ECLI:CZ:US:2017:4.US.2196.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2196/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A. M. S., zastoupeného Mgr. Petrem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, č. j. 7 Tdo 1257/2015-244, rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2014, č. j. 43 T 17/2006-12931, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2011, č. j. 43 T 17/2006-11775, byl stěžovatel společně s dalšími osobami zproštěn obžaloby, protože označený skutek není trestným činem.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 4 To 71/2012, byl k odvolání napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze.
Ve výroku uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel společně s dalšími osobami shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle §252a odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2009, rovněž ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let, při současném zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let.
K odvolání stěžovatele i dalších odsouzených, státního zástupce a zúčastněné osoby, rozhodl Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a nově stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu legalizace výnosů trestné činnosti podle §252a odst. 1 a 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákona ve znění účinném do 30. června 2006 a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let; uložil mu trest zákazu činnosti funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř roků a peněžitý trest ve výši 2 000 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívajícího v právu na rozhodování obecných soudů ve dvou stupních. Český právní řád zaručuje přezkum rozhodnutí odvolacím soudem; v projednávaném případě však rozhodnutí nalézacího soudu bylo nesrozumitelné, zmatené a nepřezkoumatelné. Z rozsudku není patrné, které jednání bylo kterým trestným činem, a který z obžalovaných se měl toho kterého jednání dopustit. Teprve rozhodnutí odvolacího soudu splňuje požadavek přezkoumatelného rozsudku, avšak tím, že takto rozhodl až odvolací soud, byl stěžovatel připraven o zákonem zaručený opravný prostředek - přezkum přezkoumatelného rozhodnutí odvolacím soudem. Stěžovatel považuje uvedený postup za nepřiměřené omezení práva na dvojinstančnost řízení.
Další námitka stěžovatele spočívá v opomenutí důkazů. Předně stěžovatel navrhl svůj vlastní výslech, zejména poté, co byl původně osvobozující rozsudek zrušen, měl k věci řadu nových informací, a proto neměl být odsouzen nevyslechnut. Dalším navrženým a neprovedeným důkazem byl odkaz na anglické právo - pro posouzení míry zavinění stěžovatele, anglického advokáta spravujícího majetek klientů. Navrhl proto k důkazu oficiální příručky anglické organizace advokátů, která stanoví podrobná pravidla pro správu trustů, a další, upravující náležitou péči ve vztahu k původu finančních prostředků.
Třetí porušení práv pak stěžovatel shledává v rozhodnutí za jeho nepřítomnosti. Stěžovatel se včas a řádně omluvil z nařízeného jednání s ohledem na dlouhodobě plánovanou zahraniční cestu, přičemž projevil zájem se jednání zúčastnit. Soudy však jeho základní právo zcela ignorovaly.
Za účastníka řízení - Nejvyšší soud - se vyjádřil předseda senátu 7 Tdo, podle něhož je ústavní stížnost jen polemikou stěžovatele se skutkovými zjištěními. Stížnost sice formálně odkazuje na ústavní principy, nedosahuje však ústavněprávní úrovně a je pouze v mezích ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Námitky ohledně jednání v nepřítomnosti nemají podle něj žádné opodstatnění; stěžovatel měl možnost účasti, dal však přednost cestě do zahraničí. Podle §263 odst. 4 trestního řádu je přitom jediným důvodem, pro který musí odvolací soud jednat v přítomnosti obžalovaného, jeho pobyt ve vazbě či ve výkonu trestu. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Za Vrchní soud v Praze se k výzvě Ústavního soudu vyjádřila předsedkyně senátu 4 To, která uvedla, že převážná většina námitek byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy a ty se s nimi vypořádaly; proto odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. K jednotlivým námitkám pak uvedla odkaz na konkrétní stránky rozhodnutí, jež se k nim vztahují.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřila za Městský soud v Praze předsedkyně senátu 43 T, která zcela odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Obdobně pak vyznělo i vyjádření předsedy senátu Městského soudu v Praze (sp. zn. Spr 192/2017).
V replice stěžovatel uvedl, že se soudy snaží bagatelizovat faktické upření jedné soudní instance účastníkovi trestního řízení. V řízení před Ústavním soudem však nejde o samotný výsledek rozhodovací činnosti, ale o flagrantní vady rozsudku nalézacího soudu již v samotné výrokové části. Vrchní soud sice připouští, že "...ve výroku, jakkoliv je i nadále nepřehledný a obtížněji srozumitelný, je vyjádřena podstata..."; stěžovatel je však přesvědčen, že rozsudek není "jen" nepřehledný, ale i nepřezkoumatelný a vrchní soud tedy neměl konečným způsobem rozhodovat jako odvolací instance. Je totiž právem účastníka řízení vědět, za který skutek byl odsouzen a čím naplnil skutkovou podstatu konkrétního trestného činu, a takový závěr musí být přezkoumatelný odvolacím soudem. Vrchní soud v Praze sám uvedl, že ve věci rozhodl s ohledem na zásadu rychlosti řízení a procesní ekonomie. Stěžovatel chápe, že s ohledem na okolnosti věci vrchní soud raději rozhodl sám, bylo-li i druhé rozhodnutí nalézacího soudu ve věci absolutně zmatené a nepřezkoumatelné, a utopickou by byla představa, že napotřetí vydá Městský soud v Praze rozhodnutí formálně korektní, s jasným popisem skutků a jejich právní kvalifikací. To ovšem neznamená, že by odvolací soud měl rekapitulovat zjištění soudu prvního stupně, neprováděl-li sám dokazování - přesto přepsal popis skutků, který neodpovídal ani sdělení obvinění, ani obžalobě a ani rozhodnutí nalézacího soudu. Za daného stavu věci bylo namístě, aby Vrchní soud v Praze zvážil, které ze základních práv má vyšší prioritu, zda právo na soudní přezkum nebo právo na rychlé projednání věci. Fakticky se tak odvolací řízení stalo pouze formalistickým úkonem, zcela popírajícím jeho náplň a smysl. Proto je stěžovatel i nadále přesvědčen, že jeho základní práva byla porušena a navrhl, aby Ústavní soud věc meritorně přezkoumal a napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že ústavní stížnost podali i další odsouzení v téže věci, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 1677/16. Na uvedené rozhodnutí lze proto odkázat.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalších písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Tato situace však v projednávaném případě nenastala.
Princip dvojinstančnosti (trestního) řízení představuje (zásadní) záruku soudního přezkumu soudního rozhodnutí. Zároveň však podle procesního předpisu odvolacímu soudu přísluší pravomoc, v jejímž rámci může buď věc vrátit k novému projednání soudu nižšího stupně, nebo rozhodnout sám. Je nezbytné, aby pro druhý uvedený postup, aplikovaný i v projednávané věci, byly naplněny zákonem dané předpoklady. Podle §259 odst. 3 trestního řádu může odvolací soud rozhodnout ve věci bez opakování důkazů jen na základě správného skutkového zjištění nalézacího soudu. Stěžovatel namítá, že toto omezení nebylo naplněno - Ústavní soud však dospěl k závěru, že i při snížené přehlednosti rozsudku Městského soudu v Praze nalézací soud učinil skutková zjištění, na jejichž základě byl Vrchní soud v Praze oprávněn postupovat podle §259 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud přitom nesdílí přesvědčení stěžovatele, že rozsudek Městského soudu v Praze je nepřezkoumatelný; důvody, pro které vrchní soud sám rozhodl, v odůvodnění dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil.
Ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny navržené důkazy. V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se k provedeným důkazům i navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, a případně vyložit, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy provedeny. Opačný postup soudu nejenže zatíží rozhodnutí vadami procesního charakteru, ale je i zásahem do ústavně zaručených základních práv (například nález sp. zn. III. ÚS 87/99). V projednávaném případě důkazy navržené stěžovatelem Vrchní soud v Praze skutečně neprovedl, v odůvodnění svého rozsudku však dostatečně popsal, proč tak neučinil, čímž dodržel dané požadavky a neprovedené důkazy nebyly opomenuty. Rovněž tak otázkou přítomnosti stěžovatele u jednání odvolacího soudu se vrchní soud přiléhavě zabýval a vyjádřil se k ní (str. 50 rozsudku).
Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovatel předložil námitku, která by svědčila o tvrzeném zásahu do jeho základních práv. Především odvolací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, na základě čeho dospěl k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu