ECLI:CZ:US:2017:4.US.764.17.1
sp. zn. IV. ÚS 764/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené Janem Kotulou, advokátem, se sídlem Ruská 2887/101, 703 00 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2016 č. j. 19 C 249/2010-1475, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2016 č. j. 16 Co 208/2016-1498, za účasti 1) Okresního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti Národního památkového ústavu, se sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, 118 01 Praha 1, IČ: 75032333, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 13. března 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se PhDr. Hana Pavlů (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 19 C 249/2010, se stěžovatelka (v postavení žalobkyně) domáhala vůči Národnímu památkovému ústavu (dále jen "žalovaný") zaplacení 727 983 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady platu za období od května 2008 do dubna 2010 a dále zaplacení 100 000 Kč z titulu náhrady škody spočívající v "nevyplacení osobního příplatku, v doplatku příplatku za vedení, který jí byl přiznán v nesprávné výši, v nevyplacených odměnách, v nevyplacených odměnách z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr - vše od května 2008 a v nevyplacení peněžitých plnění z fondu kulturních a sociálních potřeb včetně příspěvku zaměstnavatele na penzijní připojištění a životní pojištění a v nevyplacených příplatcích za pracovní pohotovost".
Usnesením ze dne 7. února 2012 č. j. 19 C 294/2010-796, Okresní soud v Olomouci (dále jen "soud prvního stupně") nařídil předběžné opatření, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobkyni část náhrady platu ve výši 500 000 Kč. Žalovaný uvedenou částku zaplatil dne 22. února 2012 žalobkyni.
Dne 20. října 2016 se žalobkyně obrátila na soud prvního stupně s návrhem na vydání dalšího předběžného opatření, jímž by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni, resp. na označený účet Ministerstva kultury ČR, částku 112 000 Kč. Svůj návrh žalobkyně odůvodnila tím, že část pracovní odměny ve výši 500 000 Kč již dávno spotřebovala a částku 112 000 Kč by chtěla použít na zaplacení částky 117 840 Kč s příslušenstvím, k jejíž úhradě Ministerstvu kultury ČR byla zavázána rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 16 C 274/2014-74, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2015 č. j. 12 Co 289/2015-168.
Usnesením ze dne 21. října 2016 č. j. 19 C 249/2010-1475, soud prvního stupně návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření zamítl. Soud prvního stupně zdůraznil, že dříve vydaným předběžným opatřením bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni téměř 2/3 žalované částky, což žalovaný učinil. Smyslem institutu předběžného opatření je přitom zatímně upravit poměry účastníků civilního soudního řízení; navrhuje-li žalobkyně nařízení předběžného opatření z důvodu, že zaplacené prostředky použije na úhradu svého dluhu vůči Ministerstvu kultury ČR, nelze v takové situaci považovat podmínky pro nařízení předběžného opatření za splněné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 22. prosince 2016 č. j. 16 Co 208/2016-1498, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že dřívějším předběžným opatřením byla žalobkyni již poskytnuta část pracovní odměny (náhrada platu) "v čisté výši" 500 000 Kč, odpovídající přibližně částce 800 000 Kč "hrubého". Žalobkyni tak byla dřívějším předběžným opatřením v podstatě přiznána částka, jejíhož zaplacení se domáhá podanou žalobou. Odvolací soud proto uzavřel, že (další) předběžné opatření nelze nařídit, protože by jím žalobkyně dosáhla toho, čeho lze dosáhnout až rozhodnutím ve věci samé.
III.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy se údajně nedostatečně zabývaly návrhem na nařízení předběžného opatření, resp. se nevypořádaly s důkazy a tvrzeními stěžovatelky, pročež stěžovatelka jejich rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná a nejasná, a tedy porušující její právo na spravedlivý proces ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Následně stěžovatelka namítá, že odvolací soud měl odůvodnit své rozhodnutí aplikací ustanovení §254 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. prosince 2006, jež však "s předmětnou věcí vůbec nesouvisí", přičemž takový postup činí rozhodnutí odvolacího soudu údajně nesrozumitelným a nepřezkoumatelným. Stěžovatelka rovněž označuje přístup odvolacího soudu za striktně formalistický, pokud jde o výklad pojmu "náhrada platu", navíc ve vazbě na znění ustanovení §76 odst. 1 písm. b) ve spojení s §102 o. s. ř., kde je užit pojem "pracovní odměna"; obdobně stěžovatelka brojí proti výkladu odvolacího soudu, který konstatoval, že "podle §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se přitom nelze domáhat poskytnutí úroků z prodlení z ‚pracovní odměny'", neboť takový závěr je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. 20 Cdo 2006/2011. Dle stěžovatelky je na těchto nesprávných právních závěrech obecných soudů vybudována celá konstrukce stran výše částky, která jí má být v daném řízení přiznána jako náhrada platu a od níž se i odvíjí posouzení toho, kolik "zbývá k zaplacení poté, co stěžovatelce prvním předběžným opatřením žalovaný vyplatil zálohu (!) 500 tis."
Současně stěžovatelka zdůraznila, že v důsledku nevyhovění jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření jí v současnosti hrozí zásah do práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny - vymáháním částky 117 840 Kč s příslušenstvím - jemuž by bylo možné zabránit právě vydáním předběžného opatření.
Stěžovatelka závěrem poukazuje na princip nemo turpitudinem suam allegare potest, tedy že nikdo nemůže mít prospěch ze svého nepoctivého jednání, neboť extrémně formalistický výklad zákona prý paradoxně zvýhodňuje žalovaného, který porušil zákon, protože stěžovatelce nezaplatil, co jí dluží, v důsledku čehož se stěžovatelka nespravedlivě ocitá v "druhotné platební neschopnosti".
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. března 2017 stěžovatelka poukázala na naléhavost svého návrhu na vydání předběžného opatření v souvislosti s výsledkem řízení vedeného před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 16 C 274/2014.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů o jejím návrhu na nařízení předběžného opatření v pracovněprávním sporu vedeném před Okresním soudem v Olomouci.
Od této skutečnosti se odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, či ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. března 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01, či ze dne 6. května 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/) vychází z názoru, že hodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole.
Ústavní soud - limitován uvedenými hranicemi své přezkumné činnosti - v projednávané věci neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
Namítá-li stěžovatelka, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ustanovení §254 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. prosince 2006, jež s předmětnou věcí nemělo souviset, je třeba říci, že Ústavní soud uvedený názor stěžovatelky nesdílí, neboť z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé (strana 4), že uvedené ustanovení řeší otázku, zda předchozím předběžným opatřením bylo plněno na jistinu - náhradu platu - či na úroky z prodlení (nárok nejdříve splatný). Co se týče námitky stěžovatelky, že předběžným opatřením dle §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se lze domáhat poskytnutí úroků z prodlení, je třeba říci, že na stranu jednu úroky z prodlení tvoří součást náhrady platu poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru, vedle toho je však jejich výše stanovena teprve rozhodnutím soudu ve věci samé, pročež jejich přiznání v rámci nařízeného předběžného opatření není zásadně možné (v tomto směru ani stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedenou otázku neřeší).
Na tomto základu je třeba říci, že stěžovatelka de facto v rámci řízení o nařízení předběžného opatření požadovala po obecných soudech vyřešení merita věci vedené před soudem prvního stupně - určení výše náhrady platu a příslušenství, jakož i výše tvrzené škody. Ústavní soud proto přitakal závěru odvolacího soudu, že tímto způsobem "by vlastně soud předbíhal rozhodnutí ve věci samé". Správnost či nesprávnost konstrukce obecných soudů stran výše částky, která má nebo nemá být stěžovatelce v řízení přiznána, Ústavní soud nemůže posuzovat (neboť jeho postavení mu tak ani nedovoluje; uvedený závěr nadto může být předmětem přezkumu v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků). Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat ani další námitkou stěžovatelky, zda odvolací soud nepostupoval příliš formalisticky při výkladu pojmu "náhrada platu", potažmo "pracovní odměna", neboť jde opět o otázku související s meritem věci, v níž dosud probíhá řízení před prvostupňovým soudem.
Stran poukazu stěžovatelky na princip že nikdo nemůže mít prospěch ze svého nepoctivého jednání, Ústavní soud toliko konstatuje, že otázka výše náhrady platu, škody a příslušenství, jejichž zaplacení se stěžovatelka (žalobkyně) vůči žalovanému [vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem] domáhá, je nadále předmětem probíhajícího řízení. Vedle toho vznik dluhu stěžovatelky vůči Ministerstvu kultury ČR s probíhajícím řízením nijak nesouvisí a z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl přijmout tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastník má mít ze svého nepoctivého jednání - za přispění odvolacího soudu - určitý prospěch (zde stěžovatelka opět směřuje své argumenty k posouzení svého nároku). V tomto ohledu jde toliko o subjektivní přesvědčení stěžovatelky, jež však nemá povahu právně relevantní námitky.
Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí nejsou konečnými rozhodnutími ve věci samé a ochrany svých práv se stěžovatelka může domáhat cestou přezkumu meritorního rozhodnutí prostřednictvím řádných (potažmo mimořádných) opravných prostředků.
Protože Ústavní soud v projednávané věci nezjistil porušení základních práv stěžovatelky, nevznikl prostor pro jeho případný kasační zásah, a podanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu