ECLI:CZ:US:2018:1.US.1294.18.1
sp. zn. I. ÚS 1294/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Radmily Drozdové, zastoupené Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská 398/18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 47/2017-48 ze dne 25. ledna 2018 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 76/2014-111 ze dne 21. prosince 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Ministerstva dopravy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před správními soudy domáhala zrušení rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo jednak vydáno stavební povolení na blíže určenou stavbu křižovatky v R., jednak bylo toto rozhodnutí v odvolacím řízení potvrzeno. Krajský soud v Brně žalobu zamítl mimo jiné s tím, že stavební povolení bylo vydáno v návaznosti na stále platné územní rozhodnutí. Platnost územního rozhodnutí totiž podle §93 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 ve znění do 31. 12. 2012 prodlužuje podání úplné žádosti o stavební povolení. Ve věci stěžovatelky měla platnost územního rozhodnutí trvat do 13. 9. 2013 a před tímto datem podal stavebník úplnou žádost o stavební povolení k části staveb řešených územním rozhodnutím.
2. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se se stěžovatelkou v tom, že žádosti, které měly podle krajského soudu prodloužit platnost územního rozhodnutí, nebyly včas podány jako úplné (k doplnění došlo nejdříve 20. 9. 2013). Zároveň však soud dospěl k závěru, že v rozhodné době již k prodloužení platnosti územního rozhodnutí nebylo třeba podat úplnou žádost o stavební povolení. S ohledem na změnu §93 odst. 4 stavebního zákona, ke které v mezidobí došlo, se na věc použije znění zákona po novele, podle něhož dojde k prodloužení (nepozbytí) platnosti územního rozhodnutí, bylo-li na základě žádosti podané v době jeho platnosti vydáno pravomocné stavební povolení. Neúplné žádosti o stavební povolení byly podány včas a po jejich doplnění bylo vydáno i pravomocné stavební povolení. Územní rozhodnutí si tedy svou platnost zachovalo.
3. Proti rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, vlastnického práva, práva na ochranu životního prostředí a práva na ochranu zdraví. Tato porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že Nejvyšší správní soud věc posoudil z hlediska nové právní úpravy, byť šlo o územní rozhodnutí vydané podle právní úpravy staré. Stará úprava tedy měla určovat, po jakou dobu je územní rozhodnutí platné a za jakých podmínek dojde k prodloužení jeho platnosti. Závěr soudu je založen pouze na absenci přechodného ustanovení novely, přestože z této skutečnosti by šlo dovodit i opačný právní závěr. Omezení platnosti územního rozhodnutí slouží k tomu, aby nedocházelo k povolování staveb v době, kdy se již změnily podmínky v území a tedy i podmínky, které bylo třeba hodnotit při umisťování stavby. Účastníci řízení podle stavebního zákona, resp. osoby dotčené stavebním záměrem, mají legitimní očekávání, že nekonzumované územní rozhodnutí pozbude platnosti za zákonných podmínek a stavební záměr bude třeba znovu projednat. Tím také dojde k zohlednění případných změn v území.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předložila spor o to, jaké znění stavebního zákona mělo být na její věc uplatněno. Z hlediska ústavního jde o otázku, zda soud při výkladu podústavního práva postupoval stanoveným způsobem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Zbylé námitky pak směřují proti tvrzenému porušení hmotných práv, které však ve věci nelze přičítat napadeným rozhodnutím. Jde o následky nové právní úpravy, má-li být na věc skutečně užita, jak Nejvyšší správní soud dovodil.
6. Výklad přechodných ustanovení novel stavebního zákoníku jako ustanovení podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu (cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
7. Takový závěr namístě není; Nejvyšší správní soud rozumně a na věc věcně i rozsahem odůvodnění přiléhavě vyložil, že změna (zde spíše zmírnění) zákonných podmínek pro prodloužení územního rozhodnutí musí dopadat na všechny případy dosud platných územních rozhodnutí. Rozhoduje-li správní orgán, aplikuje právní úpravu účinnou v době jeho rozhodnutí, a to na všechny případy stejně. To samozřejmě za podmínky, že sám zákon nestanoví jinak. V souzené věci pak nebylo ani přechodného ustanovení, ani jiného zjevného důvodu v rámci stavebních předpisů, proč by měl být založen zvláštní procesní režim pro dřívější územní rozhodnutí.
8. V nynější věci tedy došlo ke změně zákonných pravidel v průběhu platnosti územního rozhodnutí. Následek podle nové právní úpravy se retrospektivně váže i k procesním úkonům (žádostem o stavební povolení) učiněným před jeho účinností, tedy za účinnosti pravidel jiných. V případě retroaktivity nepravé, popř. retrospektivity, lze konstatovat její obecnou přípustnost. Jen tehdy, kdyby retrospektivní norma zklamala důvěru či legitimní očekávání, musel by Ústavní soud posoudit, zda taková úprava není v rozporu s požadavky právního státu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/17 ze dne 20. 2. 2018, odst. 176 a násl.).
9. Takové porušení důvěry v právo v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka se měla proti umístění stavby bránit již v původním územním řízení, nabytá práva v tomto ohledu žádná nemá. Legitimní očekávání, že toto řízení bude provedeno znovu, dáno není. Stejně tak nemůže být dáno legitimní očekávání, že se nezmění zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení (neboť jde jen o dílčí změnu, nikoliv změnu koncepce). To tím spíše, že je setrvale deklarovanou snahou zákonodárce stavební řízení pro stavebníky zjednodušovat.
10. K námitkám porušení vlastnického práva, práva na ochranu zdraví a příznivé životní prostředí lze jen stručně dodat, že není zřejmé, jaká zásadní změna v území, která by sama o sobě zasahovala do těchto práv, se měla odehrát. Za takového stavu zjevně není namístě závěr o porušení těchto práv absencí nového územního řízení, v němž by dopad takové zásadní změny do práv stěžovatelky mohl být opětovně posouzen.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu