ECLI:CZ:US:2017:4.US.3031.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3031/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Jánka, zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě 30. dubna 3128/2A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 33 Cdo 2440/2016-158, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2016 č. j. 8 Co 451/2015-138 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2015 č. j. 23 C 134/2015-71, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti Veroniky Kožušníkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2016 se David Jánek (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími civilních soudů vydanými v řízení o zaplacení částky 131 710 Kč byla porušena práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Vedlejší účastnice Veronika Kožušníková (dále jen "žalobkyně") se po žalovaném domáhala v řízení před civilními soudy zaplacení částky 131 710 Kč s příslušenstvím, z titulu závazku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru se společností Credium, a. s., z něhož byl financován nákup vozidla Peugeot 5008, přičemž výše jistiny úvěru činila 616 000 Kč.
Dne 24. 9. 2015 rozsudkem č. j. 23 C 134/2015-71 Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") žalobě vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 131 710 Kč s příslušenstvím (výrok I).
Dne 26. 1. 2016 rozsudkem č. j. 8 Co 451/2015-138 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 9. 2015 č. j. 23 C 134/2015-71 potvrdil (výrok I).
Dne 28. 6. 2016 usnesením č. j. 33 Cdo 2440/2016-158 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 8 Co 451/2015-138 odmítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu a uvedl, že po dobu sdílení společné domácnosti se žalobkyní společně hospodařili, dával jí veškeré peníze, ze kterých hradila též jednotlivé splátky úvěru poskytnutého společností Credium, a. s. na zakoupení osobního motorového vozidla. K prokázání svých tvrzení navrhoval doplnit dokazování výslechem svědků, jeho návrh však nalézací soud zamítl, přičemž ani odvolací soud neprováděl žádné důkazy jím navrhované. Tímto způsobem obecné soudy stěžovatele zavázali k úhradě již jednou zaplacené částky, čímž založily neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, a jejich řešení sporu v dané věci nebylo spravedlivé. Stěžovatel byl toho názoru, že v dovolání řádně vymezil dovolací důvod i otázky, které by měly být dovoláním řešeny.
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle Listiny a Úmluvy, jak byla shora již zmíněna.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdil, že nalézací soud i odvolací soud porušily požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy tím, že neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem svědků, v důsledku čehož byla věc nespravedlivě rozhodnuta; dovolací soud též nesprávně posoudil přípustnost podaného dovolání.
Nalézací soud v napadeném rozsudku ze dne 24. 9. 2015 uvedl, že upustil od důkazních návrhů stěžovatele, a sice od výslechu jeho rodičů, jeho dcery a MUDr. Janáska, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn; taktéž neprovedl vypracování znaleckého posudku ohledně ceny vozidla, což nesouvisí s uzavřenou úvěrovou smlouvou a přistoupením k závazku. Nebyl proveden ani výslech žalobkyně, neboť žalobkyně veškeré skutečnosti podrobně vylíčila v žalobě a předložila veškeré důkazy k projednávané věci.
Ústavní soud k tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování v řízení před nalézacím soudem připomíná, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem mohou být v ústavní stížnosti oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
Stěžovatel v odvolání nalézacímu soudu vytýkal, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání potřebných skutečností a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Odvolací soud v napadeném rozsudku ze dne 26. 1. 2016 konstatoval, že nalézací soud učinil správná skutková zjištění, které přejímá a na která odkazuje, a též z nich vyvodil správné právní závěry. Odvolací soud neprováděl další důkazy, poněvadž při zjištění skutkového stavu byly irelevantní.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tvrzení stěžovatele o porušení požadavků spravedlivého procesu vadným dokazováním, resp. neprovedením navrhovaného důkazu výslechem svědků, je zjevně neopodstatněné.
Obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. tyto pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal, k čemuž v projednávané věci došlo. Nelze tudíž oprávněně tvrdit, že neprovedený důkaz výslechem svědků je tzv. opomenutým důkazem, tj. důkazem, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazem, jimž se soud nezabýval, což by mohlo založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213, str. 317-218, a tam citovaná rozhodnutí)].
Ústavní stížnost je tak projevem nesouhlasu s právním posouzením civilní věci stěžovatele obecnými soudy.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva civilními soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Ústavní soud neshledal porušení některého ze základních práv a svobod ani ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 28. 6. 2016. Dovolací soud svůj závěr, že podané dovolání bylo nepřípustné pro neodstranitelné vady, v napadeném usnesení dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodnil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu