ECLI:CZ:US:2018:1.US.3738.17.1
sp. zn. I. ÚS 3738/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Pavlínou Copkovou, advokátkou se sídlem Ulrichovo nám. 762/6, Hradec Králové, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 270/2017-201 ze dne 27. 9. 2017 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na rodinný život, zaručené čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále též "okresní soud") je vedeno řízení o změně úpravy výchovných poměrů k nezletilému synovi stěžovatele, a to na podkladě návrhu matky, která usiluje o svěření nezletilého do své výlučné péče. Tím by došlo k nahrazení rozsudku okresního soudu č. j. 0 Nc 1325/2015-119 ze dne 21. 6. 2016, jímž byla stanovena střídavá péče obou rodičů s frekvencí střídání po jednom týdnu. Podaný návrh matka odůvodnila zahájením povinné školní docházky u nezletilého od září 2017, kdy považuje za nevhodné, aby nezletilý střídal základní školy dle bydliště rodičů, jak to musel absolvovat doposud v případě mateřských škol. Vzhledem k přetrvávající neshodě rodičů ohledně této otázky podala matka v průběhu řízení návrh na vydání předběžného opatření, jemuž okresní soud vyhověl. Usnesením č. j. 0P 83/2017-178 ze dne 21. 8. 2017 nezletilého předběžným opatřením svěřil do doby pravomocného rozhodnutí soudu o jeho poměrech do péče matky (výrok I.), stěžovateli uložil platit na výživu nezletilého částku 2 800 Kč měsíčně (výrok II.) a dále zatímně upravil styk stěžovatele s nezletilým v každém sudém kalendářním týdnu v roce od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin (výrok III.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") napadeným usnesením č. j. 24 Co 270/2017-201 ze dne 27. 9. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh matky na zatímní změnu výchovného prostředí zamítl (výrok II.), přičemž současně nařídil předběžné opatření, podle něhož je stěžovatel povinen strpět, že nezletilý bude plnit základní školní docházku jen v Základní škole v R. (výrok I.). Krajský soud konstatoval, že neshoda rodičů o výběru základní školy, kterou bude nezletilý navštěvovat, není sama o sobě důvodem pro změnu dosud fungujícího výchovného prostředí (střídavé péče). Na druhou stranu krajský soud zastával názor, že střídání dvou základních škol dítětem by mělo být výjimkou, nikoliv pravidlem, a to s ohledem na dopady, jaké má ve většině případů na psychiku dítěte a jeho školní výsledky. Podle něj nelze srovnávat střídání docházky u základních škol a mateřských škol, neboť uvedená školská zařízení se významně liší. S odkazem na matkou předložené zprávy psychologů pokládal krajský soud v projednávané věci tudíž za rozumné, aby nezletilý docházel pouze do jedné základní školy, konkrétně do tzv. spádové školy. Stěžovatelem opakovaně avizovaný záměr realizovat střídavou školní docházku, pokud bude zachována střídavá péče, krajský soud označil naopak za nezákonný. Předpokladem stěžovatelem naznačeného postupu je totiž souhlas obou rodičů, případně rozhodnutí soudu. V reakci na postoj stěžovatele a ve snaze vyjasnit nastalou situaci krajský soud tedy přistoupil k zatímní úpravě výkonu základní školní docházky nezletilým.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti namítal, že krajský soud napadeným rozhodnutím vytvořil zcela neakceptovatelnou a nespravedlivou nerovnováhu v postavení rodičů, když veškeré časové i finanční zátěže, spojené s docházkou nezletilého do základní školy, přenesl na jeho osobu. Stěžovatel poznamenal, že je denně nucen dopravovat nezletilého z místa svého bydliště v H. do školy v R., což probíhá na úkor jeho pracovní doby a má za následek výrazné snížení jeho výdělku oproti výdajům, které naopak rapidně narůstají. Dojíždění se negativně promítá i do volnočasových aktivit stěžovatele s nezletilým, na které nezbývá časový prostor ani síly. Každodenní cestování nepřiměřeně zatěžuje, po fyzické a psychické stránce, rovněž samotného nezletilého, který v dlouhodobém horizontu může v důsledku toho projevit nezájem o péči otce - stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel vyslovil obavu ze ztráty svých rodičovských práv v rozsahu, který mu po více než tři roky střídavé péče náležel. Domnívá se totiž, že rozhodnutí krajského soudu je způsobilé značnou měrou předznamenat i další průběh řízení o úpravě poměrů k nezletilému, a to v jeho neprospěch. Krom toho, že nastavené uspořádání ovlivňuje stanovisko nezletilého a v návaznosti na něj i pro úpravu poměrů určující stanovisko znalce, v podstatě nutí stěžovatele, aby sám rezignoval na výkon svých rodičovských práv akceptováním výlučné péče matky, pokud nechce "trýznit dítě dojížděním" nebo být zcela "finančně zlikvidován". Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl, že pro své rozhodnutí nedisponoval dostatečnými podklady a vycházel toliko z obecného názoru ohledně nevhodnosti střídání škol nezletilými, namísto toho, aby zohlednil konkrétní okolnosti daného případu. Skutečnost, že jeho syn v minulosti bez jakýchkoliv obtíží absolvoval střídání dvou mateřských škol v bydlišti rodičů, potvrzuje podle stěžovatele, že jsou u něj dány značné předpoklady pro to, aby zvládnul i střídání základních škol, které již nadto avizovaly ochotu spolupracovat při vzdělávání nezletilého. Krajský soud nicméně možnost vyzkoušet tento způsob vzdělávání jeho synovi odepřel, a to aniž by současně vysvětlil, z jakého důvodu je jím zvolené řešení v lepším zájmu nezletilého. Krajský soud rovněž nijak neodůvodnil, proč zvolil právě základní školu v R. Stěžovatel upozorňoval, že zmiňovaná škola, na rozdíl od základní školy, do níž byl nezletilý přijat v Hradci Králové, neposkytuje odbornou logopedickou péči, kterou nezletilý vyžaduje. Na uvedenou námitku přitom krajský soud nijak nereagoval. Podle mínění stěžovatele nelze docházku do základní školy u dítěte ve střídavé péči určovat výlučně dle místa jeho trvalého bydliště, jak to zřejmě učinil krajský soud. Takový postup představuje diskriminaci druhého rodiče, který bydliště s nezletilým nesdílí. Pochybení krajského soudu spočívalo konečně také v tom, že rozhodl o otázce výběru základní školy, přestože žádný z účastníků řízení nic podobného nenavrhoval. Krajský soud tímto způsobem podle stěžovatele překročil meze stanovené mu zákonem, dopustil se neakceptovatelné libovůle, jakož i nepředvídatelnosti, neboť účastníci řízení neměli možnost se k předmětné otázce vyjádřit, přednést námitky či tvrzení.
Stěžovatel k ústavní stížnosti na závěr připojil žádost "o co nejrychlejší rozhodnutí v dané věci" s dovětkem, že by "velice uvítal a navrhoval" i zatímní úpravu poměrů či odklad vykonatelnosti výroku I. napadeného rozhodnutí krajského soudu, kterými by do doby vydání ústavního nálezu byla umožněna docházka nezletilého do základních škol střídavě v místě bydliště rodičů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného soudního aktu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh na vydání předběžného opatření v opatrovnické věci. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002, či usnesení sp. zn. III. ÚS 221/04 ze dne 6. 5. 2004, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je navíc zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole.
Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Uvedené je však možno dle přesvědčení Ústavního soudu činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, jež je řízením specifickým.
Vycházeje z mezí výše předznačených limitů své přezkumné činnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal nic, co by bylo možno odvolacímu soudu z ústavněprávního hlediska vytknout. Usnesení, jímž Krajský soud v Hradci Králové změnil rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, je odůvodněno v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky a srozumitelně, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Neodpovídá-li předmětné rozhodnutí představám stěžovatele o úpravě poměrů nezletilého, nemají v tomto smyslu vznesené námitky ústavněprávní rozměr. K hodnocení výsledku řízení před obecnými soudy není totiž, jak již bylo shora naznačeno, Ústavní soud povolán. Ve složitých mezilidských vztazích, jež panují mezi dětmi a rodiči, či rodiči navzájem, ostatně žádné řešení, které je nucen zvolit orgán státu, nebývá ideální. Jakkoliv lze chápat postoj stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby usilovali v zájmu nezletilého o společnou dohodu na způsobu jeho výchovy a mimo jiné i na volbě místa jeho povinné školní docházky. Měli by si přitom uvědomit, že při ztrátě dosavadního rodinného prostředí a zázemí hrají další mimo rodinné aktivity, spojené často se školou, v životě dítěte mimořádný význam. Narušení jejich stability je způsobilé významně ovlivnit celý budoucí vývoj nezletilého po stránce sociální, duševní i fyzické. Ústavní soud s ohledem na okolnosti nyní posuzovaného případu dodává, že o stabilitě prostředí, objektivně vzato, nelze hovořit v případě, jestliže je dítě nuceno navštěvovat dvoje vzdělávací zařízení s různými učiteli, spolužáky, školními osnovami, s odlišnými nároky školy na přípravu a znalosti, na školní pomůcky apod. Takové dítě ani nemá možnost navázat hlubší vztahy v jednom třídním kolektivu, neboť je z něj pravidelně vyčleňován "v zájmu rovnosti výkonu rodičovských práv". A rovnost výkonu rodičovských práv nelze klást nad nejlepší zájem dítěte.
K námitce stěžovatele, že krajský soud nebyl oprávněn rozhodnout ve věci výběru školy nezletilého, neboť to žádný z účastníků nenavrhoval, Ústavní soud podotýká, že otázka školní docházky byla hlavním důvodem, pro nějž matka požadovala, aby jí byl nezletilý svěřen do výlučné péče. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud byl, shodně jako soud prvního stupně, přesvědčen, že docházku nezletilého je třeba předběžně upravit, neboť střídání základních škol by pro něj nebylo vhodné. Pakliže odvolací soud namísto potvrzení rozhodnutí okresního soudu o svěření nezletilého do péče matky, čímž by sledovaného účelu rovněž dosáhl, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že předběžné opatření omezil pouze na školní docházku, byl zjevně veden snahou minimalizovat zásah do rodičovských práv stěžovatele, nikoliv snahou stěžovatele poškodit. Shora řečené současně popírá tvrzení stěžovatele, že se jednalo o novum v rozhodování soudů, k němuž by neměli účastníci možnost se vyjádřit. Ústavní soud, jinými slovy, nemá za to, že by předmětným postupem došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, předloženou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Společně s ní odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti výroku I. rozhodnutí krajského soudu, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu