ECLI:CZ:US:2018:1.US.1092.18.1
sp. zn. I. ÚS 1092/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti podnikatele Jozef Sochuľák Autodoprava, zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 47/2017-40 ze dne 17. ledna 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Generálního ředitelství cel, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byl v řízení před celními orgány zajištěn minerální olej deklarovaný jako motorová nafta, ke kterému stěžovatel nepředložil požadované doklady. Z odebraných vzorků vyplynulo, že jde o těžký topný olej, nikoliv motorovou naftu. Z toho důvodu došlo k propadnutí zajištěných výrobků.
2. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě zamítl s tím, že správní rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. V průběhu kontroly zaměstnanci stěžovatele nepředložili nezbytné doklady a ty skladované výrobky neodpovídaly tomu, co stěžovatel deklaroval, že skladuje. Následnou kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se s tím, že stěžovatel nepředložil zákonem vyžadované doklady k zajištěným výrobkům. Jeho tvrzení, že byl v dobré víře, že jde o motorovou naftu, je bez významu: kontrolovaná osoba doklady musí předložit a tyto doklady se musí vztahovat ke kontrolovaným výrobkům. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti nebylo možné zohlednit ani jinak, neboť zákon neumožňuje při ukládání sankce správní uvážení.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení. Toto porušení stěžovatel spatřoval v tom, že v řízení o zajištění doložil doklady prokazující řádné nakládání s vybranými výrobky v dobré víře. Závěr o tom, že tyto doklady nepředložil, je nesprávným a nedostatečným zjištěním skutkového stavu. Objednávka motorové nafty, faktura na ni a dodatečné daňové přiznání k tomuto výrobku jednoznačně dokládají dobrou víru stěžovatele v to, že mu byla dodána motorová nafta. Pro propadnutí vybraných výrobků tedy nebyly splněny zákonné podmínky a závěr ve věci lze považovat za přepjatě formalistický. Předložené doklady nelze ignorovat jen proto, že byly předloženy v jiném řízení - řízení o zajištění. Tyto námitky stěžovatele byly bez řádného odůvodnění považovány za bezvýznamné.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i dalšími rozhodnutími vydanými ve věci stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud již dříve uvedl, že spotřebním daním podléhá specifická skupina výrobků, přičemž podnikání s nimi podléhá zvláštnímu režimu, který je dotčeným daňovým subjektům - profesionálům - předem znám [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/13 ze dne 15. 10. 2013 (N 176/71 SbNU 81; 375/2013 Sb.)]. Jedním z důvodů, proč zákon o spotřebních daních klade zvláštní požadavky na vedení přesné dokumentace, je právě to, že předmětem spotřební daně jsou věci určené druhově. Požadované doklady slouží k individualizaci tohoto zboží, aby bylo možné jednoznačně posoudit, zda byla spotřební daň za konkrétní množství vybraných výrobků řádně uhrazena.
6. Propadnutí zajištěných výrobků je nástrojem, který je způsobilý dosáhnout legitimního cíle kontroly řádného odvodu spotřební daně, neboť nedodržení zákonných pravidel, i s ohledem na povahu zdaněných výrobků, tuto kontrolu výrazně ztěžuje. Riziko možného přísného postihu snižuje ekonomickou výhodnost protiprávního jednání a má generálně preventivní účinek. Vlastní stanovení druhu a výše sankce za spáchání určitého deliktu pak z hlediska ústavního náleží především zákonodárci, jehož úvahu může soud přezkoumat jen omezeně: z hledisek vyloučení svévole, nepřípustné diskriminace a případně i rdousícího účinku sankce. Sankce propadnutí věci však v obecné rovině nemá likvidační nebo rdousící účinek. Ten je pak možné uplatnit v rámci konkrétní věci [přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 37/11 ze dne 30. 7. 2013 (N 136/70 SbNU 263; 299/2013 Sb.)]. Takové námitky však stěžovatel v řízení neuplatnil, není tedy důvod zabývat se věcí z tohoto hlediska [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)].
7. Z toho důvodu bylo třeba se zabývat toliko tím, zda Nejvyšší správní soud o věci stěžovatele rozhodl stanoveným způsobem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu (srov. cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06) k porušení tohoto ustanovení při výkladu a aplikaci podústavních předpisů dochází v případech, kdy aplikující orgán pomíjí možný výklad jiný, nebo zjevně a neodůvodněně vybočil ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli).
8. Takové vady Ústavní soud neshledal, Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatele plně vypořádal, a to srozumitelným a logickým způsobem. Tvrdí-li stěžovatel, že ve skutečnosti předložil řádné doklady, neboť předložil doklady k motorové naftě a zároveň se legitimně domníval, že kontrolovaný výrobek je motorovou naftou, nemá tato argumentace ústavní oporu. Dobrá víra v jednání soukromé osoby (nikoliv státu) nemůže bez dalšího pro potřeby řízení o zajištění a propadnutí kontrolovaného výrobku fingovat těžký topný olej jako motorovou naftu.
9. Domníval-li se stěžovatel, že k tomuto závěru lze dospět extenzivním výkladem ustanovení zákona o daních z příjmů, nelze tomu přisvědčit. Ústavní soud sice opakovaně uvedl, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Soud se však od doslovného znění zákonného ustanovení smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku [nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Takové závažné důvody, nad rámec zjevně příznivého dopadu do vlastního právního postavení, však stěžovatel v řízení nepředložil a ani jinak nevyšly najevo.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu