ECLI:CZ:US:2017:4.US.2418.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2418/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti FACE AND BODY SERVICES spol. s r. o. se sídlem Dlouhá 704, Praha 1, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem Lublaňská 55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016 č. j. 23 Cdo 5293/2015-104, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015 č. j. 3 Cmo 380/2014-79 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014 č. j. 2 Cm 44/2012-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
II
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem v právní věci žalobce proti žalované (dále jen "stěžovatelka") o zaplacení částky 647 000 Kč s příslušenstvím rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 647 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši konkretizované ve výroku; ve zbytku nároku na úhradu úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 92 378,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I. potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci rozsudku 16 266,03 Kč. Odvolací soud, který vycházel z dostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně, poukázal na to, že v souzené věci bylo mezi účastníky smlouvy o zprostředkování sporné pouze právní posouzení dohody o smluvní pokutě a o způsobu její úhrady ve splátkách (viz dále). Vrchní soud poukázal na nesprávný závěr soudu prvního stupně o ujednání o smluvní pokutě, když smluvní pokuta nemohla být sjednána zpětně. Považoval za správný názor stěžovatelky, který uvedla v odvolání, totiž "že smluvní pokuta musí být sjednána jako dvoustranné právní jednání k zajištění existujícího závazku do budoucna". Odvolací soud však současně zdůraznil, že dohodu (mimo jiné) o smluvní pokutě mezi žalobcem a stěžovatelkou, tj. "Prohlášení o uznání dluhu a dohoda o zaplacení dluhu" ze dne 20. 4. 2011 (dále jen "Prohlášení"), při jejímž uzavírání nebyly strany z hlediska dosavadních práv a povinností nijak omezeny, lze podle jejího obsahu považovat za dohodu o změně původního závazku. Došlo tak ke kumulativní novaci závazku podle §516 odst. 2 o. z., kdy vedle již existujícího Prohlášením uznaného závazku ze smlouvy o zprostředkování vznikl závazek nový k úhradě sporné částky, který byl nepřesně označen jako "smluvní pokuta". Odvolací soud též připomněl, že na úhradu tohoto nového závazku stěžovatelka částečně plnila.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky z důvodů jeho nepřípustnosti podle §237 o. s. ř. odmítl, neboť stěžovatelka jako důvod dovolání uvedla pouze nesprávné právní posouzení věci a dále také vady řízení. Nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na své rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Pokud stěžovatelka, mimo nesprávného právního posouzení věci, namítá, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadami řízení, které mají spočívat v nesprávném procesním postupu soudu, v neúplném dokazování a porušení zásady legitimního očekávání, v čemž dovolatelka spatřuje překvapivost rozhodnutí, Nejvyšší soud připomněl, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení sp. zn. 23 Cdo 4296/2014). Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatelka žádné takové otázky neoznačila.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. V prvé řadě uvedla, že po celou dobu řízení poukazovala na to, že žaloba měla být v plném rozsahu zamítnuta, "neboť má za to, že závazek k úhradě smluvní pokuty nebyl mezi stranami ujednán". Navíc připomněla, že se Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku "ztotožnil" s její argumentací, že se "nejedná o úhradu smluvní pokuty". Stěžovatelka poukázala na to, že odvolací soud zcela překvapivě změnil právní argumentaci a bez provedeného dokazování a zákonného poučení ve smyslu §118a o. s. ř. potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Zdůraznila, že názor odvolacího soudu uvedený v odůvodnění napadeného rozsudku nebyl racionálně (logicky) odůvodněn. Stěžovatelka konečně poukázala na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, které je navíc zasaženo deficitem předvídatelnosti rozhodování a uvedla příklady dotčené judikatury Ústavního soudu.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud uvádí, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v prvé řadě vychází z toho, že závazek k úhradě smluvní pokuty nebyl mezi stranami ujednán, s čímž se odvolací soud ztotožnil a následně proto (bez dokazování a zákonného poučení účastníků) změnil právní argumentaci. Ústavní soud však musí v této souvislosti zdůraznit, že v souzené věci jako předpoklad pro její posouzení odvolacím soudem nevyvstala potřeba nových skutkových tvrzení. Jinak řečeno k věcnému projednání není potřeba řízení doplňovat o žádné další dosud neuvedené skutečnosti, neboť §118a odst. 2 o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5162/2008; srov. také usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 839/15, III. ÚS 2387/12). K takové situaci však v právě souzené věci nedošlo a tedy podmínky pro postup podle §118a odst. 2 o. s. ř. nenastaly, resp. taková potřeba před odvolacím soudem nevyvstala (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2721/2011). Navíc sama stěžovatelka v odvolání a konec konců také v ústavní stížnosti zdůraznila, že se nejedná o úhradu smluvní pokuty a mohla tedy při náležité znalosti soudní judikatury očekávat, že odvolací soud může změnit právní závěr soudu prvostupňového (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1923/13). Ústavní soud nemůže za této situace dát stěžovatelce za pravdu ani v tom, že by názor odvolacího soudu uvedený v odůvodnění nebyl logicky odůvodněn. Vrchní soud zřetelně a podrobně vysvětlil důvody, které jej k jeho rozhodnutí vedly, a to včetně konstatování, proč výrok soudu prvního stupně obstojí. V postupu odvolacího soudu, který jej náležitě vysvětlil, proto nelze spatřovat ani libovůli ani nahodilost. Stěžovatelka sice odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, avšak současně jakoby nebere v potaz závěry z těchto rozhodnutí plynoucí.
Pokud jde o postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání, nelze jej považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Tomu koneckonců svědčí dostatečně známá judikatura Nejvyššího soudu týkající se souzené věci, která byla připomenuta v odůvodnění rozhodnutí samotného dovolacího soudu.
Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, své závěry jasně, zřetelně a za použití ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. také dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o dostatečně známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jejích základních práv. Ústavní soud usuzuje, že se jej snaží stěžovatelka postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež odvolací i dovolací soud již přesvědčivě popřel; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu