ECLI:CZ:US:2018:1.US.1761.18.1
sp. zn. I. ÚS 1761/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Luborem Tichým, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 640/45, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 3 Tdo 30/2018-150, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2017 č. j. 6 To 24/2017-19571 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015 č. j. 80 T 1/2012-17777, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování jako fyzická osoba, a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstev, a to i na základě zmocnění či jiné smlouvy o zastupování, a to na dobu deseti let. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že z důvodu ztráty nezbytné důvěry mezi ním a ustanoveným obhájcem využil svého práva a zvolil si obhájce nového. Namítá, že odvolací soud zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, když nevyhověl žádosti nově zvoleného obhájce a neodročil veřejné zasedání o odvolání stěžovatele a namísto toho nechal stěžovatele zastupovat původním, tj. ustanoveným obhájcem. Odvolací soud podle jeho názoru nepřípustně zpochybňoval jeho vůli zvolit si obhájce z důvodu ztráty důvěry k obhájci ustanovenému. Odmítá závěr odvolacího soudu, že změna obhájce byla z jeho strany čistě účelová, vedená snahou mařit průběh trestního řízení a oddálit rozhodnutí v jeho věci. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že ani ze strany jeho obhájce nedocházelo k účelovému zdržování trestního řízení, neboť se veřejného zasedání o odvolání nemohl zúčastnit z objektivních důvodů, když se v daný den a čas musel dostavit k hlavnímu líčení v jiné trestní věci, v níž vystupoval v procesním postavení svědka. Nejvyšší soud se podle stěžovatele v napadeném usnesení nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, když jen stroze odkázal na jeden svůj judikát. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný a že trestní soudy při jeho ukládání nezohlednily, že výrazně napomáhal k objasnění stíhané trestné činnosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžejní část argumentace stěžovatele směřuje proti tomu, že odvolací soud nevyhověl návrhu nově zvoleného obhájce na odročení nařízeného veřejného zasedání o jeho odvolání a nechal ho v průběhu tohoto veřejného zasedání zastupovat obhájcem již dříve ustanoveným. Ústavní soud k tomu nejprve připomíná, že z odpovědnosti obhajovaného za volbu obhájce nelze bez dalšího dovozovat povinnost trestního soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2448/08). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, na které - přes ono úsilí a prostředky - stát sám jako procesní strana nemá vliv (srov. nález sp. zn. III. ÚS 83/96).
Ústavní soud dále konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku velmi podrobně odůvodnil svůj výše popsaný postup (č. l 45-48). Jako zásadní se přitom jeví skutečnost, že stěžovatel udělil plnou moc novému obhájci již dne 5. 6. 2017, avšak tento fakt oznámil odvolacímu soudu prostřednictvím svého obhájce až den před konáním veřejného zasedání (tj. 19. 7. 2017), a to v odpoledních hodinách, po skončení pracovní doby. Rovněž původně ustanovenému obhájci byla tato skutečnost oznámena až den před konáním veřejného zasedání, a to navzdory tomu, že se s ním stěžovatel setkal až v delším časovém odstupu od udělení plné moci novému obhájci. Vrchní soud v Olomouci v návaznosti na to upozornil, že pokud stěžovatel tvrdí, že ke ztrátě důvěry mezi ním a ustanoveným obhájcem mělo dojít až v průběhu jejich setkání, nekoresponduje to se skutečností, že ke zvolení nového obhájce došlo již relativně dlouhou dobu před tímto okamžikem.
Vrchní soud v Olomouci na základě těchto okolností dospěl k závěru, že jednání stěžovatele i jeho nově zvoleného obhájce lze považovat za účelové, vedené snahou zmařit konání hlavního líčení. Vzhledem k popsaným skutečnostem nepovažuje Ústavní soud tento závěr za nelogický, zvláště když stěžovatel ani v ústavní stížnosti uspokojivě nevysvětlil, proč informoval odvolací soud o zvolení nového obhájce s přibližně jeden a půl měsíčním zpožděním, den před konáním veřejného zasedání. Stěžovatel nevysvětluje ani to, proč zvolený obhájce nevyrozuměl dříve odvolací soud, že se veřejného zasedání nebude moci zúčastnit z důvodu časové kolize, neboť byl v jiné trestní věci na stejný den předvolán jako svědek; toto předvolání mu totiž bylo doručeno již 6. 6. 2017, jak sám uvedl ve svém podání ze dne 19. 7. 2017 označeném jako "Žádost o odročení hlavního líčení" (ve skutečnosti tímto podáním obhájce žádal o odročení veřejného zasedání o odvolání).
Odvolací soud danou situaci vyhodnotil tak, že stěžovatel oznámil soudu změnu obhájce takovým způsobem, že jím zvolený obhájce nemohl být o konání veřejného zasedání vyrozuměn v zákonné lhůtě. Na základě §37 odst. 2 trestního řádu byl proto povinen vykonávat jeho obhajobu obhájce dosavadní, tj. obhájce již dříve ustanovený. Tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud, který přitom vycházel z právního názoru vyjádřeného v usnesení sp. zn. 11 Tdo 970/2007. Ústavní soud pak tento právní názor považuje rovněž za opodstatněný a správný a konstatuje, že odvolací soud svým postupem vytvořil takové procesní podmínky, aby stěžovateli mohla být právní pomoc poskytnuta účinně a včas (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 304/99 a II. ÚS 2448/08).
Jestliže další námitky stěžovatele směřují proti údajně nepřiměřenému a příliš přísnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku.
K takové situaci však v daném případě nedošlo. Proti výši uloženého trestu stěžovatel brojil i v rámci svého odvolání. Odvolací soud se přitom s jeho argumentací velmi podrobně vypořádal, takže Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 54-55).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu