněný odvolací důvod proto byl právně irelevantní. K závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1244/15 se krajský soud nijak nevyjádřil.
II.
5. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení krajského soudu a usnesení zrušené ústavní stížností sp. zn. I. ÚS 1244/15 jsou obsahově téměř identická, liší se jen v datu, jednacím čísle a jménu asistentky soudce zodpovědné za písemné znění soudního rozhodnutí. Právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu nyní napadené usnesení absolutně ignoruje. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665), IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), Pl. ÚS 9/06 ze dne 2. 6. 2009 (N 126/53 SbNU 577), I. ÚS 77/97 ze dne 18. 11. 1998 (N 142/12 SbNU 317)], z níž vyplývá závaznost ústavněprávního názoru Ústavního soudu. Stěžovatel zmiňuje, že postupem soudu dochází k bezdůvodným průtahům v řízení a předkládá totožnou argumentaci jako v případě jeho úspěšné ústavní stížnosti.
6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížností, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
III.
7. Okresní soud v Uherském Hradišti ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že až do odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka mu nebylo známo, že matka nezletilého pracuje na oddělení sociálně-právní ochrany dětí.
8. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí se skutečně nevypořádává s dřívějším nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 způsobem, který by odůvodňoval odklon od zde vysloveného závazného právního názoru, a tedy v této podobě nemůže obstát.
9. Vedlejší účastnice se k podané ústavní stížnosti nevyjádřila, a Ústavní soud s ní proto jako s účastníkem řízení nejednal.
10. Městský úřad Uherské Hradiště se rovněž k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Stěžovatel možnosti repliky k vyjádřením Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně nevyužil.
IV.
12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
V.
14. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
15. Ústavní soud nejdříve uvádí, že se znovu nezabýval vlastní problematikou ustanovení konkrétního opatrovníka a možností stěžovatele vznášet proti rozhodnutí o jeho ustanovení námitky, neboť tato otázka byla podrobně projednána v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1244/15, přičemž jeho závěry, podle nichž bylo rozhodnutím krajského soudu porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou s ohledem na nezměněný stav věci pro IV. senát Ústavního soudu závazné. Ústavní soud pouze ve stručnosti připomíná, že v tomto nálezu byl vysloven závěr, podle něhož "pochybnost o schopnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí řádně hájit nejlepší zájem dítěte může vzniknout, vystupuje-li jako kolizní opatrovník v řízení před soudem, mezi jehož účastníky je i rodič - zaměstnanec tohoto orgánu sociálně-právní ochrany dětí". Dále uvedl, že vystupuje-li kolizní opatrovník v řízení nikoliv v zájmu opatrovance, ale v zájmu některého z dalších účastníků řízení, dochází k zásahu do práv opatrovance, neboť není řádně zastoupen. Zároveň tím dochází k podstatnému znevýhodnění zbylých účastníků řízení, což je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu na rovnost zbraní. Soud musí jmenovat takového kolizního opatrovníka, který je schopen vystupovat v zájmu účinné ochrany práv opatrovance. Stejné hledisko musí zvážit i odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o jmenování kolizního opatrovníka. Je úkolem soudu, aby k námitkám vůči výběru kolizního opatrovníka vyhodnotil, zda vznikla pochybnost o schopnosti opatrovníka řádně hájit zájmy opatrovance a zda lze tuto pochybnost rozptýlit jmenováním odlišného kolizního opatrovníka nebo jiným způsobem (např. určením jiné úřední osoby vnitřním postupem orgánu sociálně-právní ochrany dětí).
16. Důvodem pro nynější kasační rozhodnutí Ústavního soudu je mimo již zmíněné nedostatky (v podstatě totožné jako v předchozím zrušeném rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 1244/15) především nerespektování závazného právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném nálezu.
17. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby.
18. Ústavní soud přitom trvá na právní závaznosti předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu. V tomto směru odkazuje na vlastní judikaturu, zejména na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/06, IV. ÚS 301/05 (a na nálezy tam citované), III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285), IV. ÚS 1642/11 ze dne 8. 11. 2011 (N 191/63 SbNU 219), Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61), která se otázkou závaznosti nálezů Ústavního soudu velmi podrobně zabývá. Z uvedených nálezů vyplývá, že kasační závaznost nálezů Ústavního soudu je závazností takřka absolutní. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou výrazně přísnější, než je tomu v případě "pouhé" závaznosti precedenční. Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu, avšak pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221) či IV. ÚS 301/05]. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o své vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces. Tento právní názor je logickým vyjádřením samotného smyslu kasace v právním řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 467/98) a je široce zastáván i v odborné literatuře (srov. např. Bobek, M., In: Bobek, M., Kühn, Z. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2013, str. 103 a násl.; či Filip, J., In: Kolektiv autorů. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, str. 1236 a násl.).
19. Uvedené plně platí i pro projednávanou věc, kdy krajský soud za nezměněného stavu věci znovu rozhodl o odvolání stěžovatele stejným způsobem, který již byl Ústavním soudem shledán v předchozím nálezu jako ústavně rozporný. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že pravidlo, podle něhož se proti nálezu Ústavního soudu nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným soudem respektován, a to i bez ohledu na eventuální pochybnosti příslušného soudu. Krajský soud však v odůvodnění svého rozhodnutí právní závěry nálezu Ústavního soudu nijak nereflektoval a ani rozhodnutí Ústavního soudu nezmínil. Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit.
20. Ústavní soud dodává, že nerespektování předchozího (citovaného) nálezu Ústavního soudu způsobuje, že se řízení před civilními soudy dále - a zcela zbytečně - prodlužuje. Napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo i z tohoto důvodu k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
21. Vzhledem k tomu, že ze strany krajského soudu opět došlo k porušení základních práv stěžovatele, který se opakovaně musel obrátit na Ústavní soud, přistoupil Ústavní soud rovněž k aplikaci ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, a rozhodl o povinnosti Krajského soudu v Brně uhradit stěžovateli náklady řízení v jím vyčíslené výši 3 146 Kč.
22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výrocích I, II a III nálezu uvedeno.