ECLI:CZ:US:2018:1.US.2886.18.1
sp. zn. I. ÚS 2886/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Zdeňka Novotného, zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 21. června 2018 č. j. 15 Co 153/2018-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. srpna 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 21. června 2018 č. j. 15 Co 153/2018-422 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 2. února 2018 č. j. 2 C 85/2016-361 na základě žaloby podané B. Novotnou o výživné manželky, uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu žalobkyně částkou 4 000 Kč měsíčně počínaje dnem 16. prosince 2016 do 27. dubna 2017 (výrok I.), návrh, aby stěžovatel byl povinen přispívat na výživu žalobkyně další částkou 1 000 Kč byl zamítnut (výrok II.), dlužné výživné ve výši 17 733 Kč bylo stěžovateli uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 921,50 Kč (výrok IV.) a uhradit České republice na soudním poplatku částku 500 Kč (výrok V.).
3. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem, napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. a III. a ve výrocích o určení výživného pro žalobkyni a stanovení dlužného výživného a způsobu jeho zaplacení a v V. výroku o soudním poplatku potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil v odstavci IV. ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 15 745,51 Kč a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 5 790 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v řízení porušily principy návaznosti mezi skutkovým zjištěním a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
5. Porušení namítaných základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že soud prvního stupně nepředvídatelně a překvapivě rozhodl o pravosti listiny předložené žalobkyní pouze na základě tvrzení osoby jednající ve shodě s žalobkyní (její matkou) k tvrzené půjčce ve výši 500 000 Kč. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že pravost listiny nebyla žádným relevantním způsobem prokázána, byla předložena pouze její kopie a podle názoru stěžovatele mohla být tato listina v průběhu probíhajícího řízení účelově vytvořena za účelem bezdůvodného obohacení se žalobkyně na úkor stěžovatele. Podle názoru stěžovatele žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když v soudní praxi ani v judikatuře nemá oporu prokazovat pravost listiny toliko svědectvím osob, které jsou podezřelé, že vytvořily falešnou listinu.
6. Podle tvrzení stěžovatele z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že o uvedeném sporném tvrzení tento soud rozhodl jen na základě iracionálního dojmu, tedy na základě ryze subjektivního pocitu, nikoliv na základě materiální pravdy opřené o relevantní důkazy.
7. Stěžovatel položil v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu několik otázek:
a) Zda je možné hovořit o unesení důkazního břemene, pokud soud dovodí pravost listiny z jediného důkazu, kterým je tvrzení osoby jednající ve shodě se žalobkyní (její matkou), přičemž žalobkyně i tato osoba jsou samy důvodně podezřelé, že falešnou listinu účelově vytvořily, a to za účelem bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor stěžovatele.
b) Je ústavně komfortním (správně konformním) důkazem, jestliže dvě osoby podezřelé ze společného protiprávního jednání si navzájem před soudem potvrdí, že protiprávně nejednaly?
c) Je ústavně konformním důkazem, pokud soud dovodí pravost listiny toliko z aktuálně pořízené fotokopie, která neumožňuje zkoumat stáří papíru, toneru či inkoustu, přičemž časový údaj je v této listině tím nejpodstatnějším?
d) Je ústavně konformní přiznat nárok osobě, která svůj nárok odvozuje od pravděpodobně protiprávního jednání?
e) Zda uvedené vyhodnocení důkazu nenaplňuje znaky diskriminace z důvodu pohlaví stěžovatele [§2 odst. 3 a 5 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Tedy, zda zde nesehrál svou roli zažitý archetyp ubohá žena (žalobkyně) a zlý muž (stěžovatel), přičemž skutečnost může být právě opačná.
III.
Procesní podmínky řízení
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení tvrzených základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) a ze dne 27. února 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
11. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
12. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových podkladů a důkazy následně hodnotil podle §132 o. s. ř., jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Stěžovatel se v průběhu řízení snažil mimo jiné prokázat, že žalobkyně měla dlouhodobě na svém bankovním účtu 500 000 Kč, což je částka, která několikanásobně přesahuje jeho úspory, a sama o sobě svědčí o vyšší hmotné a kulturní úrovni žalobkyně v žalovaném období. Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak soud prvního stupně hodnotil věc po stránce právní, přičemž důsledně vycházel z příslušného ustanovení §697 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a životní úroveň. Při jejím posuzování u každého z manželů se soud prvního stupně zabýval nejen jejich příjmy a náklady, ale správně a podrobně i jejich majetkovými poměry včetně úspor a finančními transakcemi, a to i před rozhodným obdobím z hlediska možného dopadu na uplatněný nárok. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že konkrétní částka přiznaného výživného 4 000 Kč odpovídá zákonným hlediskům podle §697 občanského zákoníku ve spojení s §913 občanského zákoníku.
13. K otázkám položeným stěžovatelem Ústavnímu soudu lze připomenout, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pokud stěžovatel namítal, že žalobkyně nepředložila originál listiny o půjčce a soud prvního stupně se spokojil s tvrzením žalobkyně, že originál nemá, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se touto vznesenou námitkou, stejně jako dalšími námitkami vznesenými stěžovatelem, podrobně zabýval a stěžovateli vysvětlil, že pouze nemožnost předložit originál listiny o půjčce z roku 1999 z vysvětlitelných důvodů nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědí žalobkyně a její matky, když ani z ostatních skutečností takový závěr nelze vyvozovat.
14. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci podle pohlaví za strany soudů je možno uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje, že byl právě v souzené věci diskriminován, přičemž tuto skutečnost nelze ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
15. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil.
16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu