ECLI:CZ:US:2018:1.US.1478.18.1
sp. zn. I. ÚS 1478/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9 se sídlem Praha 9, Bryksova 763/46, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1680/13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018 sp. zn. 54 Co 38/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno usnesení vydané stěžovatelem jako soudním exekutorem dne 5. 1. 2018 č. j. 098 EX 00972/05-078, kterým rozhodl o zastavení exekuce a o nákladech řízení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013 bylo vůči povinnému, proti němuž byla stěžovatelem vedena exekuce, zahájeno insolvenční řízení, následně byl zjištěn úpadek a usnesením ze dne 14. 11. 2017 pak bylo rozhodnuto o splnění oddlužení a osvobození povinného od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Stěžovatel náklady exekuce určil v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. 2. 2014 na částku 4 235,- Kč, kterou ještě před zahájením insolvenčního řízení vymohl. S ohledem na skončení insolvenčního řízení stěžovatel usnesením ze dne 5. 1. 2018 řízení zastavil a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 065,- Kč. Městský soud k odvolání povinného změnil výrok o povinnosti k úhradě nákladů řízení stěžovateli tak, že mu náklady exekuce nepřiznal, neboť stěžovatel svoji pohledávku v rámci insolvenčního řízení neuplatnil a tato skutečnost nemůže jít k tíži povinného.
Stěžovatel se závěry městského soudu nesouhlasí. Namítá, že ze specifičnosti postavení soudního exekutora vyplývá, že nemůže být stavěn do pozice běžného věřitele. Neměl proto povinnost přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení spolu s ostatními věřiteli. Správnost svého názoru odvozuje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16, podle něhož soudní exekutor vydá insolvenčnímu správci vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že podle jeho ustálené judikatury otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí případné pochybení o soudu dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatele vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Přes závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 tedy sama bagatelnost částky, o niž v dané věci fakticky jde, vylučuje možnost meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí exekučního soudu (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 2874/15, II. ÚS 1077/18). Ústavní soud dodává, že stěžovatel existenci podstatné újmy, jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci, netvrdí a její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu