ECLI:CZ:US:2017:4.US.672.17.1
sp. zn. IV. ÚS 672/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Bc. Josefa Grochola, zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 25 Cdo 4592/2015-99, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Co 122/2015-77, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2014, č. j. 22 C 57/2014-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 22 C 57/2014-48, žalobu o 1 000 000 Kč s příslušenstvím z důvodu promlčení práva. Žalovaná škoda vznikla podle nalézacího soudu dne 21. 6. 2005 marným uplynutím lhůty pro podání přihlášek do konkursního řízení, objektivní tříletá promlčecí lhůta uplynula dne 20. 6. 2008 a žaloba byla podána až 5. 3. 2014.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Co 122/2015-77, s odůvodněním, že nalézací soud správně dovodil počátek běhu objektivní tříleté promlčecí lhůty, jelikož škoda vznikla již okamžikem nemožnosti uspokojení pohledávky v důsledku marného uplynutí lhůty pro její přihlášení do konkursu., tj. dne 21. 6. 2005.
Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl usnesením ze dne 23. 11. 2016, č. j. 25 Cdo 4592/2015-99, neboť nastolená právní otázka není posuzovaná rozdílně. Konstatoval, že pro závěr ohledně nevymahatelnosti pohledávky (vzniku škody) je rozhodující objektivní zjištění věřitele - výsledek rozvrhového usnesení je z toho pohledu bezvýznamný. Škoda stěžovateli vznikla nepřihlášením pohledávky do konkursu.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností. Namítá zásah do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); omezení či porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že obecné soudy určily jako okamžik vzniku újmy marné uplynutí lhůty pro podání přihlášek do konkursu. Stěžovatel namítá, že v té době ještě neměl žádnou konkrétní představu o částce připadající na poměrný rozvrh jeho pohledávky, tedy ani o výši způsobené škody. Obecné soudy své právní závěry nedostatečně odůvodnily a nevypořádaly podstatná tvrzení stěžovatele, který je přesvědčen, že mu bylo upřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti. Stěžovatel však usiluje zjevně neopodstatněně o přezkum rozhodnutí obecných soudů, aniž by byl zároveň dotčen na svých ústavně chráněných právech; svými námitkami pouze polemizuje se závěry učiněnými obecnými soudy, které nemohou odůvodnit vydání kasačního nálezu Ústavního soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy nepřísluší (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv především v tom, že obecné soudy označily za počátek běhu promlčecí lhůty jiný okamžik, než který je podle stěžovatele správný. Přitom právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000).
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná a srozumitelná. Je z nich patrné, jaké skutečnosti pokládaly soudy pro věc za významné, a své právní závěry podložily náležitou úvahou a dosavadní judikaturou. Rozhodnutí, na která odkazuje stěžovatel, řeší skutkové odlišné situace a nelze je proto na posuzovanou věc aplikovat. Rovněž nelze přisvědčit stěžovateli, že by obecné soudy nevypořádaly jeho podstatné námitky. Z napadených rozhodnutí je zjevné, proč obecné soudy považují za okamžik vzniku škody marné uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávky do konkursu; opačný názor stěžovatele není porušením práva na spravedlivý proces ani zásahem do jeho vlastnického práva.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu