ECLI:CZ:US:2017:4.US.790.17.1
sp. zn. IV. ÚS 790/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem v Brně, Štefanikova 136/66, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 1. prosince 2016 č. j. 19 Co 292/2016-264 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. října 2016 č. j. 22 Nc 96/2015-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření o prozatímní úpravě péče o nezletilé děti.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Městského soudu v Brně byla ve výroku I. matce uložena povinnost umožnit otci styk s nezletilými syny dne 25. 12. 2016 a rodičům byly uloženy povinnosti v souvislosti se stykem. Výrokem II. byl zamítnut návrh otce na vydání předběžného opatření, kterým by byla matce uložena povinnost umožnit otci s nezletilými dětmi styk vymezený v návrhu. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil, neboť dosavadní předběžná úprava styku stanovená usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2015 č. j. 22 Nc 96/2015-61 je do rozhodnutí ve věci samé dostatečná.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že napadená rozhodnutí jsou přepjatě formální, neboť pouze bez dalšího odkazují na předchozí rozhodnutí ve věci. Soudy vůbec neposuzovaly, zda "opatření není v zájmu nezletilých dětí," a zda tedy má být "úprava poměrů" změněna, přestože stěžovatel dokládal stále obtížnější situaci dětí v rodině, tj. změny nálad dětí, neochotu matky ke komunikaci a nemožnost stěžovatele pečovat o obě děti, které jsou namísto něj hlídány cizími lidmi.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje pouze polemika s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění návrhu stěžovatele, zejména nesouhlas s jejich postupem, rozsahem dokazování a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná. Odvolací soud se konkrétně vypořádal s námitkami stěžovatele. Neshledal důvod dosavadní poměrně velkorysou předběžně vymezenou úpravu styku nyní měnit, neboť v projednávané věci jde o standardní neshody a komunikační problémy mezi rodiči. Zdůraznil, že předběžným opatřením je ze své podstaty řešen běh věcí jen předběžně a v nezbytném rozsahu, přičemž předběžné opatření není od toho, aby případně nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé. Rovněž uvedl, že z hlediska délky řízení je podstatné, že ve věci byly (především otcem) podávány opakovaně návrhy na předběžná opatření, což dosud neumožnilo předložit spis ustanovené znalkyni k vypracování znaleckého posudku, umožňujícího rozhodnout ve věci samé.
Ústavní soud závěrem považuje za vhodné podotknout, že je v zájmu nezletilých dětí, aby se rodiče pokusili narovnat své neshody mimosoudními prostředky. Složité mezilidské vztahy nelze řešit prostřednictvím opakovaných návrhů na vydání předběžných opatření, které mohou naopak vést k prodlužování sporu a ke gradaci vzájemné antipatie mezi rodiči. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu