ECLI:CZ:US:2017:4.US.397.17.1
sp. zn. IV. ÚS 397/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti 1) Ondřeje Kropáčka a 2) Mgr. Vlasty Kropáčkové, oba zastoupeni JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Jednořadá 1051/53, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 2. 2015 č. j. 17 E 2/2015-65, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2015 č. j. 17 Co 277/2015-232 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 20 Cdo 4968/2016-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha-východ o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovité věci ve výlučném vlastnictví manželky povinného (stěžovatele), a to podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009 č. j. 13 Cm 204/2009-13 k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněné částku 3 000 000 Kč s úrokem ve výši 6 % ročně z této částky od 5. dubna 2007 do zaplacení a náhradu nákladů nalézacího řízení v částce 684 500,50 Kč. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit náklady odvolacího řízení. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a není dán důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Zpochybňují aktivní legitimaci oprávněného, kterému na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 1. 2013 má svědčit nárok z exekučního titulu. Podle stěžovatelů nedošlo k platnému uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Zejména namítají, že podpis ředitelky původního věřitele na smlouvě o postoupení pohledávky nebyl ověřený, přičemž jsou přesvědčeni, že k nápravě tohoto nedostatku nemohlo dojít legalizací podpisu podle §256 odst. 2 o. s. ř. v době, kdy společnost již neexistovala. Dále namítají, že se soud dostatečně nezabýval otázkou cizozemské úpravy ve Spojeném Království Velké Británie a Severního Irska, týkající se zastupování společnosti a vypořádání majetkových práv v době před či při podání návrhu na výmaz společnosti. Soud rovněž nezjišťoval, zda pohledávka byla v majetku postupitele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že se soudy námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly k závěru, že oprávněný prokázal aktivní legitimaci. Podle zjištění soudů v době podpisu smlouvy o postoupení pohledávky byl původní věřitel zapsán v obchodním rejstříku Anglie a Walesu, podpis ředitele oprávněného byl řádně ověřen a původně neověřený podpis ředitelky postupitele byl uznán za vlastní postupem podle §256 odst. 2 o. s. ř. Krajský i Nejvyšší soud zdůraznily, že při nařízení exekuce se povinná osoba nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak nežli zpochybněním jeho poměru k uvedení nositele oprávnění v titulu, nebo zpochybněním listin předložených oprávněným ve smyslu §36 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, exekuční řád (§256 odst. 2 o. s. ř.). Okolnost, zda oprávněný vymáhanou pohledávku postoupil před zahájením řízení o výkonu rozhodnutí třetí osobě zkoumá soud výkonu rozhodnutí, je-li povinným uplatněna (vyjde-li jinak najevo) ve stadiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, 20 Cdo 969/2006, 20 Cdo 1512/2007 a 20 Cdo 916/2004).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud dodává, že závěry soudů korespondují i s jeho usnesením ve srovnatelné věci sp. zn. II. ÚS 1030/14.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovateli vytýkaného práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu