ECLI:CZ:US:2018:1.US.3075.18.1
sp. zn. I. ÚS 3075/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2018 sp. zn. Nt 2032/2018, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, sp. zn. 14 To 107/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní ústavní právo zaručené čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu přiložených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Žilině vydal dne 23. 3. 2018 evropský zatýkací rozkaz (dále též "EZR") sp. zn. 28 Tp/16/2018, za účelem předání stěžovatele do Slovenské republiky k trestnímu stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby omamných a psychotropních látek, jedů nebo prekurzorů, jejich držení a obchodování s nimi podle §172 odst. 1 písm. a), b) (s poukazem na ustanovení §138 písm. a) tr. zákona - organizovanou skupinou) a písm. d) odst. 2 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákona Slovenské republiky, který byl podrobně v rozkazu i napadeném usnesení popsán. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala k Městskému soudu v Praze návrh, aby byl stěžovatel předán k uvedenému trestnímu stíhání do Slovenské republiky. Vyžadující stát označil skutek, pro který byl EZR vydán, jako jedno z jednání uvedených v písmenu e) oddílu I. formuláře EZR, čemuž popis skutku odpovídá. Stěžovatel byl rovněž v České republice stíhán pro skutek spočívající v distribuci pervitinu, nacházel se ve vazbě a dne 18. 4. 2018 na něj byla podána obžaloba. Skutek stíhaný v České republice je součástí trestného jednání stíhaného ve Slovenské republice. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. Nt 2032/2018, rozhodl, že se stěžovatel podle §205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS"), předává k trestnímu stíhání pro specifikovaný skutek do Slovenské republiky (výrok I.) a soud zároveň rozhodl o tom že se stěžovatel podle §205 odst. 1 ZMJS bere do předávací vazby, která počíná okamžikem propuštění z vazby ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2018 (výrok II.).
3. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 14 To 107/2018, zamítl.
4. Stěžovatel s postupem obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že ZMJS obsahuje dvě odlišné kategorie právních institutů, a to předání a převzetí trestního řízení do jiného členského státu a EZR. Dodává, že ustanovení ZMJS o EZR se do zákona dostalo transpozicí a implementací legislativy Evropské unie, konkrétně Rámcového rozhodnutí Rady EU 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o Evropském zatýkacím rozkazu (dále jen "rámcové rozhodnutí"). Ustanovení ZMJS tak soudy musí vykládat v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím. Stěžovatel se domnívá, že žádná část rámcového rozhodnutí neumožňuje, aby členský stát, který EZR vydal, činil tak, aby obešel nebo zjednodušil svůj postup při předávání nebo přebírání trestního stíhání z jiného členského státu, což se však v jeho případě údajně stalo. Uvádí, že ve Slovenské republice je proti němu vedené trestní stíhání pro trestný čin spáchaný několika skutky. Jeden z těchto dílčích skutků je předmětem trestního řízení u Městského soudu v Praze. V tomto případě je tak vedeno trestní stíhání v obou státech pro tentýž skutek.
5. Generální prokuratura SR údajně do trestního spisu uvedla, že trestní stíhání nepřebírá, neboť bude použit EZR. K vydání EZR poté slovenská strana přistoupila v době, kdy věděla, že stěžovatele nelze zatknout nebo zadržet, neboť už se nachází ve vazbě na území ČR pro tentýž skutek. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že rámcové rozhodnutí nikdy nepočítalo s tím, že EZR lze vydat za této situace. Justiční orgány tak nepostupovaly ústavně konformně. Pokud existovaly pochybnosti o souladu postupu justičních orgánů s rámcovým rozhodnutím, měly předložit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru. Stěžovatel připomíná, že podle stanoviska generální advokáta k dotazu vrchního soudu v Irsku ve věci vydávání občana Polské republiky do Polska z června 2018 se ESD přiklání k variantě, že vyhovění EZR nemá být ze strany dožádaného státu automatické, nýbrž že orgány dožádaného státu mají pečlivě zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro vydání osoby do jiného členského státu EU nejen po formální stránce, ale i z hlediska, zda toto vydání odpovídá duchu a smyslu rámcového rozhodnutí.
6. Stěžovatel dále namítá, že městský soud odložil jeho vzetí do předávací vazby k okamžiku propuštění z regulérní vazby. Takový postup však není upraven v trestním řádu ani v ZMJS. Stěžovatel z toho dovozuje, že pokud byl trestním soudem z vazby propuštěn, není možné rozhodnutí o propuštění z vazby odkládat na skutečnost, která nastane v budoucnu a stěžovatel by měl být z vazby ihned propuštěn na svobodu.
7. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení vrchního soudu do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.
8. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal ve světle námitek stěžovatele obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
10. Institut evropského zatýkacího rozkazu zavedený rámcovým rozhodnutím, představuje významný prostředek mezinárodní justiční spolupráce mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, sloužící k provedení zásady vzájemnosti, kterou Evropská rada označila za "úhelný kámen" justiční spolupráce. Tradiční vydávání (extradition) mezi jednotlivými členskými státy Unie bylo proto nahrazeno systémem předávání (surrender) mezi soudními orgány v rámci Unie, ve snaze zjednodušit systém předávání podezřelých nebo odsouzených osob za účelem trestního stíhání nebo k výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, resp. odstranit složitosti, jakož i možná prodlení spojená s dosavadními formalizovanými postupy při extradici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2008 sp. zn. III. ÚS 2388/07, či ze dne 9. září 2013 sp. zn. I. ÚS 2484/13).
11. Mechanismus EZR je přitom založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie; jeho provádění lze proto pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii některým členským státem, bude-li toto porušování formálně Radou zjištěno ve shodě s článkem 7 Smlouvy o Evropské unii. Samotný Evropský soudní dvůr již v roce 2003 konstatoval, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. května 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04, a citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2484/13).
12. Z tohoto důvodu je případný přezkum rozhodnutí vydaných soudy jiného členského státu v trestních věcech do značné míry limitován, nikoliv však vyloučen (srov. body 8 a 12 preambule rámcového rozhodnutí). Ve vztahu k EZR tyto hranice stanovuje předně samotné rámcové rozhodnutí a dále vnitrostátní úprava, obsažená v ustanovení §205 odst. 2 ZMJS. Charakteristickým rysem rámcových rozhodnutí totiž je, že nemají přímý účinek, a proto vyžadují přijetí vnitrostátních prováděcích úprav v jednotlivých členských státech EU.
13. Stěžovatel namítá, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, neboť takový nelze vydat, pokud se vyžadovaná osoba nachází v jiném členském státě ve vazbě pro jeden dílčí skutek stíhané trestné činnosti.
14. K tomu je třeba odkázat na čl. 4 odst. 2 rámcového rozhodnutí, podle něhož vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon EZR, pokud osoba, na niž se takový EZR vztahuje, je ve vykonávajícím členském státě stíhána za stejný čin, jako je trestný čin, pro který byl ERZ vydán. Je tedy ponecháno na právních řádech jednotlivých členských států, aby blíže upravily, za jaké situace má jejich justiční orgán výkon odmítnout či povolit. Ustanovení §205 odst. 2 písm. g) ZMJS na tyto situace pamatuje. Podle něj, jde-li o předání osoby k trestnímu stíhání pro skutek, pro který se v České republice proti téže osobě vede trestní řízení, nebo pro skutek, který byl zcela nebo zčásti spáchán na území České republiky, lze takovou osobu předat, pokud je třeba dát přednost provedení trestního stíhání ve vyžadujícím státu zejména z důvodu náležitého zjištění skutkového stavu nebo z důvodů týkajících se trestu nebo ochranného opatření anebo jejich výkonu.
15. Jak konstatoval stížnostní soud na straně 4 rozhodnutí, stěžovatel je ve vyžadujícím státě stíhán jako člen organizované skupiny působící především na Slovensku, kdy se měl i s dalšími opakovaně podílet na výrobě a distribuci psychotropní látky. Jsou mu tedy kladeny za vinu i další aktivity, kdy těžiště dokazování rozhodně nespočívá v ohledání místa, kde došlo k zadržení stěžovatele (slovenského občana) na území ČR při řízení automobilu. Je tedy zcela splněna výjimka z důvodu pro odmítnutí výkonu EZR, která respektuje ZMJS a sleduje i účel rámcového rozhodnutí. Rámcové rozhodnutí i ZMJS tedy výslovně počítá se situací, kdy je vyžadovaná osoba ve vykonávajícím členském státě trestně stíhána pro stejný čin (nebo jeho část) a při zkoumání překážek předání je nepodstatné, zda stíhání probíhá vazebně či nikoliv.
16. Povinnost obecného soudu položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru se neaktivuje při každé pochybnosti účastníka řízení o použití unijního práva. Obecný soud je samozřejmě povinen se s takovou námitkou v zásadě vždy vypořádat, nicméně jeho předkládací povinnost se neaktivuje, pokud daná otázka není pro rozhodnutí soudu o věci podstatná či pokud Soudní dvůr o dané otázce rozhodl již v jiném případě, pokud k předmětné otázce existuje jeho konstantní judikatura nebo pokud je aplikace unijního práva zcela zřejmá, takže o ní neexistuje rozumná pochybnost. Navíc je obecný soud povinen posoudit, zda je dotčený problém vůbec hoden předložení žádosti o zodpovězení předběžné otázky s ohledem na závažnost právní otázky (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3689/12 ze dne 6. 12. 2012). Z právě uvedeného tak plyne, že obecné soudy v napadeném řízení neporušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele tím, že se neobrátily s předběžnou otázkou na Soudní dvůr. Naopak bylo osvětleno, že citované ustanovení ZMJS nepředstavuje možný rozpor se smyslem rámcového rozhodnutí. Ústavní soud pak napadená rozhodnutí celkově shledává ústavně konformními; jejich závěry jsou přesvědčivé, srozumitelné a řádně odůvodněné a bylo v nich reagováno na všechny námitky a argumenty stěžovatelky.
17. Tvrdí-li stěžovatel, že v projednávané věci neobstojí závěr stížnostního soudu o obligatornosti předávací vazby v případě její přeměny z vazby podle trestního řádu dle §206 odst. 1 ZMJS, je třeba v prvé řadě poukázat na samotnou dikci ustanovení §206 odst. 1 větu první ZMJS, dle něhož, rozhodne-li soud, že se osoba předá, vezme ji zároveň do předávací vazby, nebo rozhodne o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací. Případ, kdy se předávaná osoba nachází ve vazbě podle trestního řádu, řeší ustanovení §206 odst. 2 ZMJS. Podle něj se postup podle odstavce 1 uplatní i v tomto případě avšak s tím rozdílem, že z vazby (do předávací vazby) osobu propustí předseda senátu soudu, který vede řízení. Lze tedy jednoznačně dovodit, že rozhodnutí o propuštění z vazby, na nějž bezprostředně navazuje vazba předávací (v níž se má vazba fakticky přeměnit, nachází-li se tato osoba ve vazbě) je obligatorním důsledkem rozhodnutí, že se osoba předá, a bezprostředně na něj navazuje. Jedná se o vazbu obligatorní, pro kterou není stanoven žádný specifický vazební důvod kromě skutečnosti, že osoba má být předána (viz KUBÍČEK, M, POLÁK, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014 s. 667). Odůvodněnosti tohoto závěru nasvědčuje i ustanovení §206 odst. 1 věta třetí ZMJS, dle něhož se ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu neužijí, s výjimkou §70, §70a, §71 odst. 1 věty první a odst. 2 písm. a), které se užijí přiměřeně. Kontinuální omezení osobní svobody stěžovatele nahlíženo optikou čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy z ústavněprávního hlediska obstojí.
18. Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
19. Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu