ECLI:CZ:US:2018:1.US.1590.17.1
sp. zn. I. ÚS 1590/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem Pleskotova 1698, Dobříš, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 5 To 166/2016, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, č.j. 8 Tdo 82/2017-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 3 T 99/2015, uznal soud stěžovatele (spolu s dalším obžalovaným F. K.) vinným ze spáchání pokusu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §21 odst. 1 ve vztahu k §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Soud prvního stupně také zprostil obžaloby obžalovaného L. K. a poškozeného M. F. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 5 To 166/2016, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele a obžalovaného F. K. zrušen a bylo znovu rozhodnuto tak, že jsou oba vinni pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl každému z nich uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále byla oběma uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému M. F. náhradu majetkové škody ve výši 62.950,16 Kč a náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 250.000,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy byl poškozený M. F. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, obdobně jako Všeobecná zdravotní pojišťovna. Odvolání stěžovatele a obžalovaného F. K. Městský soud v Praze zamítl, stejně jako odvolání státního zástupce ohledně obžalovaného L. K., který byl rozsudkem soudu prvního stupně obžaloby zproštěn.
Usnesením ze dne 23. 2. 2017, č.j. 8 Tdo 82/2017-61, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a dle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl dovolání obžalovaného F. K.
II.
Stěžovatel obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje přesvědčení, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zprostředkovaně též právo na svobodný výkon povolání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny.
Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Ten by byl spáchán, pokud by úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, resp. pokud by s tímto následkem byl pachatel přinejmenším srozuměn (alespoň mohl předpokládat, že jeho jednáním může takový těžší následek vzniknout). S odkazem na znalecký posudek, v němž znalec uvedl, že úder pěstí může vyvinout střední, maximálně větší intenzitu a není tedy obvykle způsobilý ke vzniku závažných úrazových změn, které by vedly k vážné a delší dobu trvající poruše zdraví či přímému ohrožení života poškozeného, pak stěžovatel namítá, že je mu jako spolupachateli kladeno za vinu srozumění s následkem, který nenastal a nebylo ho možné jako obvyklý nebo předvídatelný následek ani předpokládat. Stěžovatel je přesvědčen, že závěry obecných soudů v tomto směru odporují zákonným východiskům i zásadám elementární logiky a rozšiřují podmínky odpovědnosti za daný trestný čin.
Zásah do svých práv stěžovatel spatřuje i v názoru obecných soudů ve věci spolupachatelství, o které se podle něj v důsledku absence předchozí dohody a zjevného excesu spoluobžalovaného F. K. nemůže jednat. Uvádí, že práce ochranky s sebou nese občasnou nutnost určitého fyzického donucení, které je však omezeno jen na nezbytnou míru. Stěžovatel namítá, že takto postupoval a stejný přístup očekával od dalších členů ochranky - se vzniklou újmou na zdraví poškozeného ani s postupem spoluobžalovaného F. K. tedy nebyl srozuměn ani předem, ani dodatečně a nemůže tak za ně být činěn zodpovědným. Závěry soudů lze podle stěžovatele interpretovat pouze tak, že dohoda členů ochranky o zákroku, který může vyústit ve fyzické donucení, v sobě automaticky zahrnuje i srozumění s následky, které budou způsobeny neúměrným a bezdůvodným užitím fyzického násilí jedním z nich, a objektivní trestněprávní odpovědnost za tyto následky, a to ve vztahu k nejtěžšímu možnému následku. V takovémto automatickém a objektivním spolupachatelství stěžovatel spatřuje další nezákonné rozšíření trestní odpovědnosti a porušení zásady rovnosti, neboť mu z titulu příslušnosti k určitému povolání není přiznána možnost dovolávat se excesu. Stěžovatel namítá také kriminalizaci výkonu daného povolání a rozpor s právem na svobodný výkon povolání.
Rozhodnutí ohledně náhrady nemajetkové újmy pak stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné a zmatečné, jelikož postup Městského soudu v Praze až po právní moci rozhodnutí odůvodňoval a vysvětloval Nejvyšší soud, a to při vědomí jeho formálních pochybení. Extenze odůvodnění do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku podle stěžovatele zakládá další porušení jeho práv, stejně jako faktická nemožnost vyjádřit se k tvrzením a důkazům poškozeného, které byly předloženy až před odvolacím soudem a stěžovatel na ně v omezeném časovém prostoru daném povahou odvolacího řízení nemohl reagovat ani je adekvátně zpochybnit. Stěžovatel namítá také extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem, který se dle jeho názoru projevuje nejvíce právě v této části výroku a v otázce spoluzavinění poškozeného.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jak bylo ústavněprávní judikaturou již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 5 To 166/2016, vyplývá, že stěžovatel a obžalovaný F. K, byli shledáni vinnými tím, že (zjednodušeně řečeno) jako členové ochranky klubu, fyzicky napadli hosta klubu, poškozeného M. F., který se měl chovat nevhodně. Když se ohradil proti jejich požadavku, aby okamžitě opustil klub, napadli jej úchopy a opakovanými údery pěstí do obličeje, čímž mu způsobili tříštivou zlomeninu přední, postranní i vnitřní stěny dutiny horní čelisti vpravo, zlomeninu spodiny pravé očnice a zlomeninu nosních kůstek, s krevním výronem a otokem měkkých tkání v okolí pravé očnice, drobnou tržně zhmožděnou ranku pod pravým okem, s nevelkým krevním výronem pod spojivkou pravého oka, s krvácením do dutiny horní čelisti a proniknutím vzduchu do měkkých tkání pravé očnice, bez poruch funkce oka, dále poškozený utrpěl odlomení hran koncových částí korunek obou horních řezáků a levého dolního řezáku a ložiskové zarudnutí kůže na krku, přičemž jen shodou náhod neutrpěl ještě závažnějších zranění. Poté, co byl poškozený za použití chvatů vyveden z klubu ven na ulici, se chtěl vrátit dovnitř pro svou bundu a stěžovatel mu do obličeje s viditelně krvácejícím zraněním stříkl pepřový sprej. Poškozený byl v důsledku utrpěných poranění rychlou záchrannou službou odvezen do nemocnice, kde byl pátý den hospitalizace operován, po dalších pěti dnech propuštěn do domácího ošetřování s celkovou dobou pracovní neschopnosti v trvání 28 pracovních dnů, přičemž i poté trpěl následky v podobě dvojitého vidění na okrajích zorného pole, psychickými obtížemi a po více než roce od incidentu i přetrvávající fobií z návštěv podniků.
Snaží-li se stěžovatel zpochybnit právní kvalifikaci svého jednání coby pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku, nelze jeho námitkám přisvědčit, neboť je naopak zapotřebí dát zapravdu argumentaci obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích.
Jednání stěžovatele není možné označit za nedbalostní, když s ohledem na konkrétní okolnosti případu musel být stěžovatel přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] s možností způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví, a to zejména s přihlédnutím k početní a silové převaze členů ochranky, skutečnosti, že poškozenému bylo znemožněno se útoku bránit, jakož i vzhledem k tomu, že údery byly vedeny vůči obličeji poškozeného, když ze znaleckého posudku vyplývá, že úrazové změny vznikly důsledkem tupého násilí, které opakovaně účinkovalo na obličej poškozeného, a to relativně menší plochou a velkou či větší silou na oblast pravé očnice, na oblast nosu a na oblast dutiny ústní zpředu. Poukazuje-li stěžovatel na zmínku znalce, že úder pěstí může vyvinout střední, maximálně větší intenzitu a není tedy obvykle způsobilý ke vzniku závažných úrazových změn, lze ve shodě s obecnými soudy konstatovat, že závěr, zda došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, a nepřísluší tedy znalci, ale soudu, jehož úkolem je vždy zohlednit konkrétní specifické okolnosti každého jednotlivého případu, k čemuž ostatně v nyní projednávaném případě také došlo.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se spolupachatelství, je třeba připomenout, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (viz §23 trestního zákoníku). Jak v odůvodnění svého usnesení vyložil již Nejvyšší soud, spolupachatelé přitom v zásadě odpovídají za celý následek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na rozdílnou intenzitu jednání jednotlivých spolupachatelů, přičemž požadovaný společný úmysl nelze ztotožňovat pouze s výslovnou dohodou, když v tomto směru postačí i dohoda konkludentní.
K napadení poškozeného došlo při společném zásahu stěžovatele a dalšího člena ochranky klubu, obžalovaného F. K. S ohledem na shora uvedené není pro posouzení věci klíčové, kdo z nich poškozeného držel a znemožňoval mu tak možnost obrany a kdo aktivně vedl údery. Dle poznatků obecných soudů pro závěr o excesivním jednání jednoho člena ochranky vůči druhému žádné skutečnosti nesvědčí, když ze skutkových zjištění vyplývá, že v daném okamžiku oba jednali ve vzájemné shodě. V rozhodnutích přitom rozhodně nelze spatřovat ani kriminalizaci výkonu daného povolání či rozpor s právem na svobodný výkon povolání. Naopak se lze ztotožnit s názorem, že za profesionální a adekvátní situaci bylo možné považovat výzvu poškozenému k opuštění klubu a jeho případné vyvedení, kterého však, vzhledem ke zřejmé převaze členů ochranky, jistě bylo možné dosáhnout i bez opakovaných násilných úderů vůči obličeji poškozeného.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v souvislosti s námitkami stěžovatele, které se týkaly otázky náhrady škody. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že poškozený se k trestnímu řízení prostřednictvím své zmocněnkyně včas a řádně připojil s nárokem na náhradu škody, kterou také blíže vyčíslil. Stěžovatel toliko v obecné rovině uvádí, že na tvrzení a důkazy poškozeného nemohl v omezeném časovém prostoru daném povahou odvolacího řízení reagovat, žádné konkrétní procesní pochybení odvolacího soudu však nezmiňuje. Není přitom zřejmé, proč by se stěžovatel k tvrzením a důkazům před odvolacím soudem nemohl vyjádřit, když odvolací soud rozhodoval ve veřejném zasedání, ve kterém byly provedeny listinné důkazy předložené zmocněnkyní poškozeného (výplatní páska poškozeného, mzdové listy, výpisy z účtu poškozeného, daňové doklady k fakturám za stomatologickou péči, potvrzení kliniky a zpráva z konziliárního vyšetření) a také doplňující výslech poškozeného ke konkretizaci následků jeho napadení.
Ve vztahu ke konkrétním částkám odvolací soud uvedl, že náhradu majetkové škody ve výši celkem 62.950,16 Kč tvoří součet částek připadajících na léky, opravu chrupu, ztrátu na mzdě a bolestné. Dále rozhodoval o nemajetkové újmě, kterou poškozený vyčíslil na částku 390.000,- Kč. Soud přihlédl k zásahům do sféry důstojnosti a duševního stavu poškozeného a volnou úvahou nemajetkovou újmu následně stanovil na částku 250.000,-Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel rozhodnutí o náhradě škody považuje za nepřezkoumatelné a zmatečné. Dle Ústavního soudu lze však souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, na který postačí odkázat. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud sice pochybil, zahrnul-li vyčíslené bolestné do majetkové škody, ačkoliv správně mělo být zahrnuto do náhrady nemajetkové újmy, avšak jde o pochybení toliko formální, vzhledem k tomu, že na faktické správnosti celkově přiznané částky se nic nemění, jelikož, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, částka 250.000,-Kč, coby náhrada nemajetkové újmy, odráží pouze odškodnění snížené důstojnosti poškozeného a jeho psychických problémů vzniklých v důsledku napadení, a nikoliv (opětovně) také částku bolestného, která byla zahrnuta toliko a jen do náhrady majetkové škody.
Stěžovatel se dovolává také absence zohlednění spoluzavinění poškozeného, aniž by však v ústavní stížnosti jednoznačně specifikoval, v čem mělo toto spoluzavinění spočívat. Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, důvodem k zásahu ochranky vůči poškozenému byla skutečnost, že spolu se svými přáteli měli při pořizování "selfie fotky" strčit do návštěvnic klubu a polít je pivem, načež poškozený přes výzvu ochranky odmítl z klubu okamžitě odejít a měl být vulgární. Z jednotlivých výpovědí rekapitulovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak lze zjistit, že poškozený vyloučil, že by některého z členů ochranky fyzicky napadl a opak netvrdí ani další svědci, snad jen s výjimkou jediného z nich, který uvedl, že poškozený měl svou rukou škrtnout o tvář jednoho z obžalovaných (viz s. 15 rozsudku odvolacího soudu). Za této situace přitom nezbývá, než se ztotožnit se závěry odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, dle kterých z ničeho neplyne, že by se poškozený choval způsobem, který by mohl neadekvátní reakci členů ochranky jakkoliv ospravedlnit či vést k závěru o spoluzavinění poškozeného.
Přestože je stěžovatel jiného názoru, z napadených rozhodnutí a jejich výše naznačené rekapitulace je zřejmé, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí a v dostatečném rozsahu se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatele. Svá rozhodnutí opřely o srozumitelné a přiléhavé odůvodnění, v rámci kterého objasnily návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podrobně zdůvodnily závěry, ke kterým v otázkách skutkového děje, viny stěžovatele, právní kvalifikace jeho jednání a náhrady škody dospěly.
Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu