Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.02.2016, sp. zn. 7 Tdo 1257/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1257.2015.1

sp. zn. 7 Tdo 1257/2015-244 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. února 2016 v Brně dovolání, která podali obvinění RNDr. R. Š. , K. J. , R. H. , A. M. S. , a J. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 17/2006, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných RNDr. R. Š., K. J., R. H., A. M. S. a J. M. odmítají . Odůvodnění: Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, o odvoláních obžalovaných RNDr. R. Š., K. J., R. H., K. F., A. M. S., J. M., státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a zúčastněné osoby ILA, s. r. o., se sídlem Praha 5, Zubatého 295/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 43 T 17/2006-12931, tak, že z podnětu uvedených odvolatelů podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e) a f) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 43 T 17/2006-12931, v celé odsuzující části včetně výroku o zabrání věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obžalovaní RNDr. R. Š., K. J., R. H., K. F., A. M. S. a J. M. jsou vinni, že I. 1. Obžalovaný RNDr. R. Š. po vzájemné dohodě a ve vzájemné vědomé součinnosti s dalšími osobami, zejména s obžalovanými RNDr. O. D., CSc., a R. H., v úmyslu obohatit zejména obžalované K. J. a R. H., popřípadě další osoby ke škodě České republiky získáním finančních prostředků, které se nacházely na účtech společností kontrolovaných Ministerstvem pro místní rozvoj České republiky prostřednictvím Nadace pro rozvoj regionů, v likvidaci, se sídlem Praha 1, Staroměstské nám. 6, a které pocházely z fondů PHARE, z prostředků převedených Komisí Evropských společenství České republice, určených na podporu ekonomického rozvoje a podnikání vybraných regionů, konkrétně finančních prostředků v aktivech společností Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., a Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., bez vědomí a bez předchozího souhlasu Ministerstva pro místní rozvoj a Rady Nadace pro rozvoj regionů, poté, co pod záminkou transformace Nadace pro rozvoj regionů na základě tzv. transformačního plánu byla dne 29. 6. 2004 založena společnost Regionální fondy, a.s., se sídlem Praha 2, Škrétova 6, jediným akcionářem a zakladatelem společností Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., se sídlem Příbram V – Zdaboř, Poštovní 6, a obžalovaný RNDr. O. D., CSc., (který je stíhán samostatně) jako jednatel posledně uvedené společnosti převedl dne 1. 7. 2004 nejméně 144.000.000 Kč z aktiv této společnosti na účet společnosti Regionální fondy, a.s., u Československé obchodní banky, a.s., z důvodu úpisu 144 ks kmenových akcií emitenta Regionální fondy, a.s., o jmenovité hodnotě 1 akcie 1.000.000 Kč, na úhradu upsaného základního kapitálu ve výši 144.000.000 Kč, a poté, co obžalovaný RNDr. O. D., CSc., dne 2. 12. 2004 bez vědomí Ministerstva pro místní rozvoj z titulu svého postavení likvidátora společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., v likvidaci se sídlem Nový Jičín, Jugoslávská 26, která byla jediným vlastníkem Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., (a kterou vlastnila Nadace pro rozvoj regionů), smlouvou se společností Regionální inovační agentura Příbram, spol. s r.o., se sídlem Příbram V – Zdaboř, Poštovní 6, za kterou jednali obžalovaní Ing. J. Š. a P. B., převedl na ni za kupní cenu 1.000.000 Kč, splatnou do 31. 12. 2004, 100% obchodní podíl Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., ve společnosti Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., (která jako jediný zakladatel a akcionář společnosti Regionální fondy, a.s., ovládala zmíněných nejméně 144.000.000 Kč na jejím bankovním účtu), s tím, že ve smlouvě bylo stanoveno, že pokud do konce roku 2005 nebude převedeno na Českou republiku – Ministerstvo pro místní rozvoj bezúplatným převodem zmíněných 144 ks kmenových akcií Regionálních fondů, a.s., (vydaných jako hromadná akcie č. 1), které jsou k okamžiku podpisu této smlouvy v majetku Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., činí cena za převod podílu podle této smlouvy 145.000.000 Kč, a v takovém případě musí být doplatek ceny ve výši 144.000.000 Kč doplacen na účet převodce do 30. 3. 2006, přičemž obžalovaný RNDr. O. D., CSc., neomezil jmenovaným smluvní volnost převést to, co od něho nakoupili, a poté, co obžalovaný RNDr. O. D., CSc., jako likvidátor společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., dne 4. 2. 2005 převedl z jejích finančních prostředků částku ve výši 85.000.000 Kč z bankovního účtu této společnosti číslo … v ČSOB, a.s., na bankovní účet číslo … téhož majitele, ale v J&T BANCE, a.s., který pro tento účel dne 1. 2. 2005 založil, a co dojednal uzavření smlouvy o prodeji Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., obžalovaný RNDr. R. Š. se znalostí uvedených skutečností a faktu, že obžalovaný RNDr. O. D., CSc., si ponechal zmíněnou hromadnou akcii u sebe, o čemž vláda České republiky ani Ministerstvo pro místní rozvoj nemohly vědět; přičemž podle uvedené smlouvy uzavřené dne 2. 12. 2004 měla být tato hromadná akcie uložená do advokátní úschovy JUDr. Tomáše Uzla s tím že z úschovy bude uvolněna Ministerstvu pro místní rozvoj, hromadná akcie však nikdy do úschovy uložena nebyla právě proto, aby se jí mohla zmocnit obžalovaná K. J., zneužil svého postavení likvidátora Nadace pro rozvoj regionů a s obžalovaným R. H. uzavřel dne 11. 2. 2005 v P. smlouvu, kterou převedl na obžalovaného R. H. 100% obchodní podíl Nadace pro rozvoj regionů ve společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., za cenu 58.000.000 Kč, které za obžalovaného R. H. uhradila Nadaci pro rozvoj regionů z titulu bankovní záruky J&T BANKA, a.s., a obžalovaný R. H. tak ovládl zůstatek těchto finančních prostředků z fondů PHARE ve výši 27.000.000 Kč na bankovním účtu majitele Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., v J&T BANCE, a.s., přičemž uvedenou transakci provedl bez vědomí a bez předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy, tedy Ministerstva pro místní rozvoj a jeho odpovědných činitelů a v rozporu s doporučením Rady Nadace pro rozvoj regionů, jejíž členové nejméně do 18. února 2005, kdy byl na ministerstvo doručen dopis obžalovaného RNDr. R. Š. informující o prodeji Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., byli zejména vystupováním obžalovaného RNDr. R. Š. na jednání Rady Nadace pro rozvoj regionů a obsahem jím vyhotovovaných zápisů o těchto jednáních ponecháni a udržováni v mylném přesvědčení, že společnost Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., nebude prodána, dokud nedojde k vyřešení vztahů se společností Czech Venture Partners, popřípadě k převedení zbylých disponibilních prostředků Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., do základního jmění Regionálních fondů, a.s., a dále k předání hromadné akcie a darování společnosti Regionální fondy, a.s., ministerstvu nebo k doplacení kupní ceny ve výši 144.000.000 Kč, což vedlo k tomu, že Rada Nadace ani ministerstvo neučinily včas příslušné dispozice k ochraně svého majetku, čímž nezákonně obohatil obžalovaného R. H. o částku 27.000.000 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj, a oprávněných finančních a ekonomických zájmů Evropských společenství – Evropské unie v celkové výši 27.000.000 Kč, a zároveň dosáhl toho, že Nadace pro rozvoj regionů po ztrátě vlastnictví Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., se již nemohla domáhat splnění výše uvedených fingovaných podmínek smlouvy ze dne 2. 12. 2004, a to úhrady doplatku kupní ceny ve výši 144.000.000 Kč novým majitelem Českomoravského podnikatelského fondu do 30. 3. 2006 Regionálnímu podnikatelskému fondu, spol. s r.o., a k tomuto doplacení také nedošlo, neboť podle původního plánu obžalovaná K. J. dne 14. 3. 2005 v P. koupila od obžalovaných Ing. J. Š. a P. B. jednajících za Regionální inovační agenturu Příbram, spol. s r.o., za cenu 1.100.000 Kč 100% obchodní podíl ve společnosti Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., čímž získala kontrolu nad zmíněnou finanční částkou 144.000.000 Kč na bankovním účtu společnosti Regionální fondy, a.s., nejpozději od tohoto okamžiku nebyla už ničím vázána, ani případnou povinností doplatit kupní cenu, a dne 22. 3. 2005 v P. převzala od obžalovaného RNDr. O. D., CSc., uvedenou hromadnou akcii, kterou pak již odmítla Ministerstvu pro místní rozvoj vydat, přičemž věděla, že uvedené transakce byly provedeny bez vědomí a bez předchozího souhlasu Ministerstva pro místní rozvoj a jeho odpovědných činitelů, kteří byli nejméně do 14. března 2005 nejprve koncem října 2004 předložením návrhu Smlouvy o bezúplatném převodu cenných papírů datované 20. 10. 2004, kterou měla být zmíněná hromadná akcie darována ministerstvu, a poté předložením smlouvy s Regionální inovační agenturou Příbram, spol. s r.o., ze dne 2. 12. 2004 nejpozději v lednu 2005 a dopisy obžalovaných RNDr. O. D., CSc., a RNDr. R. Š. ze dne 2. 12. 2004 a ze dne 16. 2. 2005 ponecháni a udržováni v mylném přesvědčení, že společnost Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., nebude dále prodána, dokud nedojde k převodu společnosti Regionální fondy, a.s., na ministerstvo, respektive že je smluvně zajištěno případné doplacení zbytku kupní ceny ve výši 144.000.000 Kč, že obžalovaný RNDr. O. D., CSc., jakožto jednatel Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., má v úmyslu a je připraven kdykoli předat ministerstvu, respektive ministrovi uvedenou hromadnou akcii emitenta Regionální fondy, a.s., v nominální hodnotě 144.000.000 Kč a převést tak tuto společnost na Českou republiku, respektive že hromadná akcie je v advokátní úschově u JUDr. Tomáše Uzla, což vedlo k tomu, že ministerstvo neučinilo včas příslušné dispozice k ochraně svého majetku, obžalovaná K. J. tak byla nezákonně obohacena, a to i v důsledku popsaného jednání obžalovaného RNDr. R. Š., nejméně o částku 144.000.000 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj, a oprávněných finančních a ekonomických zájmů Evropských společenství – Evropské unie v celkové výši nejméně 144.000.000 Kč, a celkem tak spolu s dalšími obžalovanými způsobil České republice zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj škodu ve výši 171.000.000 Kč, 2. Obžalovaná K. J. po vzájemné dohodě s dalšími osobami, zejména s obžalovaným RNDr. O. D., CSc., v úmyslu obohatit sebe a další osoby ke škodě České republiky získáním finančních prostředků, které se nacházely na účtech společností kontrolovaných Ministerstvem pro místní rozvoj České republiky prostřednictvím Nadace pro rozvoj regionů, v likvidaci, se sídlem Praha 1, Staroměstské nám. 6, a které pocházely z fondů PHARE, z prostředků převedených Komisí Evropských společenství České republice, určených na podporu ekonomického rozvoje a podnikání vybraných regionů, konkrétně finančních prostředků v aktivech společnosti Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., bez vědomí a bez předchozího souhlasu Ministerstva pro místní rozvoj a Rady Nadace pro rozvoj regionů, poté, co pod záminkou transformace Nadace pro rozvoj regionů na základě tzv. transformačního plánu byla dne 29. 6. 2004 založena společnost Regionální fondy, a.s., se sídlem Praha 2, Škrétova 6, jediným akcionářem a zakladatelem společností Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., se sídlem Příbram V – Zdaboř, Poštovní 6, a obžalovaný RNDr. O. D., CSc., (který je stíhán samostatně) jako jednatel posledně uvedené společnosti převedl dne 1. 7. 2004 nejméně 144.000.000 Kč z aktiv této na účet společnosti Regionální fondy, a.s., u Československé obchodní banky, a.s., z důvodu úpisu 144 ks kmenových akcií emitenta Regionální fondy, a.s., o jmenovité hodnotě 1 akcie 1.000.000 Kč, na úhradu upsaného základního kapitálu ve výši 144.000.000 Kč, a poté, co obžalovaný RNDr. O. D., CSc., dne 2. 12. 2004 bez vědomí Ministerstva pro místní rozvoj z titulu svého postavení likvidátora společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., v likvidaci, se sídlem Nový Jičín, Jugoslávská 26, která byla jediným vlastníkem Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., (a kterou vlastnila Nadace pro rozvoj regionů), smlouvou se společností Regionální inovační agentura Příbram, spol. s r.o., se sídlem Příbram V – Zdaboř, Poštovní 6, za kterou jednali obžalovaní Ing. J. Š. a P. B., převedl na ni za kupní cenu 1.000.000 Kč, splatnou do 31. 12. 2004, 100% obchodní podíl Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., ve společnosti Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., (která jako jediný zakladatel a akcionář společnosti Regionální fondy, a.s., ovládala zmíněných nejméně 144.000.000 Kč na jejím bankovním účtu), s tím, že ve smlouvě bylo stanoveno, že pokud do konce roku 2005 nebude převedeno na Českou republiku – Ministerstvo pro místní rozvoj bezúplatným převodem zmíněných 144 ks kmenových akcií Regionálních fondů, a.s., (vydaných jako hromadná akcie č. 1), které jsou k okamžiku podpisu této smlouvy v majetku Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., činí cena za převod podílu podle této smlouvy 145.000.000 Kč, a v takovém případě musí být doplatek ceny ve výši 144.000.000 Kč doplacen na účet převodce do 30. 3. 2006, přičemž obžalovaný RNDr. O. D., CSc., neomezil jmenovaným smluvní volnost převést to, co od něho nakoupili, obžalovaná K. J. se znalostí uvedených skutečností a faktu, že obžalovaný RNDr. O. D., CSc., si ponechal zmíněnou hromadnou akcii u sebe, o čemž vláda České republiky ani Ministerstvo pro místní rozvoj nemohly vědět, přičemž podle uvedené smlouvy uzavřené dne 2. 12. 2004 měla být tato hromadná akcie uložena do advokátní úschovy JUDr. Tomáše Uzla s tím, že z úschovy bude uvolněna Ministerstvu pro místní rozvoj, hromadná akcie však nikdy do úschovy uložena nebyla právě proto, aby se jí mohla zmocnit obžalovaná K. J., smlouvou uzavřenou dne 14. 3. 2005 v P. koupila od obžalovaných Ing. J. Š. a P. B. jednajících za Regionální inovační agenturu Příbram, spol. s r.o., za cenu 1.100.000 Kč 100% obchodní podíl ve společnosti Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., i s jejími aktivy, tj. především zůstatkem na bankovním účtu a finanční hotovostí v pokladně, a především tak získala kontrolu nad zmíněnou finanční částkou 144.000.000 Kč na bankovním účtu Regionální fondy, a.s., vedeném u ČSOB, nejpozději od tohoto okamžiku nebyla už ničím vázána, ani případnou povinností doplatit kupní cenu, a dne 22. 3. 2005 v P. převzala od obžalovaného RNDr. O. D., CSc., uvedenou hromadnou akcii, kterou pak již odmítla Ministerstvu pro místní rozvoj vydat, čímž dosáhla ovládnutí uvedeného zůstatku finančních prostředků, přičemž věděla, že uvedené transakce byly provedeny bez vědomí a bez předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy, tedy Ministerstva pro místní rozvoj a jeho odpovědných činitelů, kteří byli nejméně do 14. března 2005 nejprve koncem října 2004 předložením návrhu Smlouvy o bezúplatném převodu cenných papírů datované 20. 10. 2004, kterou měla být zmíněná hromadná akcie darována ministerstvu, a poté předložením smlouvy s Regionální inovační agenturou Příbram, spol. s r.o., ze dne 2. 12. 2004 nejpozději v lednu 2005 a dopisy obžalovaného RNDr. O. D., CSc., ze dne 2. 12. 2004 a ze dne 16. 2. 2005, ponecháni a udržováni v mylném přesvědčení, že společnost Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o., nebude dále prodána, dokud nedojde k převodu společnosti Regionální fondy, a.s., na ministerstvo, respektive že je smluvně zajištěno případné doplacení zbytku kupní ceny ve výši 144.000.000 Kč, že obžalovaný RNDr. O. D., CSc., jakožto jednatel Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., má v úmyslu a je připraven kdykoli předat ministerstvu, respektive ministrovi uvedenou hromadnou akcii emitenta Regionální fondy, a.s., v nominální hodnotě 144.000.000 Kč a převést tak tuto společnost na Českou republiku, respektive že hromadná akcie je v advokátní úschově u JUDr. Tomáše Uzla, což vedlo k tomu, že ministerstvo neučinilo včas příslušné dispozice k ochraně svého majetku, obžalovaná K. J. se tak ve spolupráci s dalšími osobami nezákonně obohatila nejméně o finanční částku 144.000.000 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj, a oprávněných finančních a ekonomických zájmů Evropských společenství – Evropské unie v celkové výši nejméně 144.000.000 Kč, 3. Obžalovaný R. H. po vzájemné dohodě s obžalovanými RNDr. R. Š. a RNDr. O. D., CSc., v úmyslu se obohatit ke škodě České republiky získáním finančních prostředků, které se nacházely na účtu společnosti kontrolované Ministerstvem pro místní rozvoj prostřednictvím Nadace pro rozvoj regionů a které pocházely z fondů PHARE, z prostředků převedených Komisí Evropských společenství České republice, určených na podporu ekonomického rozvoje a podnikání vybraných regionů, konkrétně finančních prostředků v aktivech společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., poté, co obžalovaný RNDr. O. D., CSc., jako likvidátor společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., dne 4. 2. 2005 převedl z těchto finančních prostředků částku ve výši 85.000.000 Kč z bankovního účtu této společnosti číslo … v ČSOB, a.s., na bankovní účet číslo … téhož majitele, ale v J&T BANCE, a.s., který pro tento účel založil dne 1. 2. 2005, a co dojednal uzavření smlouvy o prodeji Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., uzavřel obžalovaný R. H. s obžalovaným RNDr. R. Š. jako likvidátorem Nadace pro rozvoj regionů dne 11. 2. 2005 v P. smlouvu, kterou převedli na obžalovaného R. H. 100% obchodní podíl Nadace pro rozvoj regionů ve společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., za cenu 58.000.000 Kč, které za obžalovaného R. H. uhradila Nadaci pro rozvoj regionů z titulu bankovní záruky J&T BANKA, a.s., a obžalovaný R. H. tak ovládl zůstatek těchto finančních prostředků z fondů PHARE ve výši 27.000.000 Kč na bankovním účtu majitele Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., v J&T BANCE, a.s., přičemž uvedenou transakci provedli bez vědomí a bez předchozího souhlasu Ministerstva pro místní rozvoj a jeho odpovědných činitelů a v rozporu s doporučením Rady Nadace pro rozvoj regionů, jejíž členové nejméně do 18. února 2005, kdy byl na ministerstvo doručen dopis obžalovaného RNDr. R. Š. informující o prodeji Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., byli zejména vystupováním obžalovaného RNDr. R. Š. na jednání Rady Nadace pro rozvoj regionů a obsahem jím vyhotovovaných zápisů o těchto jednáních ponecháni a udržováni v mylném přesvědčení, že společnost Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., prodána nebude, dokud nedojde k vyřešení vztahů se společností Czech Venture Partners, což vedlo k tomu, že Rada Nadace ani ministerstvo neučinily včas příslušné dispozice k ochraně svého majetku, čímž se obžalovaný R. H. nezákonně obohatil o částku 27.000.000 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj, a oprávněných finančních a ekonomických zájmů Evropských společenství – Evropské unie v celkové výši 27.000.000 Kč, 4. Obžalovaná K. J. po získání finančních prostředků z uvedených aktiv Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., v původní výši 144.000.000 Kč trestným jednáním popsaným shora pod bodem 2. ve snaze zakrýt pravý původ těchto prostředků, převedla dne 1. 6. 2005 v P. z bankovního účtu Regionálních fondů, a.s., vedeného u ČSOB pod číslem … finanční částku ve výši 143.387.638 Kč, na bankovní účet téže společnosti pod číslem …, který si pro tento účel dne 30. 5. 2005 založila v J&T BANCE, a.s., – jako vlastník Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., (jediného akcionáře Regionálních fondů, a.s.) a členka představenstva Regionálních fondů, a.s., dne 22. 6. 2005 uzavřela s obžalovaným RNDr. O. D., CSc., jako jednatelem společnosti ILA, s.r.o., se sídlem Praha 5, Drtinova 8/557, Dohodu o ukončení Smlouvy o administraci a finančním vypořádání, na základě které obžalovaný RNDr. O. D., CSc., za společnost ILA, s.r.o., fakturou ze dne 24. 8. 2005 č. … neoprávněně požadoval od společnosti Regionální fondy, a.s., uhradit finanční částku 1.009.764 Kč, a obžalovaná J. dala dne 9. 9. 2005 J&T BANCE, a.s., v P. hromadný pokyn k úhradě, na jehož základě byla dne 15. 9. 2005 převedena uvedená finanční částka z bankovního účtu Regionálních fondů, a.s., č. … vedeném v J&T BANCE, a.s., na bankovní účet společnosti ILA, s.r.o., č. … vedený v eBance, a.s., jako odměny za údajné práce pro společnost Regionální fondy, a. s., 5. Obžalované K. J. a J. M. po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, ačkoliv znaly původ finančních prostředků pocházejících z aktiv Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., ve výši 144.000.000 Kč získaných trestným jednáním popsaným shora pod body 1., 2., ve snaze zakrýt pravý původ těchto prostředků, obžalovaná K. J. jako vlastník Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., (jediného akcionáře Regionálních fondů, a.s.) a členka představenstva Regionálních fondů, a.s., na základě svého pokynu ze dne 14. 9. 2005 k nákupu dluhopisů, dala dne 15. 9. 2005 v P. v J&T BANCE, a.s., příkaz k převodu finanční částky 132.000.000 Kč, pocházející z uvedených aktiv Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o., z bankovního účtu Regionálních fondů, a.s., č. … vedeném v J&T BANCE, a.s., na bankovní účet … vedený v téže bance, určený k vypořádání obchodů s cennými papíry, a to pro nákup dluhopisů FORTUNA HOTELS, a.s., FORTUNAH.5,25/13 s ISIN CZ0003501371, které dne 12. 9. 2005 podala na obchodním místě RM-Systém v Praze 1, ul. Rybná 14, předsedkyně představenstva společnosti Welproma, a.s., se sídlem Praha 4, Pod vilami 28, obžalovaná J. M. , a to v počtu 13 193 kusů za cenu 131.930.000 Kč, kterou měla inkasovat právě společnost Welproma, a.s., transakce však byla zmařena zásahem orgánů činných v trestním řízení, které tyto finanční prostředky jako výnos z trestné činnosti zajistily a zabránily obžalovaným obohatit společnost Welproma, a.s., o částku 131.930.000 Kč, 6. Obžalovaní R. H., K. F., A., M. S. a J. M. ve vzájemné vědomé součinnosti, respektive obžalovaná K. F. na pokyn obžalovaného R. H., ačkoliv znali původ finančních prostředků pocházejících z aktiv Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., ve výši 27.000.000 Kč získaných trestným jednáním popsaným shora pod body 1., 3., ve snaze zakrýt pravý původ těchto prostředků v době od 18. 2. 2005 do 19. 9. 2005 v P. (popřípadě na dalších místech) obžalovaná K. F., která se z vůle obžalovaného R. H. stala dne 17. 2. 2005 jednatelkou společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., a osobou oprávněnou k jejímu bankovnímu účtu, na základě pokynu majitele této společnosti obžalovaného R. H. dne 18. 2. 2005 v P. na základě fingované smlouvy mezi Regionálním podnikatelským fondem, spol. s r.o., a společností THE PRODUCT & SERVICE COMPANY 3511 Silverside Road, Suit 105, County of New Castle, State of Delaware, USA, řízené obžalovaným A. M. S. , o prodeji akcií společnosti Czech Property Investments, a.s., se sídlem Praha 1, Hradební 9/768 (CPI), za 85.041.264 Kč, převedla příkazem k úhradě tuto finanční částku z bankovního účtu Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., číslo … na bankovní účet společnosti THE PRODUCT & SERVICE COMPANY, číslo …, obžalovaný A. M. S. dne 18. 2. 2005 na základě další fingované smlouvy o prodeji akcií CPI převedl z tohoto účtu finanční částku 85.000.000 Kč na vnitřní účet číslo …, vedený v J&T BANCE, a.s., který téhož dne pro tento účel založil pro jím řízenou společnost ASIA PACIFIC SECURITIES & TRADING LIMITED, se sídlem 13 Station Road, Finchley, London, odkud ten samý den, tj. 18. 2. 2005, pracovníci J&T BANKY, a.s., převedli stejnou částku na vkladový účet téže společnosti číslo …, poté obžalovaní přistoupili k dalším převodům uvedených finančních prostředků pod nepravdivou legendou vzájemných půjček a jejich vracení, popřípadě postoupení pohledávek, a obžalovaný A. M. S. jako ředitel společnosti ASIA PACIFIC SECURITIES & TRADING LIMITED dne 22. 2. 2005 dal příkaz k převedení finanční částky 25.000.000 Kč z bankovního účtu této společnosti č. … na bankovní účet č. … společnosti Welproma, a.s., obžalovaná J. M. jako členka představenstva Welproma, a.s., dne 23. 2. 2005, ústním telefonickým pokynem nařídila pracovníkovi J&T BANKY, a.s., Ing. M. M. převést částku 25.000.000 Kč z tohoto bankovního účtu na bankovní účet č. … majitele Czech Property Investments, a.s., přičemž z tohoto bankovního účtu se obžalovaným podařilo prostřednictvím několika bankovních převodů provedených Ing. Z. H., členem představenstva Czech Property Investments, a.s., a to zejména dne 24. 2. 2005 ve výši 9.004.500 Kč, dále dne 10. 3. 2005 ve výši 1.000.000 Kč a dne 11. 3. 2005 ve výši 16.300.000 Kč, převést finanční prostředky v celkové výši 26.304.500 Kč zpět na bankovní účet č. … majitele společnosti Welproma, a.s., obžalovaná J. M. pak z tohoto účtu společnosti Welproma, a.s., dne 24. 2. 2005 vybrala v hotovosti částku 2.500.000 Kč, dne 24. 2. 2005 převedla finanční částku ve výši 6.499.500 Kč odpovídající 150.000 GBP (sto padesát tisíc britských liber) na bankovní účet příjemce, jistého Ch. J. (společníka obžalovaných A. M. S. a RNDr. O. D., CSc., ve společnosti Ohrada Development, s.r.o.), britského občana, nar. ..., bytem Hong Kong, Čínská lidová republika), vedený ve švýcarské bance UEB (SWITZERLAND) GENEVA pod číslem …, dne 10. 3. 2005 převedla finanční částku ve výši 1.000.000 Kč obžalovanému R. H. na bankovní účet č. … v J&T BANCE, a.s., odkud si tento obžalovaný uvedenou částku nechal vybrat v hotovosti, a dne 10. 3. 2005 převedla finanční částku ve výši 16.300.000 Kč na bankovní účet společnosti J&T Private Equity B.V. Amsterodam, vedený v J&T BANCE, a.s., pod číslem …, společnost Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o., vyprázdněnou, tedy bez aktiv a jen s neuhrazenými závazky zejména vůči společnosti Czech Venture Partners, s.r.o., obžalovaný R. H. dne 18. 10. 2005 převedl na M. T., nar. ...., nakonec finanční částku, která z nezákonně ovládnutých aktiv Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r.o., zbyla ve výši 2.155.487 Kč, dne 19. 9. 2005 převedl obžalovaný A. M. S. z uvedeného bankovního účtu … na již zmiňovaný bankovní účet číslo … majitele Czech Property Investments, a.s., a uvedenými transakcemi se tak obohatili přinejmenším obžalovaná J. M. o částku 2.500.000 Kč a obžalovaný R. H. o částku 1.000.000 Kč, čímž spáchali obžalovaný RNDr. R. Š. ad 1. – zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obžalovaná K. J. ad 1. – zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ad 4., 5. – trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006, obžalovaný R. H. ad 3. – zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ad 6. – návod k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §10 odst. 1 písm. b), §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006, obžalovaná K. F. ad 6. – trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006, obžalovaný A. M. S. ad 6. – trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006, obžalovaná J. M. ad 5., 6. – trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále zpravidla jen „tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006“ a nebo „tr. zák.“). Za tyto trestné činy byli obžalovaní odsouzeni takto: Obžalovaný RNDr. R. Š. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř (4) roků . Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem . Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obžalovanému RNDr. R. Š. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti (6) roků . Obžalovaná K. J. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) roků a devíti (9) měsíců . Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla obžalovaná pro výkon trestu zařazena do věznice s dohledem . Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obžalované K. J. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti (6) roků . Obžalovaný R. H. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) roků . Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem . Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obžalovanému R. H. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti (5) roků . Obžalovaná K. F. podle §252a odst. 3 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, za použití §40 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho (1) roku a šesti (6) měsíců . Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou (2) roků . Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl obžalované K. F. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří (3) roků . Obžalovaný A. M. S. podle §252a odst. 3 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, k trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) roků . Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř (4) roků . Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl obžalovanému A. M. S. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř (4) roků . Podle §53 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl obžalovanému uložen peněžitý trest ve výši 2.000.000 (dva miliony) Kč . Podle §54 odst. 3 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho (1) roku . Obžalovaná J. M. podle §252a odst. 3 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, k trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) roků a devíti (9) měsíců . Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř (4) roků . Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl obžalované J. M. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř (4) roků . Podle §53 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl obžalované uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000 (jeden milion) Kč . Podle §54 odst. 3 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti (10) měsíců . Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovaným RNDr. R. Š. a K. J. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozené České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj částku 612.362 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovaným RNDr. R. Š. a R. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozené České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj částku 27.000.000 Kč . Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celé zprošťující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v tomto rozsahu (tedy ohledně obžalovaných Ing. P. F., Ing. J. Š. a P. B.) vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl následující: Dne 20. 9. 2006 byla v této trestní věci podána obžaloba na výše jmenované obviněné, obviněného Ing. P. F., Ing. J. Š., P. B. a dále na obviněného RNDr. O. D., CSc., (jehož věc byla dne 17. 3. 2014 vyloučena k samostatnému projednání). Dne 20. 11. 2012 byl Vrchnímu soudu v Praze předložen trestní spis k rozhodnutí o odvoláních proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2011, č. j. 43 T 17/2006-11775, jímž byli uznáni vinnými obžalovaní RNDr. O. D., CSc., a K. J., zatímco ostatní obžalovaní byli zproštěni obžaloby. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 4 To 71/2012, rozhodl o odvoláních tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dne 30. 10. 2014 byl Vrchnímu soudu v Praze předložen tento trestní spis k rozhodnutí o odvoláních proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 43 T 17/2006-12931. Tímto rozsudkem bylo uznáno vinnými šest obžalovaných, z toho RNDr. R. Š., K. J. R. H., A. M. S. a J. M. trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010) a trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákona (zákon č. 140/1961 Sb., účinný do 31. 12. 2009), zatímco obžalovaná K. F. byla uznána vinnou pouze trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákona. Za tyto trestné činy byly obžalovaným RNDr. R. Š., K. J., R. H., A. M. S. a J. M. uloženy všem obžalovaným shodné tresty, a to podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku každému obžalovanému kromě obžalované K. F., úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu pěti let a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Obžalované K. F. byl podle §252a odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu tří roků a podle §49 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti všech obžalovaných nahradit společně a nerozdílně poškozenému Českému státu, zastoupenému Ministerstvem pro místní rozvoj se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, škodu ve výši 29.580.105 Kč. Vedle toho bylo rozhodnuto podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o zabrání jiné majetkové hodnoty, a to finančních prostředků zajištěných podle §79a odst. 1 tr. ř. na základě (ve výroku blíže konkretizovaných) usnesení policejních orgánů, konkrétně ve výši 1.009.764 Kč a 603.596,59 Kč na účtu číslo …, který je veden u eBanka, a. s., a jehož majitelem je společnost ILA, s. r. o., a ve výši 7.812.213,36 Kč na účtu číslo …, vedeném v ČSOB, a. s., majitele Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r.o. Vrchní soud v Praze poté rozhodl o odvoláních proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014 tak, jak je uvedeno shora. Proti tomuto rozsudku podal obviněný RNDr. R. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Matouše Jíry dovolání, které se opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání podal s podnětem na odložení výkonu trestu. Obviněná K. J. podala dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Rybáře, PhD., z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. Obviněný R. H. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný A. M. S. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Šťastného z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g), k) a l) tr. ř. Obviněná J. M. podala dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Bohuslava Baudyše z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K dovolání obviněného RNDr. R. Š. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání vznesl následující výhrady proti odsuzujícímu rozsudku: 1) Namítl, že odvolací soud přezkoumal zprošťující rozsudek soudu prvního stupně v neveřejném zasedání, tedy bez provádění dokazování před odvolacím soudem, přičemž uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a svoji argumentaci směřoval proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které odvolací soud bez provedeného dokazování sám korigoval a uložil soudu prvního stupně, aby se s nimi vypořádal při novém projednání věci. Odvolací soud tak v podstatě oktrojoval svá vlastní skutková zjištění. Podle ustálené judikatury může odvolací soud vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, není však oprávněn sám činit o důkazech odchylné závěry od závěrů obsažených v napadeném rozsudku ani doplňovat skutková zjištění, pokud tyto důkazy odvolací soud neprovedl sám podle §263 odst. 6, 7 tr. ř. 2) Dále poukázal na to, že soud prvního stupně při novém projednání věci nijak nevysvětlil, z jakých důvodů dospěl v rámci hodnocení týchž důkazů k naprosto odlišným závěrům. Postup soudu prvního stupně a porušení dvouinstančnosti trestního řízení je patrný ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného u soudu prvního stupně dne 25. 3. 2014, při kterém došlo k vyhlášení druhého rozsudku tohoto soudu a k jeho odůvodnění. Výrok o vině však byl tímto soudem opakovaně odůvodněn pouze odkazem na vázanost právním názorem odvolacího soudu a podrobným vysvětlením ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. 3) Obviněný je přesvědčen, že uvedeným nesprávným postupem soudů obou stupňů byla porušena zásada dvouinstančnosti trestního řízení, zásada ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení, zásada presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. 4) Dále uvedl, že při výslechu některých svědků v průběhu hlavního líčení byly soudem prvního stupně přečteny protokoly o jejich dřívějších výpovědích z přípravného řízení podle §211 odst. 3 tr. ř., ačkoliv k takovému postupu nebyl podle jeho názoru zákonný důvod. Ze zvukových záznamů je poté evidentní, že vadným postupem si soud prvního stupně pouze usnadňoval práci, aby nemusel zdlouhavě vyslýchat několik desítek svědků, kteří vypovídali již v přípravném řízení. 5) Rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají zákonné odůvodnění obsahující náležité hodnocení všech provedených důkazů, ale předpokládá, že naplnění subjektivní stránky jeho jednání dovodily soudy obou stupňů z výpovědi svědků Ing. J. F. a Ing. V. K., CSc., jejichž výpovědi jsou jako důkaz z výše uvedených důvodů procesně nepoužitelné. 6) Obviněný dále namítl porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces v důsledku tzv. opomenutých důkazů, neboť v hlavním líčení dne 6. 9. 2010 byl učiněn návrh na provedení důkazu výslechem svědka JUDr. B., přičemž soud prvního stupně o tomto návrhu žádným způsobem nerozhodl. 8) Skutečnost, že si svědek Ing. J. F. při svém výslechu nevzpomněl, že by byl informován o nabídce obviněného R. H. ještě před odjezdem na dovolenou, nemůže prokázat jeho úmysl podvodným způsobem obohatit obviněného R. H. Obviněný má především za to, že výpověď svědka Ing. J. F. je procesně nepoužitelným důkazem. 9) Obviněný spatřuje naprostý rozpor ve skutkovém zjištění soudu s provedenými důkazy v závěru soudu, že společnost Českomoravský podnikatelský fond, s. r. o., byla prodána společnosti Regionální inovační agentura Příbram, s. r. o., dne 2. 12. 2004, přičemž následně touto skutečností odůvodňuje jeho podvodný úmysl, tedy že dne 17. 12. 2004 již byla společnost Českomoravský podnikatelský fond, s. r. o., prodána, o čemž věděl, ale Rada Nadace pro rozvoj regionů o tomto prodeji nebyla informována. Tento závěr vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu týkajícího se doby uzavření inkriminované smlouvy, přičemž z provedených důkazů je zřejmé, že tato smlouva byla podepsána společností Regionální inovační agentura Příbram, s. r. o., až dne 22. 12. 204. Závěr o úmyslném neinformování Rady Nadace pro rozvoj regionů je v naprostém rozporu s provedenými důkazy. 10) Dále namítl, že není zřejmé, jakým způsobem mohli být pracovníci Ministerstva pro místní rozvoj či Nadace pro rozvoj regionů uvedeni v omyl předložením návrhu Smlouvy o bezúplatném převodu cenných papírů. Tento postup totiž předpokládal samotný Transformační plán, který byl odsouhlasen na poradě ministra dne 15. 4. 2004. Uvedl, že jeho jednání nebylo vedeno žádným podvodným úmyslem, nýbrž se záměrem úspěšně a co nejrychleji dokončit likvidaci Nadace pro rozvoj regionů, tedy dostát svým povinnostem likvidátora. 11) Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů neprovedly řádně hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav postavily na rozporných, neúplně hodnocených a nezákonně provedených důkazech, čímž porušily jeho základní práva a nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. 11) Namítl, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť neměl v úmyslu obohatit obviněné R. H. a K. J., k nimž neměl žádný vztah a prakticky je vůbec neznal. Odvolací soud nesprávně posoudil porušení právní povinnosti získat před prodejem obchodního podílu společnosti Regionální podnikatelský fond, s. r. o., předchozí souhlas rady Nadace pro rozvoj regionů nebo Ministerstva pro místní rozvoj. Žádná taková povinnost mu totiž nebyla uložena ani ze zákona, ani na základě vnitřních předpisů nadace či smlouvy. 12) Soud prvního stupně se měl při dokazování zaměřit na to, jaká byla skutečná hodnota obchodního podílu společnosti Regionální podnikatelský fond, s. r. o., s přihlédnutím k oprávněnosti nároku společnosti Czech Venture Partners, s. r. o., a k okolnostem uzavření dohody o narovnání mezi uvedenými společnostmi. Pokud by poté soud prvního stupně shledal rozdíl mezi sjednanou cenou za převod obchodního podílu a zůstatku na účtu společnosti Regionální podnikatelský fond, s. r. o., v neprospěch struktury Nadace pro rozvoj regionů, připadala by v úvahu právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §255a odst. 1, 2 tr. zák. 13) Závěrem uvedl, že soud prvního stupně se měl primárně zabývat tím, zda vůbec prodejem obchodního podílu společnosti Regionální podnikatelský fond, s. r. o., vznikla škoda, a teprve poté se měl zabývat subjektivní stránkou jeho jednání. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 43 T 17/2006, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněné K. J. Obviněná podala dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. 1) Namítla, že odvolací soud postavil právní kvalifikaci skutků na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování, a že provedené důkazy hodnotil účelově v její neprospěch. Poukázala na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. 2) Obviněná v dovolání nastínila vlastní verzi průběhu skutkového děje a hodnocení provedených důkazů. Podle jejího názoru skutková zjištění o omylu Ministerstva pro místní rozvoj vedoucí k omisivním úkonům nejsou v příčinné souvislosti. Obviněná je přesvědčena, že Ministerstvo pro místní rozvoj nebylo v omylu, protože mělo dostatek informací k případnému zakročení, ale neučinilo tak proto, že k tomu zjevně nemělo žádný důvod. 3) V řízení se vyskytly tzv. opomenuté důkazy, neboť s některými návrhy na provedení důkazů se soudy prvního stupně žádným způsobem nevypořádaly, a odvolací soud k těmto důkazním návrhům pouze uvedl, že považuje za nadbytečné je v řízení provádět. 4) Obviněná namítla, že jí byl uložen trest v rozporu s pravidly pro jejich ukládání stanovené v trestním zákoníku, neboť soudy obou stupňů zejména nepřihlédly k tomu, že trestní stíhání trvalo téměř devět a půl roku a od údajného spáchání trestné činnosti uplynula doba přesahující deset let. 5) Vznesla výhradu, že v rozsudku odvolacího soudu nebylo řádně rozhodnuto o jejím odvolání, neboť odvolací soud shledal její odvolání částečně důvodné, ale současně tomuto odvolání nevyhověl. V tomto postupu spatřuje obviněná zásadní procesní vadu, která je v rozporu s právem na spravedlivý soudní proces. 6) V rozhodnutích soudů obou stupňů podle ní absentují skutková zjištění týkající se omylu Ministerstva pro místní rozvoj, jednání obviněné v rámci optimalizace ekonomické situace společnosti Regionální podnikatelský fond, s. r. o., a také určení majetkové dispozice Ministerstva pro místní rozvoj nebo jiného subjektu učiněná v omylu, a že v řízení došlo k porušení zásady přímosti a bezprostřednosti uvedené v §2 odst. 11, 12 tr. ř. 7) Namítla, že odvolací soud se v odůvodnění svého druhého rozhodnutí dostal do příkrého rozporu se svými původními závěry a se zněním ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a Listinou základních práv a svobod. 8) Odvolací soud nesprávným procesním postupem porušil ustanovení §2 odst. 1 tr. ř. a článek 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zásadu dvouinstančnosti řízení, zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného R. H. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ani trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §252a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zák., přičemž soudy obou stupňů nesprávně hmotně právně aplikovaly ustanovení obchodního a finančního práva, čímž došlo k nesprávným právním závěrům při aplikaci trestního zákoníku a trestního zákona. 1) Obviněný vytkl soudům obou stupňů, že nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. 2) Obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, zejména ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestných činů. Závěry soudů obou stupňů o tom, že od počátku transakce věděl, že kupní cenu za obchodní podíl nebude platit on, naprosto odporuje provedeným listinným důkazům, neboť z žádné svědecké výpovědi nevyplývá opak. Zdůraznil, že byl pro účely koupě obchodního podílu za uvedenou částku bezpochyby bonitním zájemcem. Poukázal na to, že odvolací soud sice tvrdí, že kupní cenu za prodej obchodního podílu ve společnosti Regionální podnikatelský fond, s. r. o., za něj uhradila banka, nicméně takový závěr je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a současně popírá právní podstatu bankovní záruky tak, jak je vymezena v obchodním zákoníku a jak si banka zajistila svou případnou budoucí pohledávku v případě plnění z bankovní záruky. 3) Soudy obou stupňů podle jeho názoru nepostupovaly v souladu s procesním pravidlem in dubio pro reo. 4) Obviněný předložil vlastní verzi průběhu skutkového děje a vlastní hodnocení provedených důkazů. 5) Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Uvedl, že trpí závažnými dlouhotrvajícími psychickými zdravotními potížemi, se kterými se léčí již od roku 1999. K prokázání špatného zdravotního stavu předložil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaný MUDr. Tomášem Turkem dne 1. 10. 2014. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 43 T 17/2006, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného A. M. S. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), k), l) tr. ř. Obviněný odůvodnil dovolání těmito námitkami: 1) Namítl, že odvolací soud porušil ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání, neboť se chtěl osobně zúčastnit veřejného zasedání u odvolacího soudu, avšak z důvodu cesty do Indie takto nemohl učinit. Přitom se řádně a včas omluvil a trval na odročení tohoto zasedání a provedení jeho výslechu. 2) Nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není uveden žádný důkaz, který by prokazoval jeho úmyslné zavinění. Závěr o prokázání úmyslu je tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. 3) Koncepce obžaloby je nesrozumitelná a nepřehledná, a nevyhovuje požadavkům ustanovení §177 písm. c) tr. ř., neboť zejména přesně neoznačuje skutek, pro který byl stíhán, resp. neobsahuje rozdělení skutků tak, aby bylo možné je právně kvalifikovat. Až odvolací soud dokázal skutky přehledně rozdělit, přičemž tímto postupem zcela nahradil jak činnost státního zástupce, tak činnost soudu prvního stupně. 4) Namítl, že vzhledem k tomu, že byl obžalován z vědomého a úmyslného uvádění jiných v omyl s cílem se obohatit, měl být odvolacím soudem buď uznám vinným trestným činem podvodu a nebo vzhledem k důkazní nouzi mělo být jeho trestní stíhání v tomto rozsahu zastaveno nebo měl být zproštěn obžaloby. V napadeném rozsudku tak chybí zprošťující výrok vztahující se ke skutku se znaky trestného činu podvodu. 5) Dále uvedl, že v napadeném rozsudku chybí jasný výrok rozhodnutí o jeho odvolání. Skutečným výsledkem přezkumné činnosti odvolacího soudu totiž je zamítnutí odvolání obviněného, ačkoliv odůvodnění tohoto rozhodnutí nasvědčuje tomu, že odvolání bylo zčásti vyhověno. 6) Odvolací soud podle jeho názoru svým rozhodnutím naprosto zásadně „přepsal“ jako výrokovou část rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i jeho odůvodnění. Tím sice zdánlivě zhojil vady nezákonného rozhodnutí soudu prvního stupně, ale nahradil procesní povinnost soudu prvního stupně. 7) Závěrem uvedl, že nesprávným procesním postupem soudu byl zkrácen na svém základním právu na spravedlivý soudní proces. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 43 T 17/2006, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněné J. M. Obviněná uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolání odůvodnila následujícími námitkami: 1) Odvolací soud porušil ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a zásadu přímosti a bezprostřednosti uvedenou v §2 odst. 11, 12 tr. ř., protože učinil v odvolacím řízení nová skutková zjištění a provedl nezákonně nové hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Poukázala na výslech svědka Ing. Z. H., který má pro její obhajobu zásadní význam, přičemž soud prvního stupně tento důkaz v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu sice provedl, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej nijak nezohlednil. 2) Soud prvního stupně při novém projednání věci nerozhodoval nezávisle a nezaujatě, neboť se při hodnocení důkazů řídil závěry odvolacího soudu, které byly pouhými předběžnými úsudky. Takový postup je však v rozporu s ustanovením §264 odst. 1 tr. ř. a popřením smyslu procesu dokazování stejně jako zásady volného hodnocení důkazů. V konečném důsledku byla popřena zásada dvouinstančnosti trestního řízení, která je součástí jejího práva na spravedlivý soudní proces. 3) Obviněná poukázala na to, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. 4) Namítla, že odvolací soud se přiklonil k verzi obžaloby a odvolává se přitom na pravděpodobnost a nemožnost náhody, její verzi podporují provedené důkazy, zejména znalecké posudky, povaha předložených listin, objektivně dané skutečnosti a výslech svědka Ing. Z. H. 5) Obviněná se primárně pokusila v průběhu trestního řízení vylíčit, že existuje celá řada argumentů a především důkazů prokazujících její nevinu. Odvolací soud přesto před nimi upřednostnil důkazně nepodložené domněnky a postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo. 6) K otázce prokázání jejího úmyslu uvedla, že tento úmysl nelze pouze předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností také prokázat. 7) Dále vytkla, že výběr částky 2.500.000 Kč v hotovosti nebyl jejím majetkovým prospěchem, ale jednalo se o majetek společnosti WELPROMA, a. s., která s ním také nakládala a jako její majetek byl zaúčtován a evidován. Obviněná si tuto částku neponechala, a pokud by tak snad učinila, jednalo by se o trestný čin zpronevěry. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 43 T 17/2006, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého oprávnění vyjádřit se k dovolání obviněných ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. Protože některé důvody dovolání byly uplatněny více obviněnými, považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k obsahu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. nejprve stručně vyložit teoretická a výkladová východiska, která se týkají dovolání a převážně uplatněných dovolacích důvodů. Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v ustanovení §265b tr. ř. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., protože limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolací důvody stanovené v §265b odst. 1 tr. ř. spočívají v určitých vadách, jimiž je zatíženo rozhodnutí napadené dovoláním nebo řízení, které mu předcházelo. Jde o vady právní, nikoliv o vady skutkové, a to jak hmotněprávní [důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), j) tr. ř.], tak i vady procesní [důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.]. Důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. mají aspekty hmotněprávní i procesní. Důvody dovolání je nutno chápat materiálně a nikoli pouze formálně. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů obsažených v odůvodnění uplatněného dovolacího důvodu musí odpovídat některému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář II. díl. 4. vydání. Praha : C. H. Beck 2002, s. 1638 až 1639). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán v příslušném výroku, případně jeho rozvedení v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně, Nejvyšší soud nemůže zásadně změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.) Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace právních předpisů, jež nespadají pod hmotněprávní posouzení a jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Nejvyššímu soudu. Takto zákonem a judikaturou soudů stanovené meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vylučují na jeho podkladě přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani je neopravňují prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Výjimku z těchto pravidel představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by však šlo tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde ovšem jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 11. 2004, a sp. zn. III. ÚS 177/04). Uvedený nesoulad může být dán i v případě, když vydaná rozhodnutí nejsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 621/15). Pokud však soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., i §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není Nejvyššímu soudu umožněno zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, usnesení ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 1701/11, nebo usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 443/14). Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod spočívá na dvou shora uvedených alternativách. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů stanovených v §52 tr. zákoníku, aniž byly splněny zákonné podmínky, které zákon předpokládá. Nepřípustnost druhu trestu může být založena uložením trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§3 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, trest je uložen mimo zákonnou trestní sazbu, a to jak při překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak při prolomení dolní hranice trestní sazby, pokud je v zákoně stanovena, včetně nesprávné aplikace §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Dovolacím důvodem není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je trest pociťován jako mírný nebo přísný, pokud nejde o nepřípustný druh trestu anebo o překročení příslušné trestní sazby, prolomení ustanovené dolní hranice trestní sazby nebo porušení ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok je určitý výrok, který měl soud učinit, avšak takovým výrokem nerozhodl. Chybějícím výrokem je takový výrok, který není obsažen v určitém rozhodnutí. Neúplným je takový výrok, který sice soud učinil, avšak výrok není úplný. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k právnímu závěru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 17/2002 – T 408). K dovolání obviněného RNDr. R. Š. Obviněný RNDr. R. Š. opírá dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V dovolání však výslovně nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku a omezuje se na to, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože neměl v úmyslu obohatit obviněné R. H. a K. J., k nimž neměl žádný vztah a prakticky je vůbec neznal. Odvolací soud podle jeho názoru také nesprávně posoudil porušení povinnosti získat před prodejem obchodního podílu společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., předchozí souhlas Nadace pro rozvoj regionů nebo Ministerstva pro místní rozvoj, protože takovou povinnost neměl ze zákona ani mu nebyla uložena na základě smlouvy nebo vnitřních předpisů zmíněné nadace. Nejvyšší soud zjistil, že s těmito námitkami se dostatečným způsobem a správně vypořádal Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku na stranách 82 – 85, a proto na tuto část odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost (§265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje. Současně připomíná, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, která byla zmíněna shora, se za těchto okolností zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. K námitkám pod body 1 – 4 přehledu námitek obviněného je třeba uvést, že jde o námitky proti postupu soudů, tedy námitky procesní, které nemohou být součástí hmotněprávního posouzení skutku a nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka, že rozhodnutí obou stupňů postrádají zákonné odůvodnění obsahující náležité hodnocení všech důkazů (bod 5 přehledu), je nepřípustnou námitkou, která směřuje proti odůvodnění rozsudku. Podle §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Obviněný koncentroval velkou část námitek proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů (body 4, 6, 7, 8, 9, 10, 12 přehledu námitek obviněného). Obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními Vrchního soudu v Praze, nesouhlasí se způsobem, jakým soud hodnotil provedené důkazy a dovozuje, že zjištěný skutkový stav spočívá na rozporných, nezákonně provedených a neúplných důkazech, čímž soud porušil jeho základní práva a nedostál požadavkům na aplikaci procesní zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Nejvyšší soud již shora náležitě vyložil, že takové námitky nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Obviněný uplatnil právní námitky pod body 11 a 12 přehledu dovolacích námitek. Pod bodem 11 namítl, že nenaplnil subjektivní ani objektivní stránku zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože neměl v úmyslu obohatit obviněné R. H. a K. J., které údajně prakticky neznal a neměl k nim žádný vztah. Přitom poukázal také na to, že odvolací soud nesprávně posoudil porušení právní povinnosti získat před prodejem obchodního podílu společnosti Regionální podnikatelský fond, s. r. o., předchozí souhlas Nadace pro rozvoj regionů nebo Ministerstva pro místní rozvoj. Podle názoru obviněného totiž neměl takovou povinnost ze zákona ani na základě vnitřních předpisů zmíněné nadace nebo smlouvy. Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. Tato obhajoba obviněného byla zcela vyvrácena. Soudy obou stupňů se jí samozřejmě zabývaly, což je jejich povinností. K subjektivní stránce zvlášť závažného zločinu podvodu, pokud jde o obviněné RNDr. R. Š., K. J. a R. H., odvolací soud uvedl na str. 82 rozsudku, že obvinění namítali údajnou absenci důkazů o subjektivní stránce trestného činu. Vrchní soud dospěl k závěru (ve shodě s Městským soudem v Praze) o vědomé účasti obviněných na trestné činnosti a jejich přímém úmyslu. Ke všem obviněným je podle něj třeba uvést, že obhajoba odděluje jednotlivé okolnosti a snaží se je jednotlivě vyvracet. Jde však právě o to, že všechny okolnosti trestné činnosti je třeba hodnotit v jejich souhrnu, a to tím spíše u tohoto typu trestné činnosti. Podle Vrchního soudu v Praze bylo nutné vzít v úvahu specifika posuzované trestné činnosti, která se vyznačuje relativní složitostí a plánovitostí a byla již před jejím spácháním v zásadě promyšlena a byla připravena i budoucí obhajoba. Dodal, že vývoj skutkového děje byl shora podrobně popsán i s ohledem na konkrétní důkazy a z takto zjištěného skutkového děje, jeho časových a skutkových okolností vyplývá neopodstatněnost odvolacích námitek obviněných. Podle odvolacího soudu byla obviněnému RNDr. R. Š. úmyslná trestná činnost prokázána. Odvolací soud považuje za přesvědčivé argumenty soudu prvního stupně uvedené na str. 167 až 170 k této otázce. Podle nich obviněný jednal v rozporu s tím, co uváděl či akceptoval při jednáních Nadace pro rozvoj regionů, a co je uvedeno v zápisech ze dne 17. 12. 2014 a ze dne 10. 1. 2005. K otázce, zda Rada Nadace pro rozvoj regionů obviněnému skutečně nedoporučila prodej Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r. o., a zda mu prodej neschválil ani předseda této Rady Ing. J. F. před odjezdem na dovolenou, zaujal soud prvního stupně jednoznačné stanovisko, že obviněný RNDr. R. Š. jednal vědomě a záměrně proti vůli Rady Nadace pro rozvoj regionů, když věděl, že Rada mu prodej fondu neschválila ani nedoporučila (srov. str. 82 až 83 napadeného rozsudku). Nalézací soud dále k této otázce uvedl, že obžalovaný RNDr. R. Š. využil nepřítomnosti Ing. J. F., o kterém předem věděl, že se vrátí až dne 21. 2. 2005, a prodal smlouvou ze dne 11. 2. 2005 společnost Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., obviněnému R. H. I kdyby o tom, že chce prodat tento fond, s Ing. J. F. hovořil, nezmění to nic na tom, že od Ing. J. F. k takovému kroku neměl řádný souhlas, dále je i zřejmé, že pokud by obviněný RNDr. R. Š. Ing. J. F., který do organizované skupiny osob nepatřil, řekl pravdu, pravý důvod převodu právě na obviněného R. H., nešel by Ing. J. F.na dovolenou dříve, než by takovou informaci sdělil Radě Nadace pro rozvoj regionů, náměstku ministra a ministrovi, protože by nedalo takovou práci zjistit majetkovou a osobní propojenost obviněného R. H. právě s obviněným RNDr. O. D., CSc. a celý podvod by se nemusel povést. Následný „nabádavý dopis“ obviněného RNDr. R. Š., jeden z mnoha, byl nikoli náhodou doručen na Ministerstvo pro místní rozvoj až dne 18. 2. 2005. V této části nalézací soud vyjádřil i podvodnou podstatu jednání obviněného – uvedení v omyl, resp. využití něčího omylu. Odvolací soud dále zjistil, že smlouva o prodeji Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r. o., byla uzavřena dne 11. 2. 2005, tedy v době, kdy jednání se společností Czech Venture Partners, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Milíčova 1670/12, spělo k dohodě, která však ještě nebyla uzavřena. Česká republika cítila odpovědnost za spor a obávala se arbitráže. Přitom nároky zmíněné společnosti na jednání Rady Nadace pro rozvoj regionů do určité míry zpochybňoval obviněný RNDr. R. Š. a obviněný RNDr. O. D., CSc. V této souvislosti soud uvedl, že je nepochybné, že obviněný R. H. nesplnil své závazky ke společnosti Czech Venture Partners, s. r. o., využil obviněnou K. F. k odmítnutí požadavků této společnosti a k převodu získaných peněz na účet společnosti obviněného A. M. S. a na konec „prázdnou“ společnost prodal M. T.(srov. č. l. 83). Soud se ve svých zjištěních a úvahách podrobně zabýval i tím, zda obviněný RNDr. R. D. mohl věřit tomu, že se najednou objevil kupec fondu, a to obviněný R. H., podnikatel, který bydlí na ubytovně a údajně přitom disponuje desítkami milionů Kč a je ochoten koupit Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., i se závazky vůči společnosti Czech Venture Partners, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě. Kromě jiného obviněný R. H. neměl prostředky na zaplacení, kupní cena činila 58.000.000 Kč, která připadla Nadaci pro rozvoj regionů, a do dispozice obviněného R. H. bylo prodejem Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r. o., převedeno 85.000.000 Kč jako aktiva tohoto fondu. Soud dospěl k závěru, že obviněný RNDr. R. Š. jednal v tomto případě v rozporu s doporučením Rady Nadace pro rozvoj regionů, a tedy v rozporu s článkem X. statutu Nadace pro rozvoj regionů ze dne 9. 11. 2004. Odvolací soud považoval za zcela zásadní vztah jednání obviněného RNDr. R. Š. k navržené darovací smlouvě a k hromadné akcii společnosti Regionální fondy, a. s., a k existenci smlouvy ze dne 2. 12. 2014 o prodeji Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r. o. Dne 2. 12. 2004 byla uzavřena smlouva s Regionální inovační agenturou Příbram, spol. s r. o. V následující pasáži odvolací soud popisuje jednání Rady Nadace pro rozvoj regionů dne 17. 12. 2004 a uvádí, že za zmíněné situace obviněný RNDr. R. Š. prodává Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., se sídlem v Novém Jičíně a zpřetrhává tak vlastnickou a ovládací vazbu mezi Nadací pro rozvoj regionů a Regionálním podnikatelským fondem, spol. s r. o., se sídlem v Novém Jičíně jako potencionálním nabyvatelem 144.000.000 Kč jako doplatku kupní ceny. Odvolací soud učinil bez důvodných pochybností závěr, že takový krok mohl učinit pouze člověk vedený nekalým a protiprávným úmyslem a že obviněný RNDr. R. Š. tím napomohl tomu, že se částky 144.000.000 Kč později mohla zmocnit obviněná K. J.. Vrchní soud v Praze považuje za lichou námitku obviněného RNDr. R. Š., že se Česká republika nikdy nedomáhala splnění povinnosti Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r. o. (předat akcii nebo zaplatit doplatek kupní ceny). Podle odvolacího soudu z provedených důkazů vyplývá snaha odpovědných činitelů Ministerstva pro místní rozvoj a Nadace pro rozvoj regionů celou situaci napravit a získat především hromadnou akcii, což se podařilo až po vzetí obviněných do vazby. Přitom snaha získat hromadnou akcii byla prvotní už proto, že smlouva ze dne 2. 12. 2004 se zmiňuje o předání akcie Ministerstvu pro místní rozvoj, zatímco doplacení kupní ceny 144.000.000 Kč bylo náhradním plněním, a hlavně nikoliv státu, ale Regionálnímu podnikatelskému fondu, spol. s r. o., tedy po 11. 2. 2005 obviněnému R. H. (srov. str. 84 až 85 rozsudku odvolacího soudu). Vrchní soud v Praze na základě zmíněných, ale i dalších skutkových zjištění uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Náležitě odůvodnil právní kvalifikaci skutku a poukázal na to, že obviněný RNDr. R. Š. se aktivně podílel na trestné činnosti a její přípravě i na způsobení mimořádně vysoké škody ve výši 171.000.000 Kč. Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze netrpí vytýkanými vadami, a shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné. Obviněný v dovolání učinil návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí do pravomocného rozhodnutí o dovolání s odůvodněním, že došlo k nezákonnému postupu soudů obou stupňů a porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný RNDr. R. Š. již vykonává trest odnětí svobody ve Vazební věznici H. K. Přichází proto v úvahu přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal žádný důvod pro přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. pravomocně odsouzeného zločince RNDr. R. Š., který spáchal zvlášť závažný zločin. K dovolání obviněné K. J. Obviněná K. J. podala prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Rybáře, Ph.D., dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože podle jejího názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Další dovolací důvod spatřuje v uložení trestu, pro který nebyly splněny zákonné podmínky. Domnívá se, že v tomto případě se jedná spíše o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak z opatrnosti se dovolává i z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože v rozsudku chybí výrok, kterým by se odvolací soud vypořádal s podanými odvoláními. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod nenaplňují námitky obviněné, že odvolací soud postavil právní kvalifikaci skutků na skutkových zjištěních, která nemají podle obviněné oporu v provedených důkazech, a že odvolací soud provedené důkazy hodnotil v neprospěch obviněné. To se podle obviněné týká zejména otázky hodnocení omylu na straně Ministerstva pro místní rozvoj a „vědomosti“ o povaze aktiv společnosti Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r. o. Také další námitky pod bodem IV. dovolání, které podle obviněné dokládají „výrazný nesoulad“ mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu v řadě otázek a podle jejího názoru vedou k nedůvodnému vykonstruování viny obviněné, jsou primárně námitkami skutkovými, kterými se obviněná snaží zpochybnit skutkový základ, který se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o její vině. Nejvyšší soud je nucen opakovaně zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu dovození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v řízení o dovolání. Nejvyšší soud ani nesmí provádět přezkum rozhodnutí napadeného dovoláním na základě tzv. úplného revizního principu. Při přezkumné činnosti je dovolací soud vázán jen vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním učiněným dovolatelem. Neobstojí ani námitka tzv. opomenutých důkazů, kterou obviněná uplatňuje pod bodem V. dovolání. Důkazy, které navrhla, a nebyly provedeny, měly prokázat její poctivé úmysly při správě společnosti Regionální fondy, a. s., se sídlem Praha 2, Škrétova 6. Přitom sama uvádí, že odvolací soud označil návrhy na provedení těchto důkazů za nadbytečné. Ústavní soud vychází ve své judikatuře z názoru, že porušení zásad spravedlivého procesu představují tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02). Jestliže soud v trestní věci obviněné rozhodl o tom, že důkazy, které navrhla, jsou nadbytečné, potom nejde o tzv. opomenuté důkazy. Dokazování před soudy nemůže být bezbřehé, přizpůsobené tomu, kdy a v jaké fázi a opakovaně budou obvinění nebo jiné osoby na řízení zúčastněné navrhovat neustále nové a nové důkazy. Je výsadním právem soudů, aby rozhodly, které důkazy mohou přispět ke zjištění skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.), a které z tohoto důvodu provede nebo rozhodne, že takový důkaz nebude proveden a toto rozhodnutí odůvodní. Obviněná spojovala mimo jiné i s existencí namítaných pochybení nesprávné právní posouzení skutku na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložila na hmotně právních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhala zásadní revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení jejího jednání. Takové námitky však nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod. K námitce obviněné stran neúplnosti provedeného dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je důležitý požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Obviněná v dovolání namítá, že pro uložení trestu odnětí svobody nebyly splněny zákonné podmínky, že odvolací soud jí uložil trest v rozporu s pravidly pro ukládání trestů stanovené trestním zákoníkem. V tom spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž dodává, že by spíše mělo jít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se týká nesprávné aplikace hmotného práva. Z opatrnosti však uvádí i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud vzhledem k tomuto zvláštnímu vymezení (§265f odst. 1 tr. ř.) vycházel z toho, že obviněná vymezila své dovolání podle obou zmíněných dovolacích důvodů. Námitce obviněné nepřisvědčil. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněná nenamítá žádnou z uvedených alternativ tohoto dovolacího důvodu a místo toho namítá porušení pravidel pro ukládání trestů a podle obsahu námitek nepřiměřenost trestu. Tyto námitky vůbec neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a proto nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu k tomuto důvodu dovolání. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tímto dovolacím důvodem rovněž není neuložení žádného trestu v případě upuštění od potrestání, včetně podmíněného upuštění od potrestání s dohledem, protože proti takovému rozhodnutí lze uplatnit jen zvláštní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, s. 2025). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 trestního zákona (nyní §36 až 39 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat, prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněné byl správně ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest podle ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku, u něhož zákon stanoví trest odnětí svobody ve výměře pět až deset let. Trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je podle §14 odst. 3 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem. Odvolací soud při ukládání trestu použil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a snížil obviněné trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem na zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž vzal v úvahu okolnost, že obviněná spáchala více trestných činů, že její jednání bylo zcela zásadní pro dokončení trestné činnosti, předem promyšlené a naplánované, vyznačovalo se dlouhodobostí, četností útoků a vysokou mírou odhodlanosti obviněné dovést trestnou činnost pro ni do úspěšného konce, přičemž přítrž tomuto jednání učinilo až její vzetí do vazby a až poté byla obviněná ochotna vrátit tzv. hromadnou akcii. Poukázal přitom také na to, že obviněná se podílela podvodným jednáním na způsobení mimořádně vysoké škody 144.000.000 Kč a pokud jde o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti téměř ve stejné výši. Přihlédl také k přitěžujícím okolnostem podle §42 písm. a), b), k), l), m) a o) tr. zákoníku a k polehčující okolnosti podle §41 písm. o) tr. zákoníku. Pokud jde o uložení a výměru nepodmíněného trestu odnětí svobody, obviněná ve svých námitkách zcela přehlíží, že státní zástupce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání proti výroku o trestu, a proto odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně mohl uložit obviněné přísnější trest odnětí svobody spojený s trestem zákazu činnosti. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněná uvádí, že odvolací soud „cynicky ignoruje fakt, že se necítila nikdy vinnou ze spáchání trestné činnosti, že od údajného spáchání trestné činnosti uplynula doba přesahující deset let, že trestní stíhání trvalo více než devět let, že vedla spořádaný život a že vychovává dvě malé děti“. Odkázala na to, že odvolací soud odůvodnil uložení nepodmíněného trestu na stranách 101 a 102 svého rozsudku. Nejvyšší soud k tomuto tvrzení obviněné, které nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, jen poznamenává, že je pro něj rozhodující pravomocný odsuzující rozsudek, kterým byla obviněná uznána vinnou i zvlášť závažným zločinem, a nikoliv osobní pocit obviněné. Odvolací soud nemohl samozřejmě rozhodovat podle pocitů obviněné. Myšlenková konstrukce obviněné, kterým kritizuje postup a rozhodovací činnost odvolacího soudu dovedena ad absurdum, by znamenala, že by soudy nemohly rozhodovat odsuzujícími rozsudky o vině obviněných, protože většina zločinců, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti, se cítí nevinná. Nejvyšší soud nezjistil naplnění důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost odkazuje na odůvodnění výroku o trestu uloženého obviněné na str. 102 až 103 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, z něhož je naprosto zřejmé, že odvolací soud při ukládání trestu obviněné vzal v úvahu též délku trestního řízení, přestože tuto okolnost v odůvodnění rozsudku nezmínil. Obviněná K. J. napadla rozsudek odvolacího soudu také dovoláním z důvodu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Domnívá se, že nebylo řádně rozhodnuto o jejím odvolání, když odvolací soud považoval odvolání obviněných za částečně důvodná, avšak nevyhověl jim. Odkázala na to, že se domáhala zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zproštění obžaloby. Odvolací soud její odvolání neodmítl ani nezamítl, což je procesní vadou, která porušuje právo na spravedlivý proces. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je takový výrok, který nebyl učiněn, ačkoliv měl být učiněn. Neúplným je takový výrok, který byl sice v rozhodnutí učiněn, avšak není úplný. Obviněná vytkla Vrchnímu soudu v Praze, že řádně nerozhodl o jejím odvolání, když odvolání shledal částečně důvodným, ale nevyhověl mu, v čemž spatřuje vadu, která zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Zřejmě tuto výtku podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obsahu jde o výtku proti procesnímu postupu odvolacího soudu, která nenaplňuje zmíněný dovolací důvod. Nejvyšší soud zjistil, že v záhlaví rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, je obviněná K. J. uvedena mezi odvolateli, stejně tak ve výroku I. rozsudku, který zní: „Z podnětu odvolání obžalovaných RNDr. R. Š., K. J. , R. H., K. F., A. M. S. a J. M., státního zástupce a společnosti ILA, s. r. o., se napadený rozsudek zrušuje podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e), f) tr. ř. v celé odsuzující části včetně výroků o zabrání věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. se znovu rozhoduje takto:“ Z tohoto výroku je zcela zřejmé, že odvolací soud rozhodl o odvolání obviněné K. J. tak, že jejímu odvolání vyhověl. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu o její vině, trestu a povinnosti k náhradě škody. Za této situace je vyloučen postup, který zmiňuje obviněná. Obviněná K. J. zahrnula do svých námitek také námitku, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Domnívá se, že procesní vady dosahují takové intenzity, že představují zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V části VIII. však v podstatě opakuje a rozvíjí všechny námitky, jimiž odůvodnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud k těmto námitkám musí znovu odkázat na to, že ze zákona není dovolací řízení ovládáno principem tzv. plného přezkumu napadeného rozhodnutí a dovolací soud není ani oprávněn provádět z vlastní iniciativy revizi napadeného rozhodnutí. Nápravy některých vad rozhodnutí lze dosáhnout dalšími mimořádnými opravnými prostředky, jimiž jsou obnova řízení a stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud nezjistil porušení práva obviněné K. J. na spravedlivý proces. Obviněná v závěru dovolání namítá, že došlo k závažným procesním vadám u zúčastněných osob, a to společností ILA, s. r. o., se sídlem Praha 5, Drtinova 8/557, a Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r. o., se sídlem Příbram V – Zdaboř, Poštovní 6. Obviněná přitom poukázala na to, že je společníkem Českomoravského podnikatelského fondu, spol. s r. o., a rozhodnutím o zabrání věci dochází k zásahu do jejího základního práva vlastnit majetek. Obviněná ani neuvedla, o jaký důvod dovolání opírá tuto námitku. Nejvyšší soud se touto námitkou nemohl zabývat. Lze jen dodat, že zúčastněná osoba nemůže podat dovolání a obviněná není oprávněna vznášet za ni jakékoliv námitky. Obviněná K. J. v doplnění dovolání ze dne 29. 6. 2015 učinila podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Praze navrhl Nejvyššímu soudu odložení trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3 tr. ř., který jí byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a to do té doby, než Nejvyšší soud rozhodne o jejím dovolání. Pro případ, že bude muset nastoupit výkon trestu odnětí svobody, aby předseda senátu Městského soudu v Praze navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Podněty odůvodnila tím, že jí byla doručena výzva k nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody dne 15. 7. 2015. Vrchní soud v Praze podle jejího názoru nevzal ohled na její osobní poměry, které údajně bagatelizoval, nezohlednil délku trestního řízení a ignoroval fakt, že se obviněná nikdy necítila vinnou ze spáchání trestné činnosti. Uvedla také, že v jejím případě není žádná náprava nutná, protože nemá k čemu vést. Trest by u ní neplnil svůj účel. Poukázala také na to, že její dcera T. K., trpí vysoce funkčním autismem a přiložila propouštěcí zprávu Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol ze dne 26. 2. 2015. Dcera vyžaduje její celodenní péči a odloučení od dcery, která je na ní závislá, bude znamenat deprivaci obviněné jako matky a zásadní negativní zásah do života nezletilé dcery. Nejvyšší soud zjistil ze spisu, že předseda senátu Městského soudu v Praze při předložení spisu dovolacímu soudu nepodal podle §265h odst. 3 tr. ř. příslušný návrh na takový postup Nejvyššímu soudu. O odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí rozhoduje Nejvyšší soud jen k návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoliv bez takového návrhu a ani z podnětu dovolatele. Nejvyšší soud za této situace nemohl rozhodovat podle §265h odst. 3 tr. ř. o odkladu nebo přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl uložen obviněné. Podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Postup podle tohoto ustanovení trestního řádu je fakultativní a záleží zcela na uvážení předsedy senátu. Odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. trvá až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Předseda senátu nezjistil důvod pro přerušení výkonu trestu u obviněné K. J., který vykonává ve Věznici S. n. S., a proto nevydal ani tzv. negativní rozhodnutí. Dovolání obviněné shledal v jeho celku zjevně neopodstatněným. K dovolání obviněného R. H. Obviněný R. H. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Především namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ani trestného činu návodu k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále jen: „tr. zák.“) k §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zák. Podle obviněného soudy nesprávně právně aplikovaly zejména hmotněprávní normy obchodního a finančního práva a následně dospěly k nesprávným právním závěrům při aplikaci trestního zákoníku, resp. trestního zákona. Soudům obou stupňů vytkl, že nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a dále, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními existuje extrémní rozpor. Současně navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil, případně přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Podle názoru obviněného nemohou být provedené důkazy podkladem pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Poukázal přitom s odkazem na judikaturu Ústavního soudu na zásadu in dubio pro reo. Obviněný nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí o naplnění subjektivní stránky zmíněných trestných činů na str. 87 až 88 rozsudku. V bodu 6 dovolání obviněný interpretuje ze svého hlediska jednání týkající se koupě obchodního podílu ve společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., ocenění podílu a jeho tržní hodnotu a zdůrazňuje, že na základě provedeného dokazování byly pohledávky uplatňované společností Czech Venture Partners, s. r. o., velmi sporné, předmětná smlouva byla pro Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., značně nevýhodná, protože jednotlivá práva a povinnosti byly formulovány dosti neurčitě a nesrozumitelně. Podle obviněného odvolací soud se nezabýval motivem obviněného k uskutečnění zmíněné transakce při svých úvahách o důvodech realizace transakce. Přitom tvrdí, že obviněný věděl o všech předcházejících a navazujících transakcích. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že o protiprávnosti jeho konání svědčí „využití“ obviněné K. F. jako tzv. bílého koně. Obviněný považuje za nesprávné úvahy soudů obou stupňů, že od počátku transakce věděl a počítal s tím, že nebude platit kupní cenu za obchodní podíl. Tyto úvahy podle něj odporují listinným důkazům i výpovědím svědků, neboť byl bonitním zájemcem o koupi zmíněného obchodního podílu. Obviněný namítá extrémní rozpor skutkového závěru odvolacího soudu s provedenými důkazy, pokud jde o zaplacení kupní ceny za obchodní podíl. Podrobně rozvádí, že Banka J&T za něj nakonec plnila z bankovní záruky, ale poté obviněný její pohledávku uhradil ze zajištění, bez něhož by mu banka neposkytla bankovní záruku. Odkazuje přitom na §320 odst. 2 tehdy platného obchodního zákoníku a dovozuje, že způsob platby nemůže mít dopad na jeho trestní odpovědnost. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatňoval obdobné námitky při své obhajobě. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se s nimi správně a dostatečně vypořádal. V takovém případě judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Odvolací soud se vypořádal s námitkami obviněného především na str. 87 – 89 rozsudku, ale též na str. 85 při odůvodnění výroku o vině obviněného RNDr. R. Š. a na str. 89 (odůvodnění výroku o vině obviněné K. F.) a na str. 89 až 92 v souvislosti s odůvodněním výroku o vině obviněného A. M. S., na něž dovolací soud pro stručnost v celém rozsahu odkazuje. Odvolací soud uvedl, že pokud jde o vyvedení 27.000.000 Kč ve prospěch obviněného R. H. je nedůvodná a neustále opakovaná námitka o výhodnosti transakce pro Ministerstvo pro místní rozvoj, případně její značné „rizikovosti“ pro obviněného R. H.. Tomuto obviněnému bylo v souvislosti s prodejem Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r. o., převedeno do jeho dispozice 85.000.000 Kč jako aktiva Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r. o., zatímco Nadaci pro rozvoj regionů se vrátila pouze „kupní cena“ ve výši 58.000.000 Kč. S rozdílem 27.000.000 Kč poté obžalovaní naložili výše popsaným způsobem (srov. str. 85 rozsudku). Pokud jde o subjektivní stránku trestných činů, odvolací soud učinil na základě skutkových zjištění právní závěr o tom, že vědomá protiprávnost jednání obviněného je zjevná již z toho, že jednal prostřednictvím obviněné K. F. a jakým způsobem jednal. Obviněný ji ustanovil jednatelkou společnosti Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., přivezl ji do banky, dal jí pokyn k podpisu a dispozici s finančními prostředky a jinými prostředky (fingovaný obchod s akciemi Czech Property Investments, a. s., se sídlem Praha 1, Hradební 9/768) a aby se sám kryl, podal na ni trestní oznámení (srov. str. 88 rozsudku). Dále uvedl, že okolnosti uhrazení kupní ceny za Regionální podnikatelský fond, spol. s r. o., prostřednictvím záruky společnosti obviněného A. M. S. vedou k závěru, že obviněný R. H. měl přímý úmysl podílet se na páchání trestné činnosti. Podle zjištění odvolacího soudu vyplývá podvodný charakter jednání obviněného i z toho, že při transakci s prodejem Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r. o., šlo o sporné pohledávky společnosti Czech Venture Partners, s. r. o., a obviněný místo toho, aby o nich vážně jednal nebo si ponechal finanční prostředky na jejich uhrazení, tyto peníze použil k bankovním převodům na základě fiktivních smluv o prodeji akcií a za použití „bílého koně“, a to obviněné K. F. Podvodný úmysl podle soudu vyplývá i ze sladěnosti kroků se spoluobžalovanými, např. časového omezení platnosti nabídky na odkoupení Regionálního podnikatelského fondu, spol. s r. o. (srov. str. 88 rozsudku). Vrchní soud v Praze učinil závěr, že ze všech výše uvedených skutečností také vyplývá, že obviněný R. H. musel alespoň v hrubých rysech znát mechanismus podvodného vyvedení částky 27.000.000 Kč mimo dispoziční sféru Nadace pro rozvoj regionů a České republiky, přičemž obviněný sám připustil, že jednal po dohodě přinejmenším s některými spoluobžalovanými (srov. str. 88 rozsudku). Nejvyšší soud na základě těchto zjištění nepřisvědčil námitce obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Nezjistil ani tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, pokud jde o subjektivní stránku zmíněných trestných činů. Neobstojí ani námitka obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. V §12 odst. 2 tr. zákoníku je upravena zásada subsidiarity trestní represe. Podle ní trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný tuto námitku neodůvodnil. Nejvyšší soud přesto považuje za nutné uvést, že tato zásada se může uplatňovat jen u trestných činů méně závažných a nikoliv u zločinů a zvlášť závažných zločinů jako je např. podvod podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný také uznán vinným. Je tedy otázkou, zda obviněný tuto námitku uplatnil vážně. Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Předseda senátu ani neshledal důvod pro přerušení výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř. Obviněný návrh odůvodnil závažnými dlouhotrvajícími psychickými potížemi, pro které se léčí od července 1999, předložil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zvláštní specializací gerontopsychiatrie, vypracovaný MUDr. Tomášem Turkem dne 1. 10. 2014, a tvrdí, že není schopen výkonu trestu. Z výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že zmíněnými psychickými potížemi obviněný trpěl i v době páchání závažné trestné činnosti a ani zdravotní stav tomuto zločinci nezabránil v jejím páchání. Posouzení zdravotní způsobilosti k výkonu trestu odnětí svobody přísluší zdravotní službě ve věznicích, která také zajišťuje vězňům rovnocennou zdravotní péci. Postup podle §265o odst. 1 tr. ř. je fakultativní. Vzhledem k tomu, že předseda senátu neshledal důvod pro rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., nevydal o tom ani tzv. negativní rozhodnutí. K dovolání obviněného A. M. S. Obviněný A. M. S. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g), k) a l) tr. ř. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podal proto, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze, které bylo nařízeno na dny 17. až 19. 2. 2015. Namítl, že měl velký zájem se zúčastnit tohoto veřejného zasedání, protože chtěl být vyslechnut odvolacím soudem. Od 12. 11. 2014, tedy ještě před nařízením veřejného zasedání, měl zakoupené letenky na cestu do Indie plánovanou na dobu od 1. do 28. 2. 2015. Obviněný požádal dne 3. 2. 2015 Vrchní soud v Praze, aby odročil veřejné zasedání na dobu po jeho návratu ze zahraniční cesty, včas se omluvil a sdělil důvod své nepřítomnosti. V dovolání poukázal na to, že podle zásad trestního řízení i práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Uvedl, že byl vyslechnut jako obviněný v přípravném řízení na přelomu let 2005 a 2006, v řízení před soudem dne 16. 6. 2009. Podle obviněného je podstatné, že odvolací soud mu měl umožnit osobní účast na veřejném zasedání. Vrchní soud v Praze mu však upřel toto právo, čímž porušil jeho základní právo na spravedlivý proces, a tím založil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Dodal, že se jedná současně o tzv. opomenutý důkaz, který také zakládá závěr o porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud zjistil, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze nařídil dne 16. 12. 2014 veřejné zasedání k projednání odvolání obžalovaných RNDr. R. Š. a spol. na dny 17. až 19. 2. 2015, vždy v 9:00 hod. do jednací síně č. dveří 1 v přízemí. Z referátu pod bodem I. je zřejmé, že všichni obvinění byli o veřejném zasedání vyrozuměni vzorem č. 7a, obálkou I., na adresy uvedené v rozsudku (str. 1, 2 a 27), obviněný A. M. S. také na adresu S., v. o. s., K., P. Vyrozuměn byl také jeho obhájce vzorem č. 16, prostřednictvím datové schránky. Vyrozumění jim byla včas doručena (srov. č. 13648 spisu a u něj připojené doklady o doručení vyrozumění). Zákon rozlišuje mezi předvoláním k veřejnému zasedání a vyrozuměním o jeho konání. Předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání rozhodne, zda a které osoby předvolá k veřejnému zasedání. Zpravidla předvolá toho, proti němuž se vede řízení, tlumočníka, pokud je to potřeba, a osoby, které mají být při veřejném zasedání vyslechnuty, tedy svědky nebo znalce. V §233 odst. 1 tr. ř. je vymezen okruh osob, jejichž vyrozumění o veřejném zasedání je nezbytné. O veřejném zasedání předseda senátu vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala podnět k veřejnému zasedání, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Na rozdíl od osob, které byly k veřejnému zasedání předvolány a jejichž osobní účast je nutná (srov. §233 odst. 1 věta první tr. ř.), osobní účast osob, které byly vyrozuměny o veřejném zasedání, není nutná a soud může jednat v jejich nepřítomnosti. Tím, že předseda senátu vyrozuměl o konání veřejného zasedání obviněného A. M. S., dal najevo, že jeho účast nepovažuje za nutnou. Nejvyšší soud shledal, že nebylo porušeno ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. Dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zjevně neopodstatněné. Obviněný podal dovolání také z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Především namítl, že pojmovým znakem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006, je zavinění ve formě úmyslu. Odvolací soud dovodil u něj přímý úmysl, což podle názoru obviněného je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odkázal na to, že jeho úmysl je odvolacím soudem dovozován zejména (1) poskytnutím bankovní záruky obviněnému R. H., (2) z uzavření údajně fiktivní smlouvy o převodu akcií společnosti Czech Property Investments, a. s., se sídlem Praha 1, Hradební 9/768 (soud nikde neuvádí, z čeho dovozuje, že smlouva o převodu akcií byla fiktivní, natož z čeho uzavírá, že obviněný o soudem tvrzené fiktivnosti věděl), (3) z pohledu soudu nepravděpodobné časové shody s nabídkou na odkup akcií učiněnou obviněným RNDr. O. D., CSc., (4) z nejasností ohledně akcií, které měl či neměl mít obviněný u sebe, když v bance podepisoval připravené dokumenty, (5) z právního stanoviska advokátní kanceláře Seddons, v.o.s., zpracovaného JUDr. Petrem Jakubcem, v úplně jiné věci, než pro kterou byl dovolatel odsouzen, (6) ze spojení s osobou Ch. J., kterou soud zcela absurdně považuje za zúčastněnou osobu a příjemce výnosu z trestné činnosti. Podle názoru obviněného byl závěr odvolacího soudu o úmyslném zavinění učiněn nelogicky a na základě premis, což představuje hrubý zásah do spravedlivého řízení ve smyslu Hlavy páté Listiny základních práv a svobod a je tím naplněn uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. Vrchní soud v Praze svůj závěr o vině obviněného velmi podrobně odůvodnil na str. 89 až 92 rozsudku a na toto odůvodnění Nejvyšší soud pro stručnost (§265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje. Vypořádal se tak s obdobnou námitkou, kterou obviněný uplatnil v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že při posuzování zavinění obviněného postupoval v souladu s konstantní judikaturou, přestože se o tom nezmiňuje. Jedním ze základních a obecně přijímaných judikátů je rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozhodnutí trestních, podle něhož závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného. Závěr soudu, pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, kterým byl uznán vinným, je správný. Obviněný opřel dovolání také o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí. Naplnění tohoto důvodu dovolání spatřuje ve dvou bodech. Obžalobou (č. l. 9376 a násl.) je mu kladeno za vinu spáchání trestných činů podvodu a legalizace výnosů z trestné činnosti. Obviněný vznesl řadu námitek, z nichž vyplývá, že obžaloba stěží může vyhovět požadavku §177 písm. c) tr. ř. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 43 T 17/2006, byl obviněný uznán vinným také trestným činem podvodu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací však vyslovil vinu pouze trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že dovolatel byl obžalován též z vědomého a úmyslného uvádění jiných v omyl s cílem se obohatit, což vedlo k právní kvalifikací popsaného jednání jako zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, měl být v napadeném rozsudku buď uznán vinným též trestným činem podvodu, anebo spíše, vzhledem k tomu, že důkazní situace skutečně takový závěr neumožňovala, jak správně vyhodnotil odvolací soud, mělo být v tomto rozsahu trestní stíhání zastaveno, anebo měl být v rozsahu obvinění ze spáchání trestného činu podvodu obžaloby zproštěn. Obviněný však nebyl ani za trestný čin podvodu odsouzen, ani nebylo pro skutek naplňující znaky trestného činu podvodu trestní stíhání obviněného zastaveno, ani nebyl obviněný obžaloby v rozsahu obvinění ze spáchání skutku naplňujícího znaky trestného činu podvodu zproštěn. V napadeném rozsudku tak chybí zprošťující výrok vztahující se ke skutku se znaky trestného činu podvodu, resp. jakýkoliv jiný výrok, který by ukončil trestní stíhání obviněného pro podvod, čímž je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud jde o další bod, obviněný namítl, že v napadeném rozsudku chybí výrok o odvolání obviněného, v němž navrhl (č. l. 13623), aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř. Obviněný se domnívá, že odvolací soud ve skutečnosti o jeho odvolání nerozhodl, přestože na ně formálně odkazoval. Podle obviněného je skutečným výsledkem přezkumné činnosti odvolacího soudu zamítnutí odvolání obviněného. Proto v napadeném rozsudku chybí výrok, kterým odvolací soud rozhodl o odvolání obviněného nebo je napadené rozhodnutí neúplné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je takový výrok, který chybí v napadeném rozhodnutí, přestože soud ho měl učinit a pojmout do výrokové části rozhodnutí, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá strana řízení. Neúplný výrok záleží v tom, že určitý výrok byl učiněn, ale není úplný. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, je zřejmé, že odvolací soud rozhodoval o odvoláních obviněných vyjmenovaných v záhlaví rozsudku, státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a zúčastněné osoby, a to společnosti ILA, s. r. o., se sídlem Praha 5, Zubatého 295/5, která podali proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 43 T 17/2006-12931. Vrchní soud rozhodl pod bodem I. o odvoláních tak, že z podnětu odvolání obžalovaných RNDr. R. Š., K. J., R. H., K. F., A. M. S. a J. M., státního zástupce a společnosti ILA, s. r. o., napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e) a f) tr. ř. v celé odsuzující části včetně výroků o zabrání věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině a trestu obviněných RNDr. R. Š., K. J., R. H., K. F., A. M. S. a J. M. a o nárocích poškozených na náhradu škody. Pod bodem II. výroku rozsudku rozhodl, že z podnětu odvolání státního zástupce se napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušuje v celé zprošťující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc v tomto rozsahu, tedy ohledně obžalovaných Ing. P. F., Ing. J. Š. a P. B. vrací Městskému soudu v Praze (aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl). Obviněný A. M. S. byl tímto rozsudkem uznán vinným pod bodem 6 výroku o vině trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006, a za tento trestný čin byl odsouzen podle §252a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006, k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 2.000.000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Tím, že odvolací soud zrušil napadený rozsudek, čehož se ostatně obviněný domáhal, rozhodl o jeho odvolání. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Odvolací soud rozhodne usnesením o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř., pokud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které mu předcházelo, zjistí, že odvolání není důvodné. Jde o zamítnutí odvolání z věcných důvodů. Odvolací soud v tomto případě považuje rozsudek v přezkoumávané části a z hlediska vad, které mu byly vytýkány nebo k nimž byl podle §254 odst. 1 tr. ř. povinen přihlížet, za zákonný a odůvodněný, přičemž shledal správným i postup řízení, které předcházelo přezkoumávaným částem rozsudku. Odvolací soud odvolání nezamítl, jak se obviněný domnívá. V rozsudku napadeném dovoláním obviněného proto nechybí výrok o zamítnutí jeho odvolání. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že je vyloučeno rozhodnout o odvolání téhož obviněného tak, že by z podnětu odvolání téhož obviněného odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a poté učinil nové rozhodnutí o vině a trestu, případně náhradě škody, a současně zamítl odvolání obviněného, protože odvolání je nedělitelné. Tento dovolací důvod proto nebyl naplněn. Obviněný podal dovolání též z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přestože byl v řízení mu přecházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Přitom uvedl, že tento dovolací důvod přímo navazuje na jeho námitky učiněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že pro takový postup odvolacího soudu nebyly splněny procesní podmínky. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud odkazuje na zjištění, že nebyl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. z důvodů vyložených shora. Z právní úpravy dovolání v Hlavě sedmnácté trestního řádu vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocného rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (§265a odst. 1 tr. ř.). Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Dovoláním lze napadnout jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění, což výslovně stanoví §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Je zcela zřejmé, že základní námitka, kterou obviněný uplatnil se zjevně míjí se zákonnou úpravou důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v obou jeho alternativách. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nerozhodl žádným ze způsobů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (nezamítl ani neodmítl řádný opravný prostředek podaný obviněným). Za této situace ztrácejí své opodstatnění i všechny další námitky obviněného, jimiž odůvodnil tento dovolací důvod. Dovolání v této části je proto zjevně neopodstatněné. K dovolání obviněné J. M. Obviněná podala dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Důvodnost dovolání shrnula obecně pod body, že procesní postup odvolacího soudu je v rozporu se zákonem (trestním řádem) a ústavním pořádkem České republiky a uložení peněžitého trestu je odůvodněno skutkovými zjištěními, které nemají oporu v provedeném dokazování. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud vyložil shora obsah tohoto dovolacího důvodu, a proto jen dodává, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Právní úprava rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání vychází z toho, že Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti opakovat provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha : C. H. Beck 2002, s. 1642). Dovolatelka ostatně sama uvádí, že je jí známo specifické postavení dovolání v našem právním řádu i to, že její argumenty lze poměrně obtížně zařadit pod zákonné dovolací důvody, a to zejména s přihlédnutím k výkladu jednotlivých důvodů dovolání Nejvyšším soudem. Obviněná v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýká nezákonnost a neústavnost vedení odvolacího řízení, v němž podle jejího názoru odvolací soud učinil nová skutková zjištění a nové nezákonné hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. Výhrada se týká zejména výslechu svědka Ing. Z. H., jehož výpověď je z hlediska obhajoby obviněné zásadní. Obviněná poukázala na to, že soud prvního stupně tohoto svědka sice vyslechl, avšak v odůvodnění rozsudku výpověď svědka nezohlednil. Naproti tomu odvolací soud tohoto svědka nevyslechl, a přesto jej označil za nevěrohodného (správně nehodnověrného), když vycházel z hodnocení způsobu výpovědi svědka a skutečnosti, že působil ve společnostech, v nichž působili i někteří obvinění v této věci. Tento svědek při výslechu před soudem prvního stupně podle obviněné vysvětlil důvod započetí spolupráce společnosti WELPROMA, a. s., a společnosti Czech Property Investment, a. s., smysl a rozsah spolupráce, její četnost i dynamičnost spolupráce. Tato námitka je námitkou skutkovou, která nepodléhá přezkumu dovolacího soudu, stejně tak i odkazy a tvrzení obviněné týkající se znaleckých posudků Ing. Ivety Vozňákové, PhD. a Ing. Evy Jiráčkové (viz str. 9 dovolání). Obviněné uvedla, že na účast společnosti WELPROMA byla poukázána částka 25.000.000 Kč od společnosti ASIA PACIFIC SECURITIES & TRADING LIMITED, která byla předtím v dispozici pěti subjektů a vznáší dotaz, jak mohla vědět, že příchozí platba od zmíněné společnosti ve skutečnosti představuje jiné finance, než finance náležející této společnosti. Obviněná následně namítla popření zásady dvouinstančnosti řízení před soudy, které spatřuje v postupu soudu prvního stupně, v popření zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., v jejichž důsledku byla obviněné upřena jedna soudní instance. Vytkla také porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo (bod VI. dovolání). K těmto námitkám musí Nejvyšší soud opakovaně připomenout, že dovolání na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů (srov. též Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha : C. H. Beck 2002, s. 1642). Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů obsažených v odůvodnění uplatněného důvodu dovolání musí odpovídat některému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. vymezenému v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. Důvody dovolání je třeba chápat materiálně, a nikoli jen formálně, aby bylo učiněno zadost ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. (srov. tamtéž, s. 1638). Z odůvodnění uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že obviněná opírá v této části dovolání jen o argumenty procesní a nikoli hmotněprávní. Takto koncipované odůvodnění se však míjí s obsahem uplatněného důvodu dovolání. Okolnost, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními a neztotožňuje se se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Obviněná právně relevantně namítla, že jí nebyl prokázán úmysl. S námitkou se dostatečně a správně vypořádal odvolací soud, na jehož odůvodnění na str. 105 napadeného rozsudku dovolací soud pro stručnost zcela odkazuje. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že dovolání obviněné je v této části zjevně neopodstatněné. Obviněná namítla na základě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedůvodné uložení peněžitého trestu. Odvolací soud jeho uložení odůvodnil tím, že trestnou činností získala značný majetkový prospěch. Obviněná vytýká, že toto nové skutkové zjištění je nejen důkazně nepodložené a uvádí, že částka 2.500.000 Kč vybraná v hotovosti nebyla jejím majetkovým prospěchem, ale jednalo se o majetek společnosti WELPROMA, a. s., která s ní nakládala a jako její majetek byla evidována a zaúčtována. Dodala, že uvedenou částku si neponechala a pokud by tak učinila, spáchala by trestný čin zpronevěry. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněné byl napadeným rozsudkem uložen peněžitý trest 1.000.000 Kč a byl jí stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Obviněná namítá, že peněžitý trest jí byl uložen nedůvodně, což nenaplňuje důvod dovolání uvedený shora. Obviněná nenamítla uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo uložení trestu mimo trestní sazbu. Takto odůvodněné dovolání proto nebylo podáno v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř., které upravuje obsah dovolání. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že peněžitý trest podle §53 odst. 1 tr. zák. lze uložit ve výměře od 2.000 Kč do 5.000.000 Kč, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle ustanovení §54 odst. 2 tr. zák. platí, že ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na dvě léta. Náhradní trest nesmí však spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby. Je zřejmé, že obviněné byl uložen druh trestu, který zákon připouští a ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou. Nejvyšší soud jako obiter dictum k věci dodává, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku správně poukázal, přestože jen stručně, na rozsudek Tribunálu (třetího senátu) Evropského soudního dvora v Lucemburku ze dne 15. 4. 2011 ve věci T - 465/08, který v podstatě potvrdil rozhodnutí Evropské komise ze dne 28. 5. 2008, podle něhož byly prostředky od Komise použity na jiné než stanovené účely a nebyly spravovány v souladu se zásadou řádného hospodáře. Souvislost tohoto rozhodnutí s trestní věcí je zřejmá a je v zájmu věci připomenout všem pravomocně odsouzeným obviněným a především těm z nich, kteří považují svoji trestní věc za „uměle vykonstruovanou trestnou činnost“ nebo se pokládají za osoby které „spravovaly prostředky z programu Phare s péčí řádného hospodáře“, že skutečnost byla diametrálně odlišná od jejich obhajoby, o čemž svědčí právní názory mezinárodního soudu a jeho konečné rozhodnutí, kterým byla žaloba České republiky zamítnuta a současně byla Česká republika zavázána k náhradě nemalých nákladů řízení. Rozhodnutí obsahuje 171 bodů, jen pro stručnost Nejvyšší soud pokládá za nutné zmínit následující body rozhodnutí: 22 Cílem programu Phare bylo zajištění financování souboru opatření na podporu hospodářských a společenských reforem v zemích střední a východní Evropy, které byly kandidátskými zeměmi na přistoupení k Evropské unii. Evropská unie vymezila oblasti, na něž byla tato opatření zaměřena, a zároveň s těmito zeměmi sjednala pravidla pro jejich provádění, aby tak bylo zajištěno co nejefektivnější využití této takzvané „předvstupní pomoci“. 23 Česká a Slovenská Federativní Republika byla zapojena do programu Phare na základě Rámcové dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Komisí Evropských společenství ze dne 7. prosince 1990. Pro Českou republiku byla tato dohoda nahrazena rámcovou dohodou z roku 1996, která byla ratifikována prezidentem republiky jakožto „mezinárodní smlouva prezidentského typu“. 24 Rámcová dohoda z roku 1996 stanovila obecný technický, právní a administrativní rámec pro financování a provádění podpory procesu hospodářských a společenských reforem a rozvoje v České republice. 25 Specifické podmínky každého opatření byly pak stanoveny na smluvním základě mezi Českou republikou a Komisí ve formě „finančního memoranda“, jehož vzorová podoba byla obsahem dodatku C k rámcové dohodě z roku 1996, a ve formě „memorand o porozumění“. 26 Finanční memoranda vymezovala hlavní oblasti podpory, na které se program vztahoval, rozpočet programu, jakož i technické aspekty jednotlivých projektů prováděných v rámci daného programu. Samotné projekty byly detailně rozpracovány v takzvaných „projektových fiších“ tvořících přílohu finančního memoranda. 27 Memoranda o porozumění, která měla rovněž charakter mezinárodní smlouvy, stanovila práva a povinnosti smluvních stran v rámci programu. Tyto dokumenty se zpravidla omezovaly na definování, změny a upřesnění postupů pro řízení programu, jakož i práv a povinností jednotlivých subjektů zapojených do provádění programu. Avšak na rozdíl od finančních memorand neupravovala tato memoranda obsah programu, jeho věcné zaměření ani otázky týkající se výše podpory přiznané jednotlivým projektům. Memoranda o porozumění byla totiž uzavírána pouze v případě potřeby upravit vzájemné vztahy mezi smluvními stranami jinak, než bylo stanoveno v obecných pravidlech a dohodách. 28 Česká republika obdržela v letech 1994 až 1996 finanční prostředky zejména v rámci takzvaných „obrátkových fondů“ programu Phare na základě finančních memorand pro projekty T9106 (Malé a střední podniky České a Slovenské Federativní Republiky), CS9203 (Privatizace, restrukturalizace a rozvoj soukromého sektoru) a CZ9302 (Rozvoj soukromého sektoru). 33 Rozhodnutí ze dne 28. května 2008 bylo přijato poté, co byly konstatovány nesrovnalosti při správě poskytnutých finančních prostředků Společenství, jelikož podle Komise byly tyto prostředky používány pro jiné než stanovené účely a nebyly spravovány v souladu se zásadou dobrého hospodáře . 165 V projednávané věci je nesporné, že základem rozhodnutí o započtení je rozhodnutí ze dne 28. května 2008, což Česká republika na jednání uznala. 166 Rozhodnutí ze dne 28. května 2008 přitom obsahuje zvlášť podrobné důvody, které vedly Komisi k tomu, aby po České republice požadovala vrácení částky ve výši 234.480.000 CZK . Nejvyšší soud zjistil, že obvinění opřeli svá dovolání převážně o důvody, které svým obsahem nenaplňují uplatněné důvody dovolání a pokud vůbec zčásti právně relevantně uplatnili námitky podřaditelné pod dovolací důvody, zjistil, že nejsou důvodné. Nejvyšší soud z důvodů uvedených shora shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání všech obviněných posuzovaná u každého z nich jako celek, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních obviněných rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, k jehož konání zákon v takovém případě nevyžaduje souhlas obviněných ani nejvyššího státního zástupce. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. února 2016 JUDr. Jindřich Urbánek předseda senátu