ECLI:CZ:US:2017:4.US.3240.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3240/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Dillard, a.s., se sídlem Praha 5, Nad Turbovou 1181/36, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem Praha 4, Jeremenkova 1021/70, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2016 č. j. 19 C 68/2015-186, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016 č. j. 21 Co 323/2016-261 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 č. j. 20 Cdo 1510/2017-311, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl tak, že se z exekuce vedené ve věci stěžovatelky (oprávněné) proti povinnému Rudolfu Vojkůvkovi, u téhož soudu vedené pod sp. zn. 36 EXE 3475/2014, vylučuje osm tam označených akcií. Proti potvrzujícímu rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá skutkový stav a polemizuje s hodnocením důkazů. Namítá, že soudy v dané věci aplikovaly a interpretovaly právní předpisy bez ohledu na specifickou skutkovou podstatu. Uvádí, že zrušení a vypořádání BSM bylo zjevně účelově motivované záměrem zabránit uspokojení věřitelů. Podle stěžovatelky nemůže být ve smyslu §42 exekučního řádu činěn rozdíl mezi SJM a BSM a rovněž je irelevantní, zda a kdy byl manželský majetkový režim zrušen a vypořádán, neboť jsou skutečnosti, které věřitel nemohl do roku 2014 bez "spolupráce" dlužníka zjistit a ovlivnit. Uvádí dále, že soudy se nevypořádaly s jejími opakovanými námitkami. Na podporu svých tvrzení odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se obecně ústavně právních maxim spravedlivého procesu. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatelky nevypořádal se všemi dovolacími námitkami a soustředil se pouze na její námitku, že odvolací soud se odchýlil při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Stěžovatelčiny námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před civilními soudy. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší ostatním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Důvodem pro zásah je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci civilních soudů. Rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a objasňují jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Z odůvodnění jasně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že exekucí vymáhané pohledávky vznikly až po zániku BSM manželů Vojkůvkových a po jeho vypořádání uplynutím tříleté lhůty podle §149 odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998. Konstatoval, že exekuci lze nařídit na majetek patřící do zaniklého SJM (BSM) pouze v případě, že v době zahájení exekučního řízení nebylo toto jmění vypořádáno. Za dané situace nelze §42 odst. 1 exekučního řádu použít a generální inhibitorium podle §44 odst. 1 exekučního řádu se na manželku povinného nevztahovalo. Akcie tedy nemohou být v exekuci vedené proti povinnému Rudolfu Vojkůvkovi postiženy. Odvolací soud poukázal také na to, že navíc byly akcie převedeny Janou Vojkůvkovou na žalobce Pavla Kulajtu ještě před vyrozuměním soudního exekutora o zahájení exekuce.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
Ústavní soud konstatuje, že v dané věci Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatelky srozumitelně a řádně odůvodnil. Konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že manželka povinného v důsledku zrušení a vypořádání BSM nabyla majetek do výlučného vlastnictví a mohla jej převádět bez ohledu na případné exekuční řízení vedené proti jejímu manželovi, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud jde o dovolací námitku, že odvolací soud neprovedl ani nezopakoval žádné důkazy, tedy že postupoval v rozporu s §213 o. s. ř., lze uvést, že k takovým vadám soud přihlédne pouze v případě, je-li dovolání přípustné. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejími dovolacími námitkami.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu