ECLI:CZ:US:2018:1.US.2747.18.1
sp. zn. I. ÚS 2747/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. M., zastoupené opatrovníkem S. M. a Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 1324/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. 6 To 85/2018 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 17. 1. 2018 č. j. 102 T 127/2017-1360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, kterým byl obžalovaný L. K. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byl na základě odvolání obžalovaného uvedený rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově zrušen v celém rozsahu a obžalovaný byl nově uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců, a trest zákazu činnosti na dobu jednoho roku. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla rovněž obžalovanému uložena povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu v celkové výši 938 040 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení poškozené, které mělo být v důsledku jednání obžalovaného L. K. způsobeno zranění vykazující znaky těžké újmy na zdraví. Toto jednání přitom spočívalo v tom (stručně řečeno), že při řízení svého automobilu srazil stěžovatelku, která přecházela vozovku. Stěžovatelka obsáhle rekapituluje provedené dokazování, zejména pak celkem čtyři znalecké posudky (z oboru doprava), jež byly v průběhu řízení zpracovány. Brojí především proti některým závěrům vyplývajícím z revizního posudku zpracovaného Českým vysokým učením technickým v Praze, Fakultou dopravní, Ústavem soudního znalectví v dopravě (dále je "ČVUT") a za správné naopak označuje závěry obsažené ve znaleckých posudcích vypracovaných na její žádost (resp. na žádost jejího manžela). Za nezákonný považuje postup policejního orgánu, který nechal ČVUT dopracovat revizní znalecký posudek. Trestním soudům pak vytýká, že odmítly doplnit dokazování provedením rekonstrukce a opatřením nového znaleckého posudku a že nevyslechly navržené znalce. Za nesprávný pak považuje závěr obsažený ve skutkové větě obou napadených rozsudků, že stěžovatelka porušila §4 písm. a) a §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích").
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, a že toto právo není součástí práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení I. ÚS 4065/14).
Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci k porušení práva stěžovatelky na porušení účinného vyšetřování nedošlo. Tento závěr vyplývá především ze skutečnosti, že obžalovaný, který stěžovatelce svým nedbalostním trestným činem způsobil těžkou újmu na zdraví, byl za své jednání pravomocně odsouzen, byl mu uložen trest a rovněž mu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu v penězích. Je tedy nepochybné, že v dané věci orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti objasnit daný případ tak, aby mohla být právům stěžovatelky poskytnuta ochrana i trestněprávními prostředky.
Z výše uvedeného je dále patrné, že stěžovatelka se nedomáhá ani změny právní kvalifikace skutku, za který byl obžalovaný odsouzen, ani změny výroku o uložení povinnosti obžalovanému nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu. Jejím cílem je odstranění té části skutkové věty napadených rozsudků, v níž trestní soudy konstatovaly, že nejen obžalovaný, ale také stěžovatelka porušila své povinnosti vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Z ústavní stížnosti i z napadených rozsudků jednoznačně vyplývá, že posouzení viny obžalovaného, stejně jako posouzení spoluzavinění stěžovatelky, vycházelo z poměrně složitého dokazování založeného především na znaleckých posudcích z oboru dopravy. Jestliže stěžovatelka rozporuje některé závěry obsažené v revizním znaleckém posudku zpracovaném ČVUT a domáhá se dalšího objasňování případu, fakticky tím brojí proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy.
K tomu však Ústavní soud musí připomenout, že trestní soudy hodnotí provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud má podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinnost jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, s výjimkou případů, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že trestní soudy věnovaly hodnocení důkazů, zejména pak znaleckých posudků, náležitou pozornost. Znalecké dokazování soud prvního stupně řádně provedl, ať již výslechem znalců, anebo přečtením znaleckých posudků se souhlasem státního zástupce a obžalovaného (tedy v souladu s §211 odst. 5 trestního řádu), výslechy některých znalců rovněž zopakoval odvolací soud. V hodnocení provedených důkazů pak Ústavní soud neshledal žádné logické rozpory a výsledné skutkové i právní závěry trestních soudů považuje za souladné s provedenými důkazy. To se týká i závěru o spoluzavinění stěžovatelky, jenž vyplynul z toho, že stěžovatelka nesprávně vyhodnotila vzdálenost blížícího se vozidla obžalovaného, které mohla spolehlivě vidět i slyšet, a vozovku začala přecházet v domnění, že stihne jízdní koridor vozidla opustit, což sama v rámci svého výslechu uvedla.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy dostatečně a racionálně odůvodnily skutkové závěry, na nichž založily svá rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, pravomocným odsouzením obžalovaného, který stěžovatelce způsobil těžkou újmu na zdraví, zajistily ochranu práv stěžovatelky trestněprávními prostředky, takže nijak nezasáhly do jejích ústavně zaručených práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu