ECLI:CZ:US:2017:4.US.2398.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2398/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti T. V., zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, č. j. 25 Cdo 305/2017-190, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, č. j. 22 Co 212/2016-162, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2015, č. j. 38 C 125/2013-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 38 C 125/2013-125, žalobu stěžovatelky o zaplacení 1 570 800 Kč jako náhrady újmy na zdraví způsobené při vlakové dopravní nehodě dne 8. 8. 2008 u stanice Studénka, kde vlak narazil do konstrukce silničního mostu. Právo na zaplacení uvedené částky je podle nalézacího soudu promlčené, jelikož povědomí o újmě měla stěžovatelka od okamžiku, kdy bylo možné provést bodové ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění, tj. nejdříve od března 2009, nejpozději od srpna 2009. Žalobu však stěžovatelka proti vedlejší účastnici, Českým drahám a. s., podala až dne 29. 4. 2013, v době, kdy právo již bylo nejpozději od srpna 2012 promlčené, neboť marně uplynula promlčecí lhůta.
Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č. j. 22 Co 212/2016-162, s tím, že právo bylo promlčeno, což soud prvního stupně dostatečně a přesvědčivě odůvodnil - s jediným pochybením, a sice, že právo na náhradu újmy na zdraví se promlčuje v subjektivní dvouleté lhůtě podle §106 odst. 1 obč. zák., která uplynula nejpozději v srpnu 2011. Rozhodnutí shledal odvolací soud jinak jako věcně správné.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 18. 5. 2017, č. j. 25 Cdo 305/2017-190, neboť rozsudek odvolacího soudu je podle něj v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Stěžovatelka měla povědomí o svém zdravotním stavu (vzniku újmy) ode dne 2. 4. 2009, kdy u ní psycholog kvalifikoval posttraumatickou stresovou poruchu.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na nedotknutelnost své osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že obecné soudy rozhodly ve věci jen na základě jediného důkazu - znaleckého posudku zatíženého vadami (neodůvodněné a nepřezkoumatelné závěry učiněné bez vyšetření stěžovatelky, řešení právních otázek). Obecné soudy měly také chybně stanovit počátek běhu promlčecí lhůty, čímž měly upřít stěžovatelce právo na nedotknutelnost její osoby spočívající v právu na náhradu újmy na zdraví. Dále stěžovatelka tvrdí, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů; takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však podle čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Obecné soudy přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnily, na základě jakých skutečností mají za to, že vedlejší účastnice účinně vznesla v nalézacím řízením námitku promlčení. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem stanovily na základě znaleckého posudku okamžik, ve kterém se ustálil zdravotní stav stěžovatelky, počítaly od něj běh dvouleté promlčecí lhůty (tehdy "doby") a vzhledem k tomu, že se stěžovatelka domáhala promlčeného práva, žalobu zamítly. Své závěry soudy podpořily dostatečným dokazováním a odkazem na rozhodnou judikaturu; v takovém postupu nelze spatřovat porušení žádného ústavně chráněného práva, což by opravňovalo Ústavní soud k vydání kasačního nálezu.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, dále i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Vedle toho je však povinností soudu přísně dodržovat základní principy organizace soudnictví, nezávislost, nestrannost i základní principy řízení. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. Přesně v tomto duchu obecné soudy v nyní souzené věci postupovaly (srovnej též nález ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 4057/14).
Napadená rozhodnutí nejsou založená na protiústavní námitce vznesené v rozporu s dobrými mravy, jak stěžovatelka tvrdí. K tomu již opakovaně uvedl Nejvyšší soud, že: "dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil." Viz dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009. Stěžovatelka ve výše nastíněném smyslu neuvedla přesvědčivé důvody, nasvědčující vznesení námitky v rozporu s dobrými mravy. Žalobu o náhradu škody na zdraví podala pozdě, v rozporu se zásadou "spravedlnost náleží pouze bdělým", a pokud by Ústavní soud "hledal" důvody, proč považovat žalobu za včasnou, zasáhl by do rozhodovací činnosti obecných soudů, postupoval by v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní soud má pochopení pro tíživou situaci stěžovatelky, v níž se v důsledku tragické nehody ocitla, přesto nemohl uzavřít, že by obecné soudy porušily některé z jejích ústavně chráněných práv, neboť v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy i hmotným právem a žalobu zamítly ve spravedlivém řízení, v němž nebylo stěžovatelce protiústavně upřeno právo na nedotknutelnost osoby (právo na náhradu újmy na zdraví). Nalézací soud nepřenesl na znalce řešení právní otázky, ale otázky ustálení zdravotního stavu, což je odborná skutková problematika, kterou není soud oprávněn hodnotit. Znalce soud řádně vyslechl při nařízeném jednání a účastníci měli možnost klást mu dotazy, případně závěry, k nimž dospěl, nebo metodu, kterou použil, zpochybnit - což se nestalo a nespokojenost se závěry znalce neznamená, že by měl Ústavní soud zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných. Znalec rovněž vysvětlil, proč se obešel bez vyšetření stěžovatelky. Nalézací soud zhodnotil provedené důkazy (včetně znaleckého posudku MUDr. Háčika) podle zásady volného hodnocení (§132 o. s. ř.), všechny soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily a vysvětlily.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu