ECLI:CZ:US:2018:1.US.2976.18.1
sp. zn. I. ÚS 2976/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti LONDÝNSKÁ, a.s., se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018 č. j. 13 Co 114/2017-932, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví citovaných výroků rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku formalistického postupu odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, který je podle stěžovatelky v podstatném rozporu s principem spravedlnosti. Podle stěžovatelky není spravedlivé, aby nesla celé náklady řízení ve sporu proti České republice, která spor vyvolala svým protiústavním postupem a změnou vlastní judikatury obecných soudů. Spravedlivé a ústavně konformní by podle stěžovatelky bylo při rozhodování o nákladech řízení modifikovat zásadu úspěchu ve věci alespoň tak, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem. Zcela ústavně konformní by podle stěžovatelky bylo přiznat jí náhradu všech nákladů, které vynaložila před soudy všech stupňů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala po České republice, Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody ve výši 17 280 000 Kč z nesprávného úředního postupu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V této věci Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 4. 2006 č. j. 18 C 110/2005-49 žalobu stěžovatelky zamítl, protože nebyl shledán žádný nesprávný úřední postup. Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 13. 12. 2006 č. j. 13 Co 302/2006-75. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 17. 8. 2009 odmítl. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 1452/09 rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelky na ochranu majetku a na soudní ochranu.
Následně stěžovatelka změnila skutková tvrzení i žalobní petit a domáhala se zaplacení částky 28 984 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 4. 2018 č. j. 18 C 110/2005-757 zavázal vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce částku 5 555 220 Kč s ročním úrokem z prodlení od 26. 4. 2005 do zaplacení (výrok I). Ve výroku II soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky co do částky 23 428 780 Kč s úrokem z prodlení od 26. 4. 2005 do zaplacení, ve výroku III zavázal vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1 146 111 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku IV zavázal vedlejšího účastníka zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradu nákladů částku, jejíž výše bude určena v samostatném rozhodnutí.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podala stěžovatelka (jakož i vedlejší účastník) odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce částku 7 371 922 Kč s příslušenstvím a jinak, tj. co do částky 16 056 858 Kč s příslušenstvím, se zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; ve vyhovujícím výroku o věci samé I potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II) a že stěžovatelka je povinna zaplatit státu (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) na náhradu nákladů znalečného přiznaného v odvolacím řízení částku 19 280 Kč a vedlejší účastnice je povinna zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradu nákladů znalečného v odvolacím řízení částku 15 521 Kč. Stěžovatelka nepodala dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Použití předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
K rozhodování o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně. I když se rozhodnutí může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, když vyšel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně. Městský soud v Praze postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která se týkají náhrady nákladů řízení (srov. §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá). Odvolací soud v dané věci aplikoval zásadu úspěchu ve věci vyjádřenou v §142 odst. 1 o. s. ř., která je základní zásadou ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu. Zohlednil přitom, že stěžovatelka vzala zpět žalobu o částku 16 056 858 Kč s příslušenstvím, aniž by vedlejší účastník cokoli z ní stěžovatelce zaplatil. Stěžovatelka tak procesně zavinila, že řízení muselo být v tomto rozsahu zastaveno.
Návrhem stěžovatelky na možný postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť ústavní stížnost shledal přípustnou, aniž musel citované ustanovení aplikovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu