ECLI:CZ:US:2017:4.US.3556.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3556/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Nejedlého, zastoupeného Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. července 2016 sp. zn. 28 C 99/2015 za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení a Bytového družstva Hlivická, se sídlem Hlivická 424, 181 00 Praha 8 - Bohnice, IČ: 25629701, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "žalovaný´) v ústavní stížnosti napadá v záhlaví označené rozhodnutí, které podle jeho názoru porušilo čl. 2 odst. 3 (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví), jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s čl. 2 odst. 4 (každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá) a s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (soudce je při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem).
II.
Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci žalobce - Bytového družstva Hlivická proti stěžovateli, jako žalovanému o zaplacení 10 880,- Kč s příslušenstvím rozhodl rozsudkem ze dne 12. července 2016 sp. zn. 28 C 99/2015 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 9 380,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení a s poplatkem z prodlení z částky 4 690,- Kč ve výši 1 promile za každý den prodlení. Dále soud řízení co do částky 1 500,- Kč zastavil, přičemž zastavil i řízení ohledně příslušenství z této částky.
Žalovaná částka je dlužným nájemným za užívání skladu v prostorách ve vlastnictví žalobce žalovaným, a to podle nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastníky řízení dne 28. 2. 2011. Doba nájmu byla sjednána na dobu neurčitou, s tříměsíční výpovědní dobou, která počala běžet dne 31. 7. 2013. Doba ukončení nájmu byla poté oběma stranami dohodnuta k 30. 9. 2013. Žalovaný neuhradil žalobci nájemné za druhé a třetí čtvrtletí roku 2013. Zaplacení dlužného nájemného žalovaný v řízení neprokázal, takže soud žalobě v této části vyhověl, přičemž ohledně částky 1 500,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil proto, že žalobce ohledně této částky vzal žalobu zpět.
III.
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti namítá, že okresní soud rozhodl o příslušenství pohledávky v rozporu se zákonem, neboť byl napadeným rozsudkem zavázán k plnění, které mu zákon neukládá, přičemž tuto povinnost nelze dovodit ani z uzavřené nájemní smlouvy.
Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku prý nevyložil, z jakého důvodu o příslušenství pohledávky rozhodl tak, jak se podává z výroku I předmětného rozsudku, takže v tomto ohledu je prý odůvodnění rozsudku neslučitelné s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., neboť je nepřezkoumatelné. Podle názoru stěžovatele na příslušenství pohledávky nelze aplikovat příslušná ustanovení nového občanského zákoníku - zákona č. 89/2012 Sb., neboť nájemní vztah mezi účastníky vznikl za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen "OZ"), přičemž nájem nebytových prostor byl ve smyslu §720 OZ upraven zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Stěžovatel namítá, že ve smyslu ustanovení §517 odst. 2 OZ bylo možné při prodlení s úhradou nájemného za pronájem nebytového prostoru požadovat úrok z prodlení, nikoliv však poplatek z prodlení. Výše úroku z prodlení a poplatku z prodlení byla stanovena v prováděcím předpise, kterým bylo nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že sice žalobci přiznal úroky z prodlení ve stanovené výši, avšak jen do konce roku 2013, ale tyto úroky z prodlení měl podle jeho názoru stanovit ve stejné výši po celou dobu úhrady, nikoliv podle pololetí kalendářního roku, přičemž prý neoprávněně od 1. 1. 2014 přiznal žalobci poplatek z prodlení.
IV.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a ve vztahu k tvrzenému porušení jím označených ústavních práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti.
Ve vztahu k projednávané věci je třeba zdůraznit specifický přístup Ústavního soudu ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, je tomu i v nyní projednávané věci, kde jde o zaplacení jistiny 9 380,- Kč.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud zřetelně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních vybočení soudů, v jejichž důsledku došlo k velmi zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, resp. usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto judikátech Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod, a to tím spíše, že ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.) není odvolání přípustné v případech rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (to se neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání). Tato situace nastala i v nyní projednávané věci. Ústavnímu soudu jsou stěžovatelem předkládány k posouzení námitky a výhrady týkající se aplikace a intepretace právních předpisů, na nichž je vybudováno odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu, jejichž přezkoumávání však z pozice ze zákona nepřípustné odvolací instance (§202 odst. 2 o. s. ř.) Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud je nucen se ztotožnit se stěžovatelem jen s tou částí jeho námitek, která se týká absence odkazů okresního soudu na příslušná ustanovení zákona či prováděcího předpisu, které byly ve věci okresním soudem v projednávané věci aplikovány.
Bez ohledu na tuto výhradu však dospěl Ústavní soud k závěru, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu napadené rozhodnutí je třeba posoudit s ohledem na jeho schopnost porušit základní práva a svobody stěžovatele ve vztahu ke kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Jak již několikrát uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako "denegatio iustitiae", ale jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranic (srovnej k tomu např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, resp. usnesení ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. II. ÚS 1159/15). Výše částky přisouzená žalobci (včetně jejího příslušenství) nepochybně nemůže stěžovatele uhrozit v jeho ekonomických, resp. sociálních poměrech.
Jestliže je součástí námitek stěžovatele i poukaz na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, lze k tomu připomenout, že uvedené právo není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v projednávané věci na právo majetkové), přičemž zásah do tohoto práva stěžovatele je natolik nízké intenzity, že mu z tohoto důvodu nelze poskytnout ústavně právní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je zjevné, že nad právem k přístupu soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavních stížnostech v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž hrozí zásadní porušení základních práv nebo svobod.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu