ECLI:CZ:US:2018:1.US.223.18.1
sp. zn. I. ÚS 223/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Davida Nelsona, zastoupeného Mgr. Janou Andresovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 22. 11. 2017 č. j. 2 ZT 60/2017-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 8. 11. 2017 č. j. KRPP-166730-48/TČ-2017-030572 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že státní zástupce v napadeném usnesení dospěl k závěru, že i v případě, kdy není dán dostatek důkazů pro zahájení trestního stíhání, avšak obviněným by měl být cizinec, postačí k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání právě jen skutečnost, že domnělým pachatelem je cizinec, který pravděpodobně opustí území České republiky. Stěžovatel s takovým závěrem zásadně nesouhlasí a považuje jej za diskriminační. Dále uvádí, že v jeho věci nebyl dostatečně odůvodněn závěr, že byly naplněny znaky trestného činu usmrcení z nedbalosti, když není prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. V této souvislosti připomíná, že ve věci nebyl ustanoven žádný znalec a vysvětlení podané znalcem nemá žádnou důkazní hodnotu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší po věcné stránce jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Stěžejní námitka stěžovatele vychází z toho, že státní zástupce zamítl jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání údajně mj. na základě závěru, že stěžovatel je cizincem, který pravděpodobně opustí území České republiky, takže jeho trestní stíhání je třeba zahájit i v situaci, kdy k tomu nebylo shromážděno dostatečné množství důkazů. Státní zástupce však ve skutečnosti pouze poukázal na to, že daná okolnost, totiž že stěžovatel pravděpodobně opustí území České republiky, byla důvodem k tomu, aby orgány činné v trestním řízení nevyčkávaly na zpracování znaleckých posudků z oboru silniční doprava a zdravotnictví.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásada rychlosti představuje jednu ze základních zásad trestního řízení (srov. §2 odst. 4 trestního řádu). Právo na projednání trestní věci bez zbytečných průtahů vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vedení trestního řízení v souladu s tímto požadavkem tvoří významnou záruku řádného objasnění trestní věci a tím i správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 28). Uplatnění zásady rychlosti nicméně nesmí působit na úkor náležitého objasnění věci; stejně tak musí být šetřena práva obžalovaného, včetně práva na obhajobu či práva na zákonného soudce (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1329/14).
Z tohoto pohledu je třeba výše uvedenou úvahu státního zástupce považovat za zcela adekvátní. Snaha zjistit relevantní skutečnosti potřebné pro posouzení, zda je nutno ve věci zahájit trestní stíhání, ještě v době, kdy se podezřelý nachází na území České republiky, je zcela legitimní, neboť jeho odjezd do zahraničí logicky přináší obtíže a průtahy při provádění úkonů trestního řízení. Včasné sdělení obvinění navíc stěžovateli umožnilo se odpovědně rozhodnout, zda bude tomuto obvinění čelit přímo v České republice, anebo zda bude svou obhajobu realizovat ze zahraničí. Uvedená snaha o zrychlené opatření podkladů potřebných pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání by získala nepřijatelný rozměr až v situaci, kdy by jejím výsledkem bylo předčasné vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy pokud by stíhání bylo zahajováno bez splnění předpokladů uvedených v §160 trestního řádu. O takový případ však v posuzované věci nešlo.
Jak totiž vyplývá z napadeného usnesení státního zástupce, jakož i ze samotného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele, doposud zjištěné skutečnosti zcela dostatečně a s vyšším stupněm pravděpodobnosti odůvodňovaly závěr, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal stěžovatel. Orgány činné v trestním řízení vycházely především z vysvětlení podaného znalcem z oboru silniční dopravy, ale také z výpovědi samotného stěžovatele. Z těchto důkazů vyplynulo, že stěžovatel jel ve tmě a husté mlze rychlostí do 80 km/h, byť se již nacházel v uzavřené obci, kde je povolená rychlost stanovena nejvýše na 50 km/h. Stěžovatel tedy řídil automobil jednoznačně nepřiměřenou rychlostí, v důsledku čehož opožděně reagoval na kruhový objezd, na kterém následně havaroval (čelně narazil do sloupu trolejového vedení), přičemž v důsledku nehody zemřela jeho spolujezdkyně.
Z těchto důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že v dané věci nebyl dostatečně odůvodněn závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Zásadní skutečností se v tomto směru jeví právě rychlost, jakou v době dopravní nehody jel, přičemž je třeba opětovně zdůraznit, že i sám stěžovatel vypověděl, že těsně před nehodou jel rychlostí do 80 km/h, neboť se domníval, že se stále nachází na dálnici.
Ústavní soud konečně nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, že vysvětlení podané znalcem z oboru silniční doprava nemá žádnou důkazní hodnotu. Podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu může policejní orgán k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob. Ze žádného ustanovení trestního řádu přitom nevyplývá, že by takové vysvětlení nemohlo být vyžadováno i od osoby, která disponuje potřebnými odbornými znalostmi, tedy např. od znalce. Takové vysvětlení může posloužit mj. k vyřešení otázky, zda je třeba ve věci vyžadovat znalecký posudek.
Ústavní soud závěrem připomíná, že trestní řízení vedené proti stěžovateli je doposud ve své počáteční fázi a provádění dalších důkazů a jejich hodnocení bude realizováno v jeho dalším průběhu. Stěžovatel své námitky může uplatňovat v rámci obhajoby v dalších stádiích trestního řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu