ECLI:CZ:US:2018:1.US.160.18.1
sp. zn. I. ÚS 160/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Marcely Dostálové, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 5/2017-153 ze dne 5. října 2017, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a vedlejší účastnice Šárky Bajerové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Litoměřicích domáhala na vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč. Stěžovatelka bezdůvodné bohacení spatřovala v úplatě za krytí feny Aminy Monte Pelato psem D. J. Corso of Bajer. Vzhledem k tomu, že k přirozenému spojení nedošlo, byla částka zaplacena za umělou inseminaci feny. K tomu však vedlejší účastnice nebyla oprávněna, uzavřená smlouva je tak neplatná pro rozpor s předpisy veřejného práva na ochranu zvířat a úplata tak byla vedlejší účastnici poskytnuta bez právního důvodu. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že není třeba provádět dokazování k vlastní otázce inseminace Aminy Monte Pelato, neboť již z žalobních tvrzení je zřejmé, že žaloba není důvodná. Stěžovatelka vědomě a dobrovolně uzavřela (změnila původně uzavřenou) smlouvu, jejíž předmět byl ze strany vedlejší účastnice splněn. Stěžovatelka si byla vědoma podstaty zákroku a mohla jej kdykoliv odmítnout, byla však motivována věkem, aktuálním háráním feny a absencí domluveného náhradního krytí. Případný rozpor předmětu plnění s veřejnoprávními předpisy (požadavkem veterinárního vzdělání) není platnosti smlouvy na překážku.
2. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že rozpor ujednání mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí s veterinárním zákonem není takové povahy, že by z hlediska smyslu a účelu bylo třeba právní jednání určit neplatným. V posuzované věci nebylo zdraví Aminy Monte Pelato ohroženo a není pochyb o tom, že v případě jejího zabřeznutí by se stěžovatelka vrácení zaplacené částky nedomáhala. Okolnosti věci nesvědčily ani o rozporu s dobrými mravy.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností pro porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Zásadní pochybení stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský soud nesprávně posoudil dopad rozporu se zákonem na sporný smluvní vztah. Inseminace provedená osobou odborně nezpůsobilou je v rozporu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání a sjednaný závazek vedlejší účastnice je plněním právně nemožným. Stěžovatelka vynaložila finanční prostředky na jednání neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením zákona. Smyslem zákonné úpravy je ochrana fyzického i duševního zdraví, přičemž zdraví Aminy Monte Pelato mohlo být v obou těchto složkách ohroženo. Jakkoliv nedošlo k mechanickému poškození, Amina Monte Pelato byla ještě dlouhou dobu po zákroku narušena z hlediska psychického - trpěla nedůvěřivostí a dalšími neduhy. Účel zákona tedy vyžaduje zneplatnění dané smlouvy.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Takové vady stěžovatelka napadenému rozhodnutí nevytýkala - polemizovala pouze s jeho věcným závěrem, že požadavek inseminace veterinárním lékařem je donucujícím ustanovením zákona, které v případě rozporu nevede nutně k neplatnosti sporné smlouvy.
7. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva ovšem nelze (s výše uvedenými výjimkami) podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Zjevně tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť se obecné soudy její věcnou argumentací řádně a stanoveným způsobem zabývaly.
8. Co se týče namítaného zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, je třeba vycházet z toho, že uzavření smlouvy k dispozici s majetkem stěžovatelky představuje výkon jejího vlastnického práva, nikoliv zásah do něj. Jde tak o jednání chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod proti zásahům státu, přičemž nezbytnost státního zásahu je to menší, čím více lze na spornou dispozici s majetkem hledět jako na výkon autonomního rozhodování stěžovatelky (nikoliv např. jednání vynucené převahou druhé smluvní strany). Nadto nelze opomenout, že se stěžovatelka domáhá neplatnosti smlouvy k tíži vedlejší účastnice, která se vůči stěžovatelce může dovolávat ochrany smluvní autonomie.
9. Platí přitom, že autonomní sféra jednotlivce, představovaná i smluvní autonomií, požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah přiměřený s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 13/80 SbNU 163) a tam citovanou judikaturu].
10. V nynější věci stěžovatelka dobrovolně uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu, v níž se dobrovolně zavázala zaplatit 20 000 Kč. Krajský soud v napadeném rozhodnutí tento projev vůle stěžovatelky respektoval a respektoval tím i výkon jejího vlastnického práva a smluvní autonomie (jež svědčí i vedlejší účastnici). Pro posouzení Ústavním soudem přitom není rozhodná vlastní správnost posouzení střetu veřejného zájmu na ochraně zdraví zvířat, neboť jde o otázku podústavního práva náležející obecným soudům (tento veřejný zájem ostatně nesvědčí samotné stěžovatelce, neboť neslouží k ochraně jejích ústavně zaručených práv). K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, natožpak jejich porušení tedy zjevně nedošlo.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu