ECLI:CZ:US:2017:4.US.2226.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2226/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jitky Křížovské, zastoupené Mgr. Veronikou Klimtovou, advokátkou se sídlem Bezručova 33, 301 37 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 83/2016-180, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2015 č. j. 13 Co 221/2015-165, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. února 2015 č. j. 14 C 288/2013-145, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a za účasti Bohumila Řeřichy, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 8. července 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených soudních rozhodnutí, neboť dle jejího názoru jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a újma na jejích právech podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla osobou žalovanou v řízení o určení neexistence zástavního práva vedeném u Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 14 C 288/2013. V řízení žalobce Bohumil Řeřicha uplatnil námitku promlčení a okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 3. února 2015 č. j. 14 C 288/2013-145 tak, že zástavní právo neexistuje. Žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 64.471,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání, v němž připustila, že závazek z půjčky se promlčel dnem 13. února 2010, nicméně se domnívala, že námitka promlčení byla dána v rozporu s dobrými mravy a poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 309/95. Krajský soud v Plzni námitce žalované nevyhověl a rozsudkem ze dne 15. října 2015 č. j. 13 Co 221/2015-165 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, výrok II týkající se nákladů řízení změnil tak, že je žalovaná povinna uhradit žalobci částku ve výši 50.919,50 Kč a dále rozhodl samostatným výrokem o nákladech odvolacího řízení.
V rámci dovolacího řízení namítala stěžovatelka opět rozpor s dobrými mravy v případě námitky promlčení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 83/2016-180 dovolání žalované odmítl a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a vznesla námitku týkající se §114 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z něhož dovozuje, že promlčecí doba se po dobu trvání manželství staví. Stěžovatelka má za to, že akceptovaná námitka promlčení byla posouzena v rozporu se zákonem, neboť právo na uplatnění nároku stěžovatelky za žalobcem mělo být promlčeno až dne 21. 12. 2016.
IV.
Ústavní soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením námitek promlčení, uplatněných v civilním řízení před obecnými soudy.
K nesouhlasu s právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. Občanskoprávní řízení není inkvizičním typem procesu, uplatňuje se zde mimo jiné i zásada dispozitivní a zásada rovnosti stran, tedy soud se zabývá námitkami uplatněnými v řízení a žalobce musí unést břemeno tvrzení.
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že pokud stěžovatelka uplatňuje námitku stavení promlčení podle §114 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. až v ústavní stížnosti a neuplatnila ji už v řízení před obecnými soudy, nemá Ústavní soud povinnost se jí zabývat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu