ECLI:CZ:US:2017:4.US.3210.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3210/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DPÚK a. s., se sídlem v Praze 5, Lumiérů 181/41, zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Pankráci 404/30A, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2016 č. j. 6 As 206/2015-99 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015 č. j. 6 A 202/2010-190, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 9. 2016 se DPÚK a. s. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými ve správním soudnictví ve věci úhrady prokazatelné ztráty za provozování veřejné linkové dopravy v závazku veřejné služby při zajišťování dopravní obslužnosti Ústeckého kraje, byla porušena ústavně zaručená práva dle čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 7. 2006 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala na Ústeckém kraji a na České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zaplacení částky 274 895 589,32 Kč s příslušenstvím, z titulu neuhrazené části ztráty, na niž jí měl vzniknout nárok z důvodu zajišťování základní dopravní obslužnosti Ústeckého kraje za období od ledna 2003 do prosince 2005 a za období květen a červen 2006.
Obvodní soud usnesením ze dne 11. 8. 2006 č. j. 19 C 167/2006-52 řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra. Mezi obvodním soudem a Ministerstvem vnitra vznikl negativní kompetenční spor, o němž v řízení podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl dne 1. 10. 2008 usnesením č. j. Konf 6/2008-66 zvláštní senát tak, že "[p]říslušný vydat rozhodnutí ve věci sporu o zaplacení částky 274 895 589,32 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o závazku veřejné služby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Co 459/2006, je správní orgán."
Dne 30. 6. 2010 rozhodnutím čj. MV-1723-68/ODK-2008 Ministerstvo vnitra (dále jen "žalovaný") o návrhu žalobkyně proti odpůrcům Ústeckému kraji, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/14 a České republice - Ministerstvu financí, rozhodlo tak, že návrh, aby odpůrcům byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 227 841 532 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I).
Dne 11. 6. 2015 rozsudkem čj. 6 A 202/2010-190 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2010 č. j. MV-1723-68/ODK-2008, zamítl (výrok I).
Dne 13. 7. 2016 rozsudkem č. j. 6 As 206/2015-99 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 11. 6. 2015 č. j. 6 A 202/2010-190 zamítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že k tvrzenému zásahu do jejích základních práv došlo především tím, že kasační soud i správní soud nerespektovaly jednoznačné znění kogentních veřejnoprávních norem a pro ně závazné usnesení zvláštního senátu. Byla toho názoru, že skutková zjištění učiněná soudem jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu, napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť se nevypořádají s její argumentací zásadním stanoviskem generálního advokáta a na něj navazujícím rozsudkem Evropského soudního dvora.
Stěžovatelka podrobně uvedla skutkové okolnosti její věci, poukázala na relevantní právní úpravu a obsáhle - na újmu argumentace ústavněprávní - polemizovala se způsobem, jakým podústavní předpisy aplikovaly v její věci rozhodující orgány veřejné moci. V bodu 58 ústavní stížnosti stěžovatelka uzavřela, že výklad silničního zákona aplikovaný v napadeném rozsudku, jehož výsledkem je posouzení dané věci v režimu smluv na veřejné služby, zcela zjevně a nepřiměřeně zasáhl do jejích výše specifikovaných ústavních práv.
K tvrzení v části III. b) ústavní stížnosti, dle níž nerespektování kogentní úpravy způsobu výpočtu výše předběžného odhadu prokazatelné ztráty vyústilo v nesprávné stanovení této výše, stěžovatelka dodala, že aplikace nesprávného výkladu kasačním soudem na její věc zjevně nepřiměřeně zasáhla do jejích výše specifikovaných ústavních práv. K tvrzení v bodech III c) a d) ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla podrobnější argumentaci a uzavřela, že výsledek posouzení obsahu smluv a dodatků ze strany kasačního soudu byl v extrémním rozporu s obsahem daných smluv a dodatků, což mělo za následek pro stěžovatelku nepříznivé řešení věci (bod 111), a že ze strany kasačního soudu i správního soudu došlo ke svévolnému posouzení otázky promlčení veřejnoprávního nároku, čímž bylo zjevně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka, tvrdila porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu. Podstatou její stručné ústavněprávní argumentace bylo tvrzení o nesprávném výkladu a aplikaci relevantních norem na její věc dopadajících.
Správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalovaný se podrobně vypořádal s jednotlivými okruhy námitek žalobkyně. Námitky uplatněné v žalobě byly jednak opakováním námitek uplatněných ve správním řízení, jednak polemikou se závěry učiněnými žalovaným. Pro posouzení věci bylo rozhodné, že z obsahu smluv a jejich příloh jednoznačně vyplývalo, jaká byla výše předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty a jakým způsobem byla tato ztráta prokazována a uhrazována. Žalobu tudíž neshledal důvodnou.
Kasační soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v kasační stížnosti namítala zejména nesprávné právní posouzení otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Byla toho názoru, že jí vypočtený a doložený předběžný odhad prokazatelné ztráty, který byl součástí smluv, ve skutečnosti nebyl předběžným odhadem prokazatelné ztráty v souladu s příslušnými právními předpisy a nemělo by se k němu přihlížet. Kasační soud tento názor označil za neudržitelný a plně se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalovaného a napadeného rozsudku správního soudu. Pokud žalobkyně zpětně požadovala úhradu části prokazatelné ztráty nad rámec vypočteného předběžného odhadu prokazatelné ztráty dle §19b zákona o silniční dopravě, nelze takový nárok považovat za oprávněný.
Ústavní soud tvrzení stěžovatelky o porušení výše uvedených článků Ústavy, Listiny, Úmluvy a Paktu, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, posoudil jako zjevně neopodstatněné. Podstatu ústavní stížnosti shledal v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem, jakým žalovaný, správní soud a kasační soud posoudily jí uplatněný veřejnoprávní nárok. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s právními závěry orgánů veřejné moci vztahujícími se k jí uplatněným nárokům, přičemž v ústavní stížnosti opakovala argumenty, s nimiž se uvedené orgány ve svých rozhodnutích již dostatečně, podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly.
Ústavní stížnost je tak projevem nesouhlasu s právním posouzením věci orgány veřejné moci, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikací tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu