ECLI:CZ:US:2018:1.US.289.18.1
sp. zn. I. ÚS 289/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 5 Tdo 818/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 9 To 384/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. 50 T 60/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla stěžovatelka uznána vinnou tím, že jako jednatelka společnosti X (dále jen "X"), uzavřela na blíže nezjištěném místě v Praze dne 25. 3. 2010 Smlouvu o prodeji části podniku X se společností Y (dále jen "Y"), zastoupenou jednatelem R. Š., kdy součástí uvedené části podniku byly fakticky pouze závazky a pohledávky plynoucí z činnosti části podniku X, ze stavební a inženýrské oblasti, jejichž přehled znala a byl nedílnou součástí znaleckého posudku č. 805-21/2010 při ocenění části podniku spol. X pro prodej této části novému majiteli, tedy o tom, že takto převedené pohledávky přešly tímto na nového věřitele - spol. Y, věděla, přičemž jako jednatelka, s ohledem na povinnosti jí z postavení plynoucí, v souvislosti s převodem části podniku musela vědět, že společnost Y fakticky žádnou podnikatelskou činnost neprovozovala, tudíž nevytvářela žádný zisk, nikdy nezískala živnost ve stavební a inženýrské oblasti, tuto činnost nikdy nevyvíjela, ani neměla v úmyslu ji vyvíjet, R. Š. smlouvu o prodeji podniku uzavřel pro finanční odměnu, zaměstnanci uvedeni ve smlouvě ve společnosti Y nikdy nepracovali, ani to neměli v úmyslu, naopak zůstali zaměstnáni v personálně propojených společnostech se spol. X, odkoupené pohledávky byly z větší části sporné či nedobytné, přičemž po uzavření kupní smlouvy o prodeji podniku inkasovala očekávané platby ze smluvních vztahů uzavřených před prodejem části podniku od dlužníků, o nichž věděla, že dle smlouvy o prodeji podniku měly být ve prospěch spol. Y, tedy v celkové výši 4.727.286,97 a tuto částku nikdy nepředala spol. Y nebo jejímu jednateli, neboť jí použila pro jinou potřebu než pro uspokojení vyjmenovaných věřitelů, takže prodaná část podniku byla fakticky předlužena a spol. Y byla nakonec usnesením soudu zrušena s likvidací. Postupem stěžovatelky tak podle obecných soudů došlo k byť jen částečnému zmaření uspokojení v rozsudku uvedených věřitelů spol. Y, resp. původně věřitelů spol. X. Shora uvedeným jednáním měla stěžovatelka spáchat přečin poškozování věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatelce byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 15 měsíců, a to s podmíněným odkladem na dobu 30 měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti a družstev, a to na dobu 30 měsíců. Dále jí byla uložena povinnost náhrady škody způsobené ve výroku uvedeným společnostem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Trestní řízení bylo zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Stěžovatelka navrhla provedení klíčových důkazů, např. znaleckého posudku vyhotoveného Ing. Františkem Bláhou, listin prokazujících finanční situaci společnosti X a využití peněžních prostředků přijatých touto společností namísto společnosti Y po uzavření smlouvy o prodeji části podniku. Obecné soudy stěžovatelkou navržené důkazy provést odmítly, což odůvodnily materiálně nesprávně. Skutková zjištění, která by na jejich základě byla učiněna, by podle stěžovatelky zásadním způsobem ovlivnila posouzení daného případu. Stěžovatelka má za to, že v její věci nebyla respektována zásada presumpce neviny a bylo rozhodováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně, a to v neprospěch stěžovatelky. Zcela nedostatečně se pak vypořádaly s otázkou zákonného ručení prodávajícího za dluhy převáděné na kupujícího při prodeji podniku. Odpovědnost společnosti X byla obecnými soudy bagatelizována. Důkazy, jež jsou v napadených rozhodnutích představeny jako usvědčující (zejména smlouvy o prodeji části podniku, výpověď svědka Š.), byly podle stěžovatelky vytrženy z kontextu a byly obecnými soudy deformovány.
Podle náhledu stěžovatelky byla smlouva o prodeji části podniku formálně bezvadná a obsahově logická, komplexní a podrobná - nikoliv tedy fiktivní, jak ji označily obecné soudy. Ty považovaly za důvod uzavření smlouvy především snahu společnosti X vyvést závazky společnosti a poškodit tak věřitele. Soudy ignorovaly listinné důkazy prokazující, že svědek Š. po uzavření smlouvy podnik nadále provozoval, inkasoval plnění, postupoval pohledávky atd. Výpisy z banky společnosti X podle stěžovatelky dokazují přinejmenším úhradu části dluhů, jež byly převedeny na společnost Y. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na navrhovaný důkaz znaleckým posudkem Ing. Františka Bláhy. Ten došel k závěru, že společností X byly hrazeny závazky, které byly řádně zaúčtovány (přijaté platby tedy nebyly použity k jiným účelům, jak konstruuje soud prvního stupně). Z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně není zřejmé, na základě čeho učinily skutkový závěr o tom, že stěžovatelkou inkasované peněžní prostředky byly použity na jiné účely, než na uspokojení věřitelů. Soudy se nezabývaly otázkou, na co byly použity finanční prostředky, které, ačkoliv náležely společnosti Y, byly poukázány společnosti X. Stěžovatelka soudům předložila vlastní analýzu finančních toků, podle níž byly sporné prostředky použity na úhradu závazků společnosti, resp. závazků, které přešly v rámci prodeje části podniku na společnost Y. Soudy nepřihlížely k závazkům, které byly započteny. Obecné soudy podle stěžovatelky zcela rezignovaly na prokázání škody v konkrétní výši, což je nezbytné pro náležitou právní kvalifikaci. Stejně tak se soudy nevěnovaly tomu, zda šlo v případě stěžovatelky o úkon, který by v konečném důsledku znamenal poškození věřitelů.
Soukromoprávní úprava obsažená v ustanovení §477 odst. 3 obchodního zákoníku obsahuje zákonné ručení prodávajícího za splnění převedených závazků kupujícím. Převodem části podniku tak podle stěžovatelky nemohlo dojít ke zhoršení pozice věřitelů. Z průběhu soudního řízení nevyplynulo, že by se jednotliví věřitelé pokoušeli vymáhat úhradu po společnosti X z titulu ručení. Nejvyšší soud navíc přičítá stěžovatelce k tíži i další vývoj ve společnosti X, které však stěžovatelka nemohla ovlivnit, neboť už nebyla jednatelkou (jedná se např. o změnu jednatele, změnu názvu společnosti a ztrátu účetnictví).
Obecné soudy se podle stěžovatelky zcela nedostatečně zabývaly existencí subjektivní stránky jednání stěžovatelky, tj. jejím zaviněním. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy presumpcí. Z jednání stěžovatelky nelze dovodit, že by jednotlivé kroky činila s úmyslem poškodit konkrétní věřitele. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož reálně způsobený následek byl v podstatě jejím cílem. Přitom se však dovolací soud nezabýval tím, jaké konkrétní pohnutky by měly stěžovatelku vést k úmyslu poškodit věřitele. Podle stěžovatelky nebylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že ve vztahu k obchodním partnerům společnosti X nedošlo k odeslání informace o přechodu závazků a pohledávek na společnost Y ve smyslu §477 odst. 4 obchodního zákoníku.
Stěžovatelka má za to, že ze shora uvedených důvodů došlo v řízení před obecnými soudy k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy neprovedly některé jí navržené důkazy, nutno uvést, že z ústavněprávního hlediska je podstatné především to, že se s jejich neprovedením vypořádaly. Měly-li obecné soudy zato, že skutkový stav je zjištěn natolik, že jim nevzniká pochybnost o skutkovém ději, nelze nepřipuštění dalších důkazů považovat za protiústavní.
Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ní souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy při projednávání předmětného případu pochybily způsobem, jenž by zakládal zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu