ECLI:CZ:US:2017:4.US.2374.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2374/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, sídlem Krapkova 452/38, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5043/2016 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 2. 2016 č. j. 40 Co 36/2016-79, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení ústavně zaručených základních práv jednak majetkového rázu, ale i práva na soudní ochranu. Dále tvrdil, že rozhodnutím exekutorského úřadu došlo k zásahu i do majetkových práv nezletilého dítěte zaručeného čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poukázal na povinnost České republiky zajistit dětem a mladistvým takovou ochranu a péči, která je nezbytná pro jejich blaho.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že odvolací soud porušil ústavně zaručená základní práva jeho i nezletilého dítěte a je přesvědčen, že měl zrušit právně pochybné až nezákonné rozhodnutí exekutora. V rámci exekuce vedené proti stěžovateli, jakožto povinnému, pro vymožení pohledávky vedlejšího účastníka (usnesení ze dne 25. 9. 2015 č. j. 103 EX 02685/14-51), exekutor nahradil vůli povinného k výpovědi smlouvy o životním pojištění č. 1850479165 a požádal o plnění z této smlouvy ve prospěch exekučního účtu, přestože obmyšlenou osobou byla nezletilá dcera stěžovatele K.Š. Exekutor nepřipustil proti tomuto usnesení opravný prostředek a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2016 č. j. 40 Co 36/2016-79 rozhodnutí potvrdil.
3. Dle přesvědčení stěžovatele soud mu měl, resp. jeho nezletilému dítěti poskytnout přímou právní ochranu, nikoli postupovat formalisticky, alibisticky a prakticky bez nějaké "právní náplně" svého rozhodnutí, toliko doporučit, aby si stěžovatelovo nezletilé dítě podalo vylučovací žalobu. To stěžovatel ale považoval za neúčelné a žaloba podána nebyla. Dovolací soud vady předchozího řízení nenapravil, dovolání zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto se stěžovatel obrátil na Ústavní soud a navrhl, aby nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel (po výzvě k odstranění vad ze dne 9. 8. 2017) je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, (N 98/15 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.usoud.cz].
8. Ústavní soud považuje výklad práva, který obecné soudy shodně provedly, za odpovídající smyslu a účelu aplikovaných ustanovení v exekučním řízení. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř."). Dovolání bylo přípustné, neboť Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku účelnosti nahrazení projevu vůle povinného k výpovědi závazku nebo k žádosti o plnění dle §312 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
9. Jedním ze zákonných způsobů provedení exekuce k vymožení peněžitého plnění je přikázání pohledávky, tedy práva povinného na plnění vůči jeho dlužníku (poddlužníku) - viz §59 odst. 1 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Podle §65 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci přikázáním pohledávky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky.
10. V souladu s §312 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v §299 o. s. ř. lze nařídit i v případě, že se pohledávka povinného stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat.
11. Soudní exekutor postupuje podle citovaného ustanovení o. s. ř. i v případě, že plnění vyplývající ze závazku, jehož je povinný účastníkem, je podmíněno nebo vázáno na dosažení věku nebo jiný běh času (§312 odst. 2 věta první o. s. ř.). Takovou pohledávkou může být např. pohledávka ze smlouvy o životním pojištění, kdy je nárok na výplatu pojistného plnění vázán na uplynutí času (dožití) či jinou událost (svatba, dokončení studia apod.). Soudní exekutor následně může po právní moci příslušného exekučního příkazu (srov. §52 odst. 3 exekučního řádu) vydat rozhodnutí, jímž nahradí prohlášení vůle povinného k výpovědi závazku nebo k žádosti o plnění (§312 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podmínkou pro takový postup je jeho účelnost, kdy smysl nahrazení uvedeného projevu vůle spočívá v rychlejším a efektivnějším vymožení exekvované pohledávky.
12. V projednávané věci byla exekuce na majetek povinného vedena k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 410 458,11 Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor dne 22. 7. 2015 vydal exekuční příkaz č. j. 103 Ex 02685/14-39, kterým rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky než z účtu, kterou má povinný vůči Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, z titulu nároku na plnění ze smlouvy o životním připojištění č. 1850479165, a to rovněž pro případ ukončení předmětného smluvního vztahu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že předmětem vypovídané smlouvy (smlouvy o kapitálovém pojištění věna č. 1850479165 uzavřené s Kooperativa pojišťovnou, a. s.) je pojištění, "jež se vztahuje k účastníku (pojistníku) stěžovateli", oprávněnou osobou k (předčasnému) plnění z této smlouvy je povinný a obmyšlenou osobou jeho dcera K.Š. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl, přičemž svoje rozhodnutí řádně odůvodnil.
13. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu ohledně přípustnosti exekuce přikázáním jiné pohledávky než z účtu prostředků "na účtu" pojišťovny (a potažmo odbytného). Překážku takového postupu (rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle §312 odst. 2 o. s. ř.) nepředstavuje ani to, že jsou budoucím jměním nezletilého dítěte. Postup podle §312 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je realizací exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného a pro úvahu o účelnosti vypovězení smluvního vztahu je relevantní závěr, které osobě bude ze smlouvy plněno, respektive zda bude plněno povinnému. V souzené věci bylo zjištěno, že pojistníkem a současně osobou oprávněnou k plnění v případě výpovědi smlouvy (odbytnému) je podle smlouvy povinný, nikoli jeho nezletilá dcera. Domnívá-li se jiná osoba, odlišná od povinného, že pohledávka náleží podle hmotného práva jí (nikoli povinnému), a že tedy pohledávku nelze exekučně postihnout, k obraně jí přísluší návrh na vyloučení majetku z exekuce (tzv. vylučovací žaloba) podle §267 o. s. ř.
14. Postup exekutora neshledal Ústavní soud odporujícím §47 odst. 1 větě třetí exekučního řádu, kde se uvádí, že exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.
15. Teprve nedostatečná procesní aktivita po poučení soudním exekutorem i odvolacím soudem, aby si stěžovatelovo nezletilé dítě podalo vylučovací žalobu dle §267 o. s. ř., vyvolala nepříznivé následky pro stěžovatele. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním (srov. usnesení ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 628/13, ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 22/2000)
16. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných [k tomu srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
17. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím dovolacího soudu, odvolacího soudu či soudního exekutora došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu