ECLI:CZ:US:2018:1.US.1342.18.1
sp. zn. I. ÚS 1342/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Smetanova 6, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 8 Tdo 1496/2017-27, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017 č. j. 8 To 248/2017-507 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2017 č. j. 10 T 5/2017-479, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným tím, že dne 28. 2. 2016 v době od 2:05 do 4:30 hod. v Brně v budově Policie ČR, Městského ředitelství Brno, na ulici Běhounská 1, v době výkonu služby při provádění administrativních úkonů, fyzicky napadl poškozeného M. B., který byl v té době omezen na osobní svobodě, a to tak, že ho nejméně čtyřikrát udeřil otevřenou dlaní do pravé i levé strany hlavy, čímž mu způsobil protržení bubínku pravého ucha s přechodnou nedoslýchavostí na pravé ucho, kdy byl poškozený M. B. v důsledku tohoto zranění omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně čtyř týdnů. Uvedeným jednáním stěžovatel podle obecných soudů spáchal přečin ublížení na zdraví dle ust. §146 odst. 1 tr. z. a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle ust. §239 odst. 1 písm. a) tr. z., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
Nalézací soud postavil své odůvodnění především na výpovědi poškozeného M. B., neboť u něj nebyly shledány žádné motivy pomsty ani bájné lhavosti. Dalším důkazem je pak protokol z cel předběžného zadržení, ve kterém je uvedeno, že poškozený B. neslyší na pravé ucho. Podle soudu prvního stupně neexistuje pro takovou skutečnost žádný jiný důvod než vznik v době do 4.50 hod. dne 28. 2. 2016. Dalším důkazem proti stěžovateli má být výpověď P. Š., který byl umístěn na cele předběžného zadržení spolu s poškozeným. Nepřímo má pak být stěžovatel usvědčován i výpovědí svědka K. P. Soud vyšel rovněž z výpovědi policistů, kteří se účastnili zákroku proti poškozenému na Petrově a výpověď MUDr. Zuzany Zbořilové, která vypovídala stran lékařského vyšetření poškozeného dne 28. 2. 2016.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej zamítl. Odvolací soud uzavřel, že důkazy byly soudem prvního stupně řádně provedeny a náležitým způsobem vyhodnoceny.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně je řádný a jeho závěry jsou logické a postrádají prvky svévole.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a je toho názoru, že jejich rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stejně tak mělo dojít k porušení principu in dubio pro reo, vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval tak, že z nich vybral pouze ty skutečnosti, které měly svědčit v jeho neprospěch a nepřihlížel ke skutečnostem jemu prospívající.
K výpovědi svědka B. stěžovatel uvedl, že tato obsahuje řadu rozporů, které nelze bagatelizovat s odkazem na značnou opilost poškozeného. Ten, ne zcela shodným způsobem, popisuje vlastní napadení. Během zadržení měl poškozený několika osobám říkat, že má prasklý bubínek, přičemž takovou vědomost nelze očekávat bez osoby s lékařským vzděláním. Jeho výpověď je též v rozporu s výpovědí Z. a policistů přítomných na služebně a v celách předběžného zadržení. Skutkový závěr, k němuž dospěl soud prvního stupně, je pouze jedním z možných závěrů. V takovém případě měly obecné soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo.
K výpovědi svědka Č. stěžovatel uvedl, že se jedná o kolegu policistu, který měl být, dle tvrzení poškozeného, přítomen v místnosti v okamžiku, kdy došlo ke spornému útoku. Svědek Č. uvádí, že se poškozeným popsaný útok nestal, což by mělo u obecných soudů založit pochybnost ve smyslu zásady in dubio pro reo.
K výpovědi policistů vykonávajících službu v celách předběžného zadržení a k protokolům z cel předběžného zadržení stěžovatel uvedl, že podle svědků poškozený o žádné lékařské vyšetření nežádal. Stejně tak si svědci nevzpomínají, že by poškozený měl na celách opakovaně uvádět, že neslyší nebo že má prasklý bubínek. V protokolech z cel předběžného zadržení není o stížnostech poškozeného žádná zmínka.
Lékařka, MUDr. Zbořilová, která prováděla vyšetření poškozeného před jeho umístěním na celu, uvedla, že si není vědoma toho, že by si poškozený stěžoval na to, že má prasklý bubínek nebo že slyší jen na jedno ucho. Soud prvního stupně vyhodnotil tuto výpověď pouze tak, že prohlídka měla formální charakter. Hodnocení této výpovědi považuje stěžovatel opětovně za rozpornou se zásadou in dubio pro reo.
Ke znaleckému posudku stěžovatel uvedl, že si z něj nalézací soud opět vybral jen ty části, které svědčí o jeho vině. Znalec nebyl schopen přesně určit, kdy došlo ke vzniku zranění a nelze ani vyloučit, že k němu došlo až po propuštění poškozeného z cely předběžného zadržení.
Podle stěžovatele obecné soudy nehodnotily provedené důkazy tak, jak předpokládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Skutkový stav nebyl podle stěžovatele zjištěn tak, aby o něm nevznikaly pochybnosti.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by se dopustil shora uvedeného přečinu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Skutečnost, že stěžovatel zastává názor, lišící se od názoru přijatého v napadeném rozhodnutí, sama o sobě není důvodem vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není totiž v zásadě oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky, spadající do oblasti práva podústavního, nahlížet.
Podle náhledu Ústavního soudu je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, jaký skutkový děj vzaly obecné soudy za prokázaný, přičemž pro své závěry uvedly přesvědčivé důkazy. Je pravdou, že přímým svědkem je v předmětném případě pouze osoba poškozeného, nicméně soud jeho tvrzení hodnotil ve shodě s řadou nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu dávají věrohodnou verzi toho, jakým způsobem došlo ke zranění poškozeného. Obecné soudy si byly v předmětném případě vědomy toho, že předtím, než přiřadí výpovědi poškozeného určitou důkazní hodnotu, musí se věnovat otázce její věrohodnosti. Z toho důvodu byl též vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, z něhož se podává, že poškozený nemá sklon ani motiv k vymýšlení si předmětné události. Nalézací soud poukázal dále na výpověď P. Š., jenž byl v cele předběžného zadržení společně s obviněným a jemuž si poškozený stěžovatel na bolest ucha nebo na protokol o umístění poškozeného do cely předběžného zadržení, v němž je bolest ucha zaznamenána. Soud prvního stupně přihlédl také k výsledku provedené rekognice. Namítá-li stěžovatel, že napadení poškozeného stěžovatelem nevyplývá z výpovědí ostatních policistů a ani MUDr. Zbořilové, obecné soudy, zejména pak soud prvního stupně se s touto skutečností v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Byť způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí. Ve věci není zřejmé, co by poškozeného motivovalo k podání trestního oznámení, pokud by se události nestaly tak, jak uvedl ve své svědecké výpovědi.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu