ECLI:CZ:US:2018:1.US.3612.18.1
sp. zn. I. ÚS 3612/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2018 č. j. 13Co 365/2017-938 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. března 2017 č. j. 0 P 619/2008-861, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. listopadu 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 27. března 2017 č. j. 0 P 619/2008-861 ve věci o úpravu výživného k dříve nezletilému synovi rozhodl tak, že výživné naposledy stanovené stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. května 2000 č. j. 9 Nc 681/99-75 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2000 č. j. 11 Co 778/2000-106 v částce 1 200 Kč se počínaje dnem 19. prosince 2012 zvyšuje na částku 18 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. září 2016 na částku 20 000 Kč měsíčně. Dále okresní soud rozhodl, že dlužné výživné za dobu od 19. prosince 2008 do 31. března 2017 ve výši 1 349 385 Kč, jakož i částky dospělé do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek stěžovateli doručen, je stěžovatel povinen zaplatit do tří dnů od doručení tohoto rozsudku, k rukám již zletilého syna.
3. K odvolání, podanému stěžovatelem, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. dubna 2018 č. j. 13Co 365/2017-938 rozsudek okresního soudu co do částky 8 000 Kč měsíčně pro dobu od 23. června 2015 do 31. srpna 2016 a co do částky 5 000 Kč měsíčně pro dobu od 1. září 2016 nadále zrušil a řízení v této části zastavil. Ve zbývajícím rozsudek okresního soudu změnil tak, že výživné pro tehdy nezletilého syna se s účinností od 19. prosince 2008 zvyšuje na částku 7 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. září 2012 na částku 10 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2016 na částku 13 000 Kč měsíčně. Dlužné výživné za dobu od 19. prosince 2008 do 30. dubna 2018 ve výši 945 792 Kč uložil odvolací soud stěžovateli zaplatit k rukám zletilého syna do tří měsíců od doručení rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal procesní vady, spočívající v tom, že řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních zahájil okresní soud před datem jeho účinnosti, a proto měl okresní soud vést řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013. Okresní soud měl podle názoru stěžovatele vyzvat zletilého syna od data jeho zletilosti k odstranění vad návrhu a nemohl postupovat podle zásad nesporného řízení, když zletilý ponechal výši výživného na úvaze soudu a neformuloval žalobní požadavek v parametrech sporného řízení. Odvolací soud však nerozhodl z důvodu této procesní vady kasací rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž s ohledem na dosavadní délku řízení se rozhodl sám sjednat nápravu.
5. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že odvolací soud neshledal požadavek na přiznání výživného, a to ani v nadstandardní výši, za rozporný s dobrými mravy a že v souvislosti s tím odmítl námitku stěžovatele, že není biologickým otcem zletilého. Stěžovatel přitom namítal, že skutečnost, že není biologickým otcem zletilého, zjistil až v době, kdy mu marně uplynula zákonná lhůta k popření otcovství. Tehdy uzavřel s matkou, která uznala, že jednala nemravně a nesprávně, dohodu, že stěžovatel bude platit výživné ve výši 1 200 Kč a matka nebude po stěžovateli vznášet žádné požadavky.
6. Dále stěžovatel namítal, že obecné soudy nevycházely z jeho reálných příjmů ani reálné ceny nemovitostí převáděných na jeho bývalou manželku T. B., ale vycházely z jeho příjmů z nájmů nemovitostí a vůbec nebraly v potaz, že nemovitosti spadaly do SJM s jeho bývalou manželkou, a to včetně příjmů z pronájmů. Stěžovatel namítal, že soudy nezohlednily okolnosti nabytí finančních prostředků, zejména pak původ finančních prostředků ani to, že z příjmů z pronájmů se musely platit úvěry a úroky z úvěrů, na základě kterých byly nemovitosti pořízeny. Podle názoru stěžovatele obecné soudy zcela nesprávně vycházely jeho příjmů 90 000 Kč měsíčně, aniž by braly v potaz vnosy manželky, původ investic a závazky z nich plynoucí, a aniž by stanovily tržní cenu nemovitostí a obchodních podílů znaleckým posudkem. Takové zjištění představuje podle názoru stěžovatele extrémní nesoulad s provedenými důkazy a je výrazem svévole.
III.
Procesní podmínky řízení
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení tvrzených základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) a ze dne 27. února 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
10. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
11. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přisvědčil odvolací argumentaci stěžovatele v tom směru, že okresní soud se dopustil procesního pochybení, když zjevně přehlédl, že dané řízení bylo zahájeno před datem 1. ledna 2014, tj. před účinností zákona o zvláštních řízeních soudních, a že za této situace na dané řízení dopadá občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013, tudíž že dosažením zletilosti syna nabylo řízení charakteru řízení sporného. Odvolací soud zejména s ohledem na délku řízení se rozhodl sjednat nápravu v odvolacím řízení. Pokud jde o skutková zjištění, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl velmi pečlivě dokazování a jeho zjištění (až na nepodstatné nepřesnosti) odvolací soud přejal jako správná i pro řízení odvolací. Po zhodnocení důkazů provedených před soudy obou stupňů dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je zapotřebí změnit ve vztahu k nezletilosti nyní zletilého, přičemž ve vztahu k zletilosti je na místě přiznat vše, co bylo požadováno (tak, jak byl požadavek zletilého upřesněn v odvolacím řízení), což pro přehlednost a srozumitelnost výroku odvolací soud pojal rovněž jako změnu napadeného rozsudku, byť v té části se jinak dá hovořit o jeho potvrzení. Odvolací soud dále dovodil, že nelze učinit závěr, že by přiznání výživného, a to i v požadované výši, která přesahuje standardní odůvodněné potřeby zletilého, bylo v rozporu s dobrými mravy, nejen z pohledu, že podle tvrzení stěžovatele zletilý ví, že stěžovatel není jeho biologickým otcem, ale ani proto, že se se stěžovatelem nestýká a sám o něho neprojevuje opravdový zájem.
12. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné svévoli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil.
13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu