ECLI:CZ:US:2018:1.US.1059.18.1
sp. zn. I. ÚS 1059/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného Mgr. Magdalenou Vašinkovou, advokátkou se sídlem Kotlářská 51a, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2018 č. j. 55 Co 48/2018-170, ve znění opravného usnesení ze dne 13. března 2018 sp. zn. 55 Co 48/2018, jímž se mění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. ledna 2018 č. j. 6 P 112/2017-151, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a M. K., matky nezletilého dítěte, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva rodiče pečovat o své dítě, nezletilého O. K., a práva dítěte na rodičovskou péči, práva na spravedlivý proces a zájem dítěte, dále práva zakotvená v čl. 8 resp. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, tedy především práva na zachování rodinných svazků, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na nařízení předběžného opatření. Stěžovatel požaduje přednostní projednání návrhu z důvodu naléhavosti.
2. Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že usnesením Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 1. 2018 č. j. 6 P 112/2017-151 podmínky pro vydání předběžného opatření neshledal a usnesením návrh zamítl, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), jako soud odvolací, k odvolání stěžovatele návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl usnesením ze dne 19. 2. 2018 č. j. 55 Co 48/2018-170, nicméně fakticky péči otce o nezletilého omezil a styk upravil ve zcela odlišném rozsahu než prakticky od narození syna probíhal. Městský soud shledal podmínky pro vydání předběžného opatření, když dospěl k závěru, že je třeba zatímně upravit poměry k nezletilému, neboť mezi rodiči není shoda o způsobu výchovy nezletilého a je to v zájmu ochrany jeho zdraví.
3. Stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, namítá, že ačkoli městský soud v odůvodnění deklaroval, že oba rodiče mají stejná práva a povinnosti, má být zachován rovnocenný kontakt s oběma rodiči, tak omezil styk stěžovatele, dle předchozího stavu. V rozhodnutí je preferována matka, kdy místo předání a převzetí je v jejím bydlišti. Matka si vyhrazuje výlučnou rozhodovací pravomoc o tom, kdy se otec s nezletilým bude stýkat, jestliže tento styk soudem upraven není a s ohledem na věk nezletilého, který si vztah k rodičům vytváří, nemůže být preferován jeden rodič na úkor druhého rodiče. Soudy jeho návrh dostatečně neposoudily a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
4. Stěžovatel požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti, protože předběžné opatření bude platné až do pravomocného rozhodnutí soudu o úpravu výkonu práv a povinností k nezletilému dítěti (ve věci bylo stanoveno jednání obvodního soudu na 9. 5. 2018 a 21. 5. 2018).
II.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
6. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, usnesení ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379), usnesení ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 1094/16, a řada dalších, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. usnesení ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
10. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika s důvody, které městský soud vedly k vyhovění návrhu stěžovatele, zejména nesouhlas s rozsahem péče otce o nezletilého syna, kterým změnil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při takovém rozhodování, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoli na meritum věci.
12. V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná. Městský soud se konkrétně vypořádal s námitkami stěžovatele, zdůraznil, že není vázán návrhem stěžovatele, rozhodl o konkrétní úpravě styku, v jakém se bude jeho styk s nezletilým opakovat. Místem předání a převzetí stanovil bydliště matky, matce uložil povinnost nezletilého na styk s otcem řádně připravit a řádně ho vybavit, ve stanovenou hodinu nezletilého otci předat a opět ho ve stanovenou hodinu od něj převzít. Takovou úpravou dojde k omezení počtu střídání nezletilého mezi rodiči, když v zásadě zůstane zachován rozsah jako v předchozí mimosoudní dohodě. Nezletilý tak bude mít zachován rovnocenný kontakt s oběma rodiči, kteří mohou realizovat svoji rodičovskou péči. Nedojde tak k zvýhodnění jednoho nebo druhého rodiče ve vztahu k nezletilému před rozhodnutím o věci samé. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že s ohledem na délku řízení je třeba upravit poměry nezletilého v co nejkratší době (neshody rodičů se dosud nepodařilo narovnat rodinnou terapií za pomoci odborníků).
13. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým a dostatečně odůvodněným závěrům, podle nichž nebyly dány důvody pro nařízení předběžného opatření, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
14. Ústavní soud, s ohledem na své postavení, nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu