ECLI:CZ:US:2018:1.US.3687.18.1
sp. zn. I. ÚS 3687/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 2 KZV 21/2018-49 ze dne 14. září 2018, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro přípravu zločinu obecného ohrožení - úmyslného založení požáru blíže určené provozovny. Stížnost stěžovatele proti zahájení trestního stíhání zamítla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky Olomouc, s tím, že pokyn k zahájení trestního stíhání byl ve věci dán Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci. Krajská státní zástupkyně dospěla k závěru, že je příslušná rozhodovat o stížnosti, nemůže nicméně zvrátit závěry vyššího státního zastupitelství. Odchýlit od něj by mohla pouze za změny důkazní situace, k čemuž však ve věci nedošlo.
2. Proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na právní ochranu podle čl. 36 odst. Listiny, práva na obhajobu, rovnost v trestním řízení a presumpci neviny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že o jeho stížnosti rozhodoval věcně nepříslušný orgán. Vzhledem k tomu, že pokyn k zahájení trestního stíhání dalo vrchní státní zastupitelství, o stížnosti proti zahájení trestního stíhání by mělo rozhodovat Nejvyšší státní zastupitelství. V opačném případě absentuje nestrannost a objektivita stížnostního orgánu. Závěr o věcné příslušnosti vychází z výkladového stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství, které neodpovídá zákonné úpravě a je vykládáno v neprospěch stěžovatele. Samotné usnesení je pak nepřezkoumatelné, neboť státní zástupkyně nijak nepřezkoumala důvody uplatněné stížnosti a na posouzení věci rezignovala. Tím stěžovatel přišel o možnost uplatnění řádného opravného prostředku a bylo omezeno jeho právo na obhajobu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá pouze takové rozhodnutí, které se námitkám stěžovatele věnovalo věcně.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností i napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Již dříve Ústavní soud uvedl, že zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje za nežádoucí a nepřípustný (s výjimkou zcela mimořádné situace). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tedy nutno vykládat přísně zdrženlivým způsobem. Důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat toto rozhodnutí po věcné stránce [usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
5. Předmětem přezkumu mohou být pouze rozhodnutí vydaná ke stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zastupitelství musí své rozhodovací důvody vyložit tak, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním. Jde o povinnost, která by - z pozice stíhaného - měla bránit překvapivým nebo dokonce obmyslným rozhodnutím veřejné moci, kterou státní zastupitelství v trestním řízení disponuje a která téměř vždy stíhaného rozličným způsobem a v různém rozsahu zatěžuje [nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].
6. I v takovém případě však kasační zásah připadá do úvahy toliko v situaci obsahového a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti nalézajícího výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem (usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03). Jde přitom o ustálený náhled soudu na tuto problematiku (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 840/14 ze dne 23. 3. 2016 a tam citovanou judikaturu).
7. V projednávané věci se stěžovatel vymezil výlučně vůči postupu státního zastupitelství, nikoliv proti samotným důvodům jeho rozhodnutí, jejichž existenci popírá námitkou nepřezkoumatelnosti (ta je procesní vadou). Co se týče příslušnosti státního zastupitelství, ústavně zaručené právo na zákonného státního zástupce stěžovatel nemá. Tvrzená nesprávnost výkladu podústavního práva stran příslušnosti toho kterého státního zastupitelství se však do ústavně zaručených práv stěžovatele může projevit jako vada podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy jako "stíhání jinak než způsobem, který stanoví zákon" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155)]. V tom ohledu však úvahy napadeného rozhodnutí žádnou zjevnou vadou netrpí. Podle §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu policejní orgán předloží věc k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce (tj. který vykonává dozor) dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci. V posuzované věci není pochyb o tom, že pokyn k unesení policejního orgánu nedal dozorující státní zástupce. Není tedy prima facie vadný závěr, že se neuplatní požadavek §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu na předložení věci nadřízenému státnímu zástupci.
8. Zjevně nedůvodná je i námitka nepřezkoumatelnosti důvodů napadeného usnesení. Státní zástupkyně se podáním stěžovatele zabývala věcně a vysvětlila důvody svého rozhodnutí konkrétními argumenty, které zjevně nejsou nedostatečné. Stručnost jejího sdělení je způsobena okolnostmi procesní situace: pokyn k zahájení trestního stíhání dalo nadřízené státní zastupitelství a nemá-li státní zástupkyně jeho pokyn přezkoumávat, může věcně hodnotit pouze námitky založené na změně okolností. Státní zástupkyně však žádnou změnu okolností neshledala a stěžovatel ji ostatně ani netvrdí. Zjevně tedy při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v této fázi řízení nejednala svévolně.
9. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti procesních námitek stěžovatele by bylo možné se věcí zabývat toliko z hlediska věcných důvodů zahájení trestního stíhání, tj. závěrů Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, ty však stěžovatel nijak nezmínil a nerozporoval. Námitky proti postupu policejního orgánu či státního zastupitelství, proti samotným důkazům a právnímu hodnocení věci nadto bude stěžovatel moci uplatnit v průběhu celého trestního řízení, a to včetně námitek porušení práva na obhajobu [srov. např. §181 odst. 1 a §186 písm. e) trestního řádu].
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu