ECLI:CZ:US:2017:4.US.4001.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4001/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. V., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016 č. j. 4 Tdo 834/2016-206, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2016 sp. zn. 5 To 65/2015, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. dubna 2015 č. j. 9 T 10/2014-10271, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a za účasti a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) Vrchního státního zastupitelství v Praze a c) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 5. prosince 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se L. V. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s článkem 39 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") ze dne 28. dubna 2015 č. j. 9 T 10/2014-10271 byl stěžovatel (obviněný), společně s M. K., uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen jednak souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a dále trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, na dobu pěti roků. Poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal nalézací soud na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Uvedeného trestného činu se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti RADIÁLKA HRADEC KRÁLOVÉ, s. r. o. v konkursu, IČ: 49813315 (dále jen "Radiálka HK"):
- dne 9. února 2012 souhlasil s provedením jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek navrženého obchodní společností Direct Parcel Distribution CZ s. r. o., IČ: 61329266 (dále jen "DPD CZ") a
- dne 14. února 2012 uzavřel s DPD CZ dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek [dále jen "dohoda o započtení"].
3) Na základě provedeného dokazování nalézací soud uvedl, že předmětem jednostranného zápočtu byla pohledávka DPD CZ za Radiálkou HK z titulu neuhrazených přepravních služeb ve výši 2 791 560,33 Kč a pohledávka Radiálky HK za DPD CZ z titulu vybraných dobírkových plateb, které pro zákazníky Radiálky HK (tj. pro poškozené) vybrala DPD CZ ve výši 2 791 560,33 Kč. Předmětem dohody o započtení byla pohledávka DPD CZ za Radiálkou HK z titulu neuhrazených přepravních služeb ve výši 2 070 515,06 Kč a pohledávka Radiálky HK za DPD CZ z titulu vybraných dobírkových plateb, které pro zákazníky Radiálky HK vybrala DPD CZ ve výši 3 648 755,67 Kč.
4) Nalézací soud dále konstatoval, že mezi Radiálkou HK a poškozenými byly vesměs uzavřeny zasílatelské smlouvy podle §601 obch. zák. Radiálka HK následně s DPD CZ uzavřela dohodu, na jejímž základě DPD CZ realizovala jednotlivé zasílatelské služby v pozici tzv. mezizasílatele ve smyslu §605 obch. zák. Od adresátů jednotlivých zásilek DPD CZ následně vybrala dobírkové platby (peněžní prostředky vyplacené za zasílané zboží), jež měla odeslat Radiálce HK, která je měla vyplatit poškozeným. K odeslání dobírkových plateb Radiálce HK a jejich vyplacení poškozeným však již z důvodu provedených započtení nedošlo.
5) Samotný skutkový děj obviněný v nalézacím řízení nijak nepopřel. Stěžejním bylo v dané věci právní posouzení jednání obviněného z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. K tomu nalézací soud uzavřel, že peněžní prostředky získané na základě dobírkových plateb použil obviněný výlučně pro potřebu Radiálky HK (k úhradě jejích závazků vůči DPD CZ), aniž by o tom poškozené informoval a aniž by s poškozenými taková možnost byla ujednána. Obviněný, jako jednatel Radiálky HK, byl povinen peněžní prostředky získané na základě jednotlivých dobírkových plateb bez zbytečného odkladu vrátit poškozeným. V rozporu s uvedenou povinností však obviněný použil dané prostředky na úhradu závazků Radiálky HK, čímž si ve smyslu §206 tr. zákoníku "přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena".
6) K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2016 sp. zn. 5 To 65/2015 napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b), d) a f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle §259 odst. 3 tr. řádu. Odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shora popsaným trestným činem s tím rozdílem, že v tzv. právní větě kvalifikoval jednání obviněného jako přisvojení si jiné majetkové hodnoty, namísto přisvojení si cizí věci, jak učinil nalézací soud.
7) Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, nicméně jejich právní hodnocení již neakceptoval. Především přisvědčil obviněnému v tom směru, že dobírkové platby vybrané od poškozených byly v době, kdy obviněný činil jednotlivé úkony směřující k započtení pohledávek, v dispozici DPD CZ. Přesto však jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry, přičemž jako hodnotu, s níž měl obviněný naložit v rozporu se základním účelem svěření, označil odvolací soud pohledávky vzniklé při předání zboží poškozenými Radiálce HK (tj. jiné majetkové hodnoty ve smyslu §206 tr. zákoníku, ve znění do 31. května 2015).
8) Obviněný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 23. srpna 2016 č. j. 4 Tdo 834/2016-206 odmítl, jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. K dovolací námitce obviněného ohledně právní kvalifikace jeho jednání dovolací soud shrnul, že poškození byli příkazci (mandanty) zasílatele Radiálky HK (mandatáře) ve smyslu §601, resp. §566 a násl. obch. zák. Povinností obviněného proto bylo v souladu s §569 obch. zák. předat poškozeným "dobírkovné ve formě finančních prostředků (...) V daném případě tedy platilo, že vlastnické právo vzniká příkazcům (tj. poškozeným) a že dobírkovné nepřešlo do vlastnictví obviněného, a obviněný proto nebyl oprávněn postupovat v rozporu se zájmem těchto vlastníků."
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání, v němž je spatřován trestný čin zpronevěry, přičemž jejich pochybení má ústavněprávní rozměr. Dle stěžovatele spočívá těžiště posouzení celé věci v nesprávné aplikaci předpisů soukromého práva, k čemuž stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000 (N 169/24 SbNU 255) [jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/]. Spojení "pohledávka za vybrané dobírkové platby" užité odvolacím soudem podle stěžovatele indikuje nepochopení celé podstaty právních vztahů souvisejících se zasílatelstvím a vybíráním dobírek. Důsledkem takového nepochopení ze strany obecných soudů pak byla nepřípustná kriminalizace jednání stěžovatele. Z tohoto důvodu stěžovatel připomenul celý komplex smluvních vztahů mezi Radiálkou HK, DPD CZ a poškozenými (zákazníky Radiálky HK).
Dle stěžovatele je především klíčová skutečnost, že Radiálce HK "vznikla povinnost vyplatit poškozeným příslušné částky hodnoty vybraných dobírek již okamžikem, kdy tyto dobírky převzala DPD CZ. Popsaná povinnost Radiálky HK byla přitom nezávislá na tom, zda jí příslušné prostředky zašle DPD CZ, neboť se jednalo o dva různé smluvní vztahy a závazky." Stěžovatel je přesvědčen, že započtení pohledávek mezi Radiálkou HK a DPD CZ nemělo žádný vliv na skutečnost, že Radiálka HK byla nadále povinna zaplatit příslušnou peněžní částku poškozeným. K tomu stěžovatel uzavírá, že pohledávky poškozených za Radiálkou HK nikdy nezanikly a věřitelé se jich mohou nadále domáhat.
Stěžovatel dále uvádí, že z napadených rozhodnutí není nijak zřejmé, v čem měla spočívat škoda způsobená poškozeným, resp. jak byla práva poškozených dotčena provedenými započteními. Z tohoto důvodu považuje napadená rozhodnutí za nesrozumitelná a nepřezkoumatelná a tedy porušující jeho právo na spravedlivý proces [stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/1996 (N 24/7 SbNU 153)].
Závěr odvolacího soudu, že hodnotou, již si měl stěžovatel, resp. Radiálka HK přisvojit, byla pohledávka vzniklá při předání poškozenými Radiálce HK, považuje stěžovatel za nesprávný a v konečném důsledku zakládající nepřípustnou kriminalizaci standardního obchodního jednání. Na podporu svého tvrzení stěžovatel snáší řadu argumentů, spočívajících v odkazech na relevantní právní úpravu jednotlivých závazkových institutů a jejich výkladu. Na tomto základu stěžovatel následně dospívá k závěru, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, neboť započtení se týkalo pohledávek Radiálky HK vůči DPD CZ, nikoliv pohledávek poškozených. Stěžovatel rovněž namítá, že započtení představovalo jednorázový právní úkon provedený DPD CZ, na jehož platnost a účinnost nemohl mít žádný vliv. Ohledně dohody o započtení namítá stěžovatel nezbytnost jejího provedení, neboť v opačném případě by DPD CZ provedla jednostranné započtení.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Již na úvod je třeba říci, že ústavní stížnost představuje de facto pokračující polemiku s právním hodnocením provedeným obecnými soudy, které se jednotlivými stížnostními argumenty opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role čtvrté instance, jejímž úkolem má být přehodnotit závěry obecných soudů v rovině tzv. jednoduchého práva. Taková úloha však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. dubna 2014 sp. zn. IV. ÚS 2067/13). Z hlediska ústavněprávního proto může mít význam pouze otázka, zda je interpretace použitých právních předpisů ústavně konformní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15). V tomto ohledu Ústavní soud nezjistil žádná ústavněprávně relevantní pochybení.
Při posouzení, zda stěžovatel svým jednáním naplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla pachateli svěřena [a způsobení škody na cizím majetku nikoli nepatrné, resp. škody značné ve smyslu §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku], obecné soudy vycházely z hodnocení smluvních vztahů existujících mezi Radiálkou HK a poškozenými, případně mezi Radiálkou HK a DPD CZ.
Nalézací soud vyšel ze zjištění, že mezi poškozenými a Radiálkou HK byly uzavřeny zasílatelské smlouvy ve smyslu §601 a násl. obch. zák., pročež dospěl k závěru, že Radiálka HK byla povinna bez zbytečného odkladu předat poškozeným dobírkovné, získané za svěřené zboží. Radiálka HK (prostřednictvím svého jednatele - stěžovatele) však v rozporu s touto povinností vyslovila souhlas s jednostranným zápočtem a následně uzavřela i dohodu o započtení, přičemž předmětem těchto právních úkonů (jednání) byly pohledávky za DPD CZ z titulu vybraných dobírkových plateb. Je tedy zřejmé, že peněžní prostředky, které DPD CZ obdržela za zboží poškozených, náležely poškozeným (představovaly ekvivalent zboží předaného k přepravě). Právní závěr, že svěřenou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou se rozumí i "výtěžek, který byl za svěřenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc nebo jinou majetkovou hodnotu svěřila (R 67/1954)," je v teorii všeobecně přijímán (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2008).
Za této situace pak Radiálka HK nebyla oprávněna jakkoliv s obdrženými peněžními prostředky nakládat, ale měla povinnost je bezodkladně vydat poškozeným, resp. zajistit splnění této povinnosti. V tomto duchu nelze nalézacímu soudu vytknout, jestliže dospěl k závěru, že stěžovatel tím, že vyslovil souhlas s jednostranným zápočtem a uzavřel dohodu o započtení, jednal v rozporu s účelem svěření a způsobem mařícím jeho základní účel (strana 232 rozsudku nalézacího soudu).
Předmětem těchto právních úkonů (jednání) byly totiž i pohledávky Radiálky HK na vyplacení peněžních prostředků poškozeným. Obviněný byl za takové situace povinen učinit vše pro to, aby tyto prostředky od DPD CZ získal a tím splnil svoji povinnost vůči poškozeným. Tím, že vyslovil souhlas s jednostranným zápočtem a uzavřel dohodu o započtení, však učinil přesný opak, neboť důsledkem jeho jednání bylo, že pohledávky Radiálky HK za DPD CZ na vyplacení dobírkovného zanikly započtením. Tím došlo ke zmaření možnosti získání peněžních prostředků od DPD CZ a jejich následného vydání poškozeným Radiálkou HK. Přisvojením cizí věci se přitom rozumí "takové nakládání s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s takovou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou" (srov. DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 1163).
Argumentace stěžovatele v té části, v níž směřuje proti právnímu hodnocení provedenému odvolacím soudem je správná potud, že za hodnotu, s níž naložil v rozporu s účelem svěření, nelze považovat "pohledávky vzniklé při předání zboží poškozenými Radiálce HK". Poškození totiž měli za Radiálkou HK toliko pohledávku na vydání peněžních prostředků obdržených za předané zboží, přičemž s touto pohledávkou poškozených nemohla Radiálka HK nijak nakládat (předmětem započtení byly pohledávky Radiálky HK a DPD CZ vzniklé na základě jejich vzájemného smluvního vztahu).
Hodnotou, s níž stěžovatel naložil v rozporu s účelem svěření, byly za dané situace toliko peněžní prostředky, potažmo zboží, za které byly tyto prostředky získány. V důsledku nastavení smluvních vztahů mezi Radiálkou HK a DPD CZ však byla možnost Radiálky HK splnit svoji povinnost vydat peněžité prostředky poškozeným, závislá na tom, zda DPD CZ splní svoji povinnost a vybrané dobírkovné jí předá. Radiálce HK tak svědčila vůči DPD CZ pohledávka na vydání vybraných dobírkových plateb a pouze vymožením řádného splnění této povinnosti DPD CZ mohla Radiálka HK dostát svému závazku vydat poškozeným peněžité prostředky. Souhlasem s jednostranným zápočtem a s uzavřením dohody o započtení však stěžovatel Radiálku HK o tuto možnost připravil, čímž jednal jak v rozporu s účelem svěření, tak i způsobem mařícím tento účel.
Pro celkové posouzení celé věci je důležité, že právní hodnocení odvolacího soudu nepřijal (byť tacitně) soud dovolací, z jehož odůvodnění se podává příklon k hodnocení provedenému nalézacím soudem (srov. stranu 108 jeho rozhodnutí). Dovolací soud totiž akcentoval závěr, že vlastnické právo k peněžním prostředkům, představovaným vybraným dobírkovným, svědčilo poškozeným a do vlastnictví stěžovatele tyto prostředky nikdy nepřešly. Ten proto ani nebyl oprávněn jednat jakýmkoliv způsobem, který by byl v rozporu se zájmy poškozených. Lze proto uzavřít, že vady právního hodnocení odvolacího soudu dovolací soud svým vlastním hodnocením napravil. Odůvodnění jeho rozhodnutí je přitom dostatečně přesvědčivé, logické a srozumitelné a Ústavní soud proto na něj zcela odkazuje.
Na tomto místě je třeba říci, že případný kasační (§265k tr. řádu) či revizní (265m tr. řádu) zásah dovolacího soudu z důvodu nesprávného hmotněprávního právního posouzení soudu odvolacího by pro stěžovatele neměl žádný praktický význam; k tomu srov. ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Poukazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, je třeba připomenout, že Ústavní soud v označeném rozhodnutí řešil zcela odlišnou skutkovou a právní situaci započtení vzájemných pohledávek.
V nyní projednávané věci obecné soudy od počátku posuzovaly i civilní (obchodněprávní) stránku jednání stěžovatele, a nelze jim proto vytýkat, že by snad tuto ignorovaly. Naopak, posouzení obchodněprávní stránky věci bylo z hlediska rozhodnutí o vině stěžovatele stěžejní a obecné soudy mu věnovaly náležitý prostor. Oproti skutkovému stavu, který byl obecnými soudy zjištěn ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 564/2000, v nyní projednávané věci stěžovatel souhlasil s použitím peněžních prostředků poškozených na započtení pohledávek, jež vůči Radiálce HK měla třetí osoba. Závěry Ústavního soudu, přijaté v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, tak na poměry mezi Radiálkou HK, DPD CZ a poškozenými nedopadají.
Zbývá vypořádat poslední stížnostní námitku, týkající se určení výše škody způsobené trestným činem zpronevěry. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel tuto námitku vznáší prvně až v řízení před Ústavním soudem. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti přitom plyne, že Ústavní soud není povinen zabývat se takovou námitkou, jestliže ji stěžovatel mohl vznést v průběhu řízení před obecnými soudy a neučinil tak.
Ústavní soud proto toliko obiter dictum konstatuje, že výše škody způsobené trestným činem stěžovatele i způsob jejího určení se z napadených rozhodnutí jednoznačně podávají. Škodou v případě trestného činu zpronevěry se rozumí "skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty" (srov. DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 1164). Tato hodnota je v projednávané věci představována vybraným dobírkovným, tj. peněžitým ekvivalentem zboží předaného poškozenými Radiálce HK. Jednotlivé peněžité částky (dobírkovné) jsou ve výrokové části rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu podrobně uvedeny a jejich součet je roven celkové výši škody způsobené trestným činem stěžovatele. Je přitom zjevné, že právě tyto částky měl stěžovatel na úkor poškozených zpronevěřit tím, že jako jednatel Radiálky HK souhlasil s jednostranným zápočtem a uzavřel dohodu o započtení s DPD CZ.
Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy se při svém rozhodování nezpronevěřily ústavním požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí. V jejich rozhodování neshledal extrémní nesoulad ani zjevnou svévoli, popřípadě jiný ústavněprávně relevantní deficit, pro který by mohl přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu