ECLI:CZ:US:2018:1.US.1146.18.1
sp. zn. I. ÚS 1146/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. V., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jihovýchodní I 1619/15, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 19, 20/2018-1414 ze dne 25. ledna 2018, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka L. V., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření a zastavil řízení o návrhu vedlejšího účastníka na úpravu styku s nezletilými dětmi, neboť tento návrh ztratil opodstatnění. Rozhodné otázky podle něj budou řešeny v rámci nově zahájeného řízení o změně péče o nezletilé.
2. Proti těmto rozhodnutím se stěžovatelka odvolala s tím, že odvolání proti prvému vzala v průběhu odvolacího řízení zpět. Druhé rozhodnutí napadla jen ve výroku o nákladech řízení s tím, že jí náklady měly být přiznány z důvodů na straně vedlejšího účastníka. Městský soud v části zpětvzetí řízení zastavil, ve zbylé části odvolání zamítl. Neshledal, že by ve věci byly dány zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání nákladů řízení. Neschopnost shodnout se na pravidelném styku s dětmi je zaviněna oběma rodiči a jejich neschopností spolupracovat (ta je pak výraznější u stěžovatelky).
3. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces a principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Tato porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že soudy není sledován nejlepší zájem dítěte. Ze strany vedlejšího účastníka může vůči nezletilým docházet k psychickému týrání. Vedlejší účastník také zjevně zneužívá svého práva, podávání návrhů na styk s dětmi je šikanou stěžovatelky. Soud nezjišťoval příčinu existujících sporů mezi rodiči. Závěr o převažujících důvodech na straně stěžovatelky je v rozporu s předloženými důkazy.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatelka napadla jak výrok o zastavení části odvolacího řízení, tak potvrzující výrok o nepřiznání nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že k zastavení došlo na základě zpětvzetí odvolání stěžovatelkou a stěžovatelka nijak neuvádí, v čem ji toto rozhodnutí zkrátilo na ústavně zaručených právech, je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
6. Namítala-li stěžovatelka, že vedlejší účastník měl hradit náklady řízení jako určitou sankci, lze stručně uvést, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
7. V posuzované věci městský soud dospěl k závěru, že okolnosti případu neodůvodňují odklon od zákonného pravidla, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. Jakkoliv s tím stěžovatelka nesouhlasí, není závěr napadeného rozhodnutí městského soudu ústavně vadný: soud se rozhodnými okolnostmi zabýval a při svém rozhodování je dostatečně zohlednil. Námitku rozporu skutkových závěrů s obsahem předložených důkazů pak stěžovatelka nijak nekonkretizovala, takže tyto závěry nemohla relevantně zpochybnit [již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Nárokované náklady v řízení o ústavní stížnosti pak stěžovatelka nese sama, žádné důvody pro opačné rozhodnutí ostatně neuvedla (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu