ECLI:CZ:US:2017:4.US.359.17.1
sp. zn. IV. ÚS 359/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Josefa Pristaše, t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Teplice, Dubská 390/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. 12 To 116/2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2016 č. j. 51 T 10/2016-12191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že trestní soudy důvodnost dalšího trvání útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu dovodily pouze z trestní sazby, kterou trestní zákoník stanoví za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, pro nějž je stíhán. Podle stěžovatele navíc hrozba vysokým trestem nemůže být sama o sobě důvodem pro útěkovou vazbu, což dokládá odkazy na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 2876/15 a I. ÚS 2652/16. Dále zpochybňuje některé závěry trestních soudů, podle nichž má mít silné vazby na vietnamskou komunitu a vážná nemoc jeho matky nemá vliv na posuzování vazebních důvodů. Důvodnost dalšího trvání předstižné vazby stěžovatel zpochybňuje tím, že v rámci stíhané trestné činnosti fungoval na prakticky nejnižší pozici, nemá již k dispozici automobil, kterým měla být trestná činnost páchána, skupina, jejíž měl být součástí, již byla odhalena a výdělky, které měl z trestné činnosti získávat, nemohou sloužit k dlouhodobému zajištění obživy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud sice připouští, že odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem trpí určitou obecností a že důvody, na základě kterých tento soud dospěl k závěru o potřebě ponechání stěžovatele ve vazbě, jsou patrné jen matně. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku a na nepodstatná pochybení či formální nedostatky rozhodnutí, které se do výroku nemohly promítnout, kasačním nálezem nereaguje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12). Jde totiž o to, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí své závěry odůvodnil podrobněji, a tak zhojil vady původního rozhodnutí. Ústavní soud ve způsobu, jakým tento soud posuzoval a odůvodnil důvody dalšího trvání vazby, neshledal žádné zásadní pochybení.
Zásadním důvodem, z něhož trestní soudy dovodily existenci podmínek pro trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, byl dříve skutečně hrozící přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. Ústavní soud přitom již dříve dovodil, že tato skutečnost sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09). Trestní soudy hrozící vysoký trest odvozovaly primárně ze sazby trestu odnětí svobody (osm až dvanáct let), kterou zákon uvádí u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Avšak Vrchní soud v Praze zároveň poukázal i na některé další okolnosti, které evidentně zvyšují závažnost stíhaného skutku, zejména pak na značné množství metamfetaminu, který měl stěžovatel převážet, a na vysokou koncentraci účinné látky (srov. č. l. 3). Z toho lze následně dovodit, že ve stěžovatelově případě je prakticky vyloučeno uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, takže mu hrozí uložení minimálně osmiletého trestu odnětí svobody, což podle výše citované judikatury může být důvodem pro závěr o existenci důvodu útěkové vazby.
Stěžovatel poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 2876/15 a I. ÚS 2652/16, v nichž Ústavní soud vyslovil přesvědčení, že i při prokázané existenci hrozby uložení vysokého trestu musí trestní soudy brát v úvahu případné další důležité okolnosti, které by důvodnou obavu z útěku eliminovaly. Stěžovatel sám však zmiňuje jedinou takovou okolnost, a sice nutnost péče o nemocného syna a nemocnou matku. Vrchní soud v Praze však tuto skutečnost nepřehlédl a poukázal na to, že stěžovatel přes deklarovanou nutnost péče o syna a matku pobýval často mimo domov, a to mimo jiné v souvislosti se stíhanou trestnou činností. Závěr, že tato okolnost nemůže eliminovat riziko útěku, se tak jeví jako opodstatněný.
Při odůvodňování závěru o trvající existenci důvodů předstižné vazby ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu soudy poukázaly zejména na úzké vazby stěžovatele na vietnamskou komunitu, jejíž příslušníci se rozhodujícím způsobem měli podílet na páchání stíhané drogové trestné činnosti, a na riziko dalšího páchání tohoto typu trestné činnosti stěžovatelem za účelem zajištění prostředků pro obživu. Námitky, že jeho vazby na vietnamskou komunitu nejsou tak silné a že v rámci stíhané trestné činnosti fungoval na prakticky nejnižší pozici, uplatňoval stěžovatel již v řízení před trestními soudy, Vrchní soud v Praze se s nimi dostatečně vypořádal (srov. č. l. 3). Rozhodující se přitom jeví zejména výsledky policejního šetření, z nichž vyplynulo, že stěžovatelův prokazatelný čistý měsíční zisk činil nejvýše 12 000,- Kč. Závěr, že v takové situaci existuje nemalé riziko, že stěžovatel bude pociťovat potřebu zajistit si další příjmy i trestnou činností se tak jeví jako zcela racionální. Částečné odhalení skupiny, v jejímž rámci měl stěžovatel trestnou činnost páchat, a zabavení automobilu, v němž měl převážet metamfetamin, přitom nepředstavují spolehlivé překážky páchání další trestné činnosti.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že trestní soudy v napadených rozhodnutích zohlednily určitou objektivní konstelaci spočívající především v charakteru stíhané trestné činnosti a osob na ní se podílejících, která - jak Ústavní soud opakovaně judikoval - může být základem pro naplnění vazebního důvodu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 nebo již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 566/03). Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu