ECLI:CZ:US:2018:1.US.2784.16.1
sp. zn. I. ÚS 2784/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem Sudoměřská 6, Praha 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 41/2014 ze dne 17. 12. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 592/2015 ze dne 4. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, chráněná čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem sp. zn. 5 To 41/2014 ze dne 17. 12. 2014 zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 40 T 90/2012-7202 ze dne 24. 2. 2014 a sám znovu rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tím, že jako vedoucí oddělení realizace řešení odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy a současně jako osoba odpovědná za realizaci projektu "Univerzální karta Pražana" v rámci veřejné zakázky "Kartová aplikace parkování", jež pod uvedený projekt spadala, převzal od zhotovitele dílo, spočívající v dodávce upravených parkovacích automatů, po stanovené lhůtě, aniž učinil kroky vedoucí k vymáhání smluvní pokuty v celkové výši 3 064 520,70 Kč, na níž vznikl Hlavnímu městu Praze (v rozsudku nepřesně uvedeno Magistrátu hlavního města Prahy) v souladu se smluvním ujednáním nárok. Za popsaný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obžaloby z další trestné činnosti byl stěžovatel, společně s ostatními spoluobžalovanými, dle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn.
Dovolání stěžovatele, jímž napadl odsuzující výrok rozsudku vrchního soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 592/2015 ze dne 4. 5. 2016 odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nepřiměřeným způsobem vybočily z ustálené rozhodovací praxe, pokud při svém rozhodování vycházely ze skutečnosti, že nevymoženou smluvní pokutu je možno považovat za "ušlý zisk" objednatele. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že v občanském a obchodním právu má smluvní pokuta povahu zajištění závazku, z čehož dle jeho názoru plyne, že tato nemůže za normálních okolností představovat pro subjekt, v jehož prospěch byla sjednána, zisk. Tím pádem ani nevymožená smluvní pokuta nemůže být ušlým ziskem. Stěžovatel dále podotkl, že civilní soudy při hodnocení nároku na smluvní pokutu vždy přihlíží k tomu, zda je výše smluvní pokuty přiměřená zajišťované povinnosti (v obchodněprávních vztazích), resp. zda porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou mohla vzniknout škoda v odpovídající výši a zda smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy (ve vztazích občanskoprávních). Dle stěžovatele obecné soudy v nyní projednávané věci pochybily, pokud nezkoumaly, zda objednateli mohla, s ohledem na nekomerční charakter projektu, vůbec vzniknout pozdní dodávkou díla nějaká škoda a zda byla smluvní pokuta ve výši 1% denně z ceny díla přiměřená. Stěžovatel rovněž obecným soudům vytkl, že pominuly otázku možného spoluzavinění objednatele, který v důsledku nedostatečné koordinace zakázek nevytvořil podmínky pro to, aby bylo možno dílo dodat dle sjednaných termínů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv v oblasti trestního soudnictví - vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavním soudem je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestních předpisů v otázce viny a trestu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v převážné části toliko zopakoval námitky, jež uplatnil v předchozím průběhu řízení a na něž obecné soudy reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud ke stížnostní argumentaci poznamenává toliko následující: Pro vznik nároku na úhradu smluvní pokuty postačuje skutečnost, že došlo k porušení zajištěné právní povinnosti; v daném ohledu bylo zcela nerozhodné, zda na straně Hlavního města Prahy vznikla či nevznikla škoda. Jestliže nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl (o čemž neměly obecné soudy pochyb) a jestliže nebyl osobou zastupující oprávněného (pověřeným zaměstnancem, statutárním orgánem či jiným zástupcem) vymáhán, projevila se tato skutečnost ve sféře oprávněného (Hlavního města Prahy) jako škoda, neboť jeho majetek se nenavýšil o částku odpovídající smluvní pokutě, jíž by jinak obdržel. V tomto směru pak nehrálo roli, jestli by plněním, o něž byl oprávněný připraven, byla kompenzována předchozí újma, nebo zda by se jednalo o prosté navýšení majetku. Obecné soudy tedy správně dovodily, že jednáním stěžovatele byl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku spočívající ve způsobení škody jiné osobě.
Otázka skutečně vzniklé škody by mohla být relevantní toliko z hlediska možné moderace výše smluvní pokuty soudem ve smyslu §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť se jedná o jedno z kritérií, jež soud v rámci případné moderace zvažuje, a vzniklá škoda současně představuje spodní hranici, pod níž moderovaná smluvní pokuta nemůže klesnout. Ústavní soud se nicméně nedomnívá, že by v souzené věci byly splněny podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení do té míry, že by to mohlo mít vliv na trestněprávní odpovědnost stěžovatele. Ústavní soud se totiž neztotožňuje s názorem stěžovatele, že skutečnost, že projekt nebyl realizován za účelem zisku, snižuje dopady a tedy i význam smluvní pokutou zajištěné povinnosti. Naopak, u projektů realizovaných veřejným sektorem lze zpravidla předpokládat veřejný zájem na jejich řádném uskutečnění. Jinými slovy řečeno, případné zdržení či jiné komplikace mohou mít začasté dopady nejen na objednatele, ale v konečném důsledku i na širokou veřejnost, což je nutno při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty zohlednit. Kromě toho je třeba vzít v potaz, že výše sjednané smluvní pokuty se nijak výrazně neodchylovala od ujednání obecnými soudy běžně akceptovaných (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 772/2010 ze dne 26. 4. 2010 a v něm citovanou judikaturu). Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele, že došlo k pominutí skutečností relevantních pro posouzení jeho trestní odpovědnosti.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že se na vzniku prodlení s předáním dodávky podílelo rovněž Hlavní město Praha, Ústavní soud podotýká, že se jedná o otázku skutkovou, jíž se obecné soudy podrobně zabývaly. Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádné rozpory, natož rozpory extrémní, považuje proto za dostačující na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že nezjistil v činnosti ani v dotčených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, které by dosahovalo ústavně právní roviny. Skutečnost, že výsledek řízení nebyl pro stěžovatele příznivý, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu