ECLI:CZ:US:2017:4.US.828.17.1
sp. zn. IV. ÚS 828/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti politického hnutí Změna, se sídlem U Nisy 362/6, Liberec zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 19. 2. 2014 č. j. MF-9371/2014/14-1403, rozhodnutí ministra financí ze dne 29. 4. 2014 č. j. MF-34365/2014/1403, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016 č. j. 5 A 105/2014-57 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2017 č. j. 5 As 159/2016-32, spojené s návrhem na zrušení §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Dále požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Ministerstva financí a ministra financí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 5 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů a následně i soudů, které stěžovateli bez ústavně konformního důvodu odepřely nárok na příspěvek na úhradu volebních nákladů. Stěžovatel dále navrhuje zrušení části ustanovení §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o volbách"), které zní "která ve volbách získala nejméně 1,5 procenta z celkového počtu platných hlasů".
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal dne 9. 1. 2014 Ministerstvo financí (dále jen "ministerstvo") o vyplacení příspěvku na úhradu volebních nákladů ve smyslu §85 zákona o volbách s ohledem na to, že ve volbách, které se konaly ve dnech 25. a 26. října 2013, získal 28 592 platných hlasů, tj. 0,5975 % z celkového počtu platných hlasů. V žádosti uvedl, že omezující podmínka získání minimálně 1,5 % z celkového počtu platných hlasů podle §85 zákona o volbách je v rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny a proto navrhl, aby ji ministerstvo neaplikovalo. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/98. Návrhu ministerstvo nevyhovělo a žádost zamítlo, rozklad ministr financí také zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních orgánů a obou soudů. Sporná otázka, o kterou v posuzované věci jde, spočívá v posouzení ústavnosti omezení výplaty příspěvku politickým stranám, politickým hnutím a koalicím na úhradu volebních nákladů spojených s volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené ministerstvem, jakož i správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Správní orgány, jakož i oba soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky stěžovatele, které však stěžovatel opětovně vznáší v ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž zejména oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a povaze příspěvku na úhradu volebních nákladů, když na podporu svých závěrů vycházely z četné judikatury Ústavního soudu.
Otázkou posouzení hranice pro výplatu příspěvku na úhradu volebních nákladů se Ústavní soud zabýval výslovně v opakovaně stěžovatelem, jakož i oběma soudy citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98. V něm poukázal pouze na potřebu čelit přílišné diferenciaci politického spektra a existenci četných drobných politických stran a na obavu z opakující se samoúčelné aktivity, směřující primárně k získání státních prostředků či ke zviditelnění z jiných, než volebních důvodů. Z judikatury Ústavního soudu naopak vyplývá, že omezení, které nepřesahuje nezbytnou míru pro zjištění vážnosti úmyslu volebních stran a tudíž nezasahuje do rovnosti šancí ve volební soutěži, není protiústavní. V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 30/98 a Pl. ÚS 42/2000 shledal Ústavní soud jako protiústavní vázanost výplaty příspěvku na úhradu volebních nákladů na získání minimálně 3 %, resp. 2 %, z celkového počtu platných hlasů, v prvně uvedeném nálezu přitom konstatoval, že je věcí úvahy Parlamentu České republiky, zda má být při existenci volebních kaucí ponechána též i určitá hranice získaných hlasů jako důkaz vážnosti volebních úmyslů stran, a výslovně zmínil hranici "kolem 1 %" z celkového počtu platných hlasů.
Ústavní soud rovněž odkazuje na odůvodnění svých usnesení sp. zn. III. ÚS 304/03 a III. ÚS 533/03, kde uvedl: "Ústavní soud konstatuje, že po derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 zákonodárcem přijatá dikce §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění zákona č. 37/2002 Sb., odpovídá i obecným podmínkám její ústavnosti, jež v uvedeném nálezu Ústavní soud nastínil". Uvedený názor byl potvrzen též usneseními sp. zn. II. ÚS 512/06 a IV. ÚS 3258/10.
Ústavní soud nevidí důvod se v nyní posuzované věci od těchto závěrů odchylovat. V intencích své dřívější judikatury, kterou stěžovatel částečně dezinterpretuje, mu nemůže přisvědčit, že jakékoli omezení výplaty příspěvku na úhradu volebních nákladů je v rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení části ustanovení §85 zákona o volbách jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu