ECLI:CZ:US:2018:1.US.3453.15.1
sp. zn. I. ÚS 3453/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Petra Vančury, zastoupeného Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem, se sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015 č. j. 29 Cdo 935/2015-348 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 14 Cmo 334/2010-288, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dále namítal porušení vlastnického právo zaručeného čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel se domáhal určení neplatnosti usnesení valné hromady žalované ALIA, akciová společnost (dále jen "akciová společnost"), ze dne 14. dubna 2008, vydání 47 kusů akcií této akciové společnosti znějících na jméno stěžovatele o jmenovité hodnotě jednotlivé akcie 50 000 Kč oproti předložení listinných akcií akciové společnosti číslo 1-7, 9-11, 14-20, 24-52, 57 na majitele a vydání opisu seznamu všech akcionářů akciové společnosti, kteří jsou vlastníky akcií na jméno.
3. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. května 2010 č. j. 48 Cm 67/2008-151 rozhodl tak, že usnesení valné hromady akciové společnosti, pojaté do notářského zápisu ze dne 17. dubna 2008 čl. j. NZ 120/2008, N 134/2008 Mgr. Ivy Pánkové, notářky v Chebu, jsou neplatná (výrok I.), akciové společnosti uložil povinnost vydat stěžovateli 12 kusů listinných akcií akciové společnosti znějících na jméno stěžovatele o jmenovité hodnotě jednotlivé akcie 50 000 Kč, oproti předložení 12 kusů listinných akcí akciové společnosti číslo 1, 2, 3, 4, 17, 18, 19, 20, 49, 50, 51 a 57 na majitele o jmenovité hodnotě jednotlivé akcie 50 000 Kč (výrok II.), akciové společnosti uložil povinnost vydat stěžovateli opis seznamu všech svých akcionářů, kteří jsou vlastníky akcií na jméno (výrok III.) a akciové společnosti uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 164 295,60 Kč (výrok IV.)
4. Vrchní soud v Praze k odvolání podanému akciovou společností usnesením ze dne 5. října 2011 č. j. 14 Cmo 334/2010-204 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady osvědčené notářským zápisem ze dne 17. dubna 2008 zamítl (výrok I.), výrok II. usnesení soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.), ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
5. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. září 2013 č. j. 29 Cdo 647/2012-249 napadené usnesení v prvním a čtvrtém výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 14 Cmo 334/2010-288, znovu rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti osvědčené notářským zápisem ze dne 17. dubna 2008 zamítá (výrok I.), výrok II. usnesení soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.), ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
7. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že usnesení napadená ústavní stížností jsou výsledkem svévolného postupu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu a jako taková představují extrémní porušení základních práv stěžovatele.
9. Stěžovatel má za to, že napadená usnesení odporují relevantní právní úpravě, zejména ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku, stěžovatel je považuje za překvapivá, nepředvídatelná, narušující princip právní jistoty a představující popření ochrany oprávněné důvěry v právo.
10. V situaci, kdy Nejvyšší soud vyslovil v předchozím usnesení závazný právní názor a odvolací soud jej při vydání svého usnesení nerespektoval, není možné podle tvrzení stěžovatele, aby následující argumentačně obdobné dovolání stěžovatele, bylo odmítnuto, třebaže předchozí dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako zcela důvodné.
11. Podle názoru stěžovatele byla ve věci rozhodujícími soudy interpretace a aplikace příslušných právních norem provedena natolik vadně, že svou intenzitou zasahuje do jeho ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel zejména kritizoval závěr dovolacího soudu, že názor odvolacího soudu, že porušení práva stěžovatele nemělo závažné právní následky, a to ani pro stěžovatele, shledal nejprve jako nesprávný, v posledním svém rozhodnutí pak dovolací soud dospěl, co do interpretace a aplikace pojmu "závažné právní následky", k závěru zcela opačnému a případ posoudil po právní stránce odlišně, aniž by pro takový postup existoval právně relevantní důvod. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173).
12. Stěžovatel rovněž napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve výroku o nákladech řízení, neboť podle jeho názoru odvolací soud nesprávně aplikoval §150 o. s. ř. a náklady řízení mu měly být přiznány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
16. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
17. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci odvolacím a dovolacím soudem, tedy že zjištěné porušení zákona nemělo ve smyslu §131 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku závažné právní následky. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel se tak domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z jeho četné a obecně dostupné judikatury.
18. Pokud se týká stěžejní námitky stěžovatele, a to zásadního rozporu mezi oběma rozhodnutími dovolacího soudu, k tomu Ústavní soud uvádí, že již Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. srpna 2015 stěžovateli vysvětlil, že se mýlí. Vrchní soud v Praze zcela respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. září 2013), když uvedl, že sice došlo k podstatnému porušení práv stěžovatele, ale toto porušení nemělo závažné právní následky. Vrchní soud správně vycházel z principu proporcionality, který se v §131 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku promítá a z něhož plyne, že ne každé porušení právních předpisů či stanov vede k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
19. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba ve věci rozhodující soudy, jak Vrchní soud v Praze, tak Nejvyšší soud, se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
20. V případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Nejvyšší soud v posuzované věci konstatoval, že podané dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
21. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil.
22. Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je projevem libovůle, která nemá oporu v provedených důkazech. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54, in ASPI). Za porušení právní jistoty a libovůli proto nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
23. Za výše uvedených okolností proto nemá relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
24. Stěžovatel napadl i výrok Vrchního soudu v Praze o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
25. Podstatou posuzovaného je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem. Podle tohoto ustanovení platí, že: "Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat". Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Z uvedeného důvodu nemohl Ústavní soud oprávněnosti námitky stěžovatele přisvědčit a lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
26. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
27. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu