ECLI:CZ:US:2018:1.US.389.18.1
sp. zn. I. ÚS 389/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. H., t. č. Věznice P. O. Box 14, Jablonec nad Nisou - Rýnovice, zastoupené JUDr. Kateřinou Duffkovou, LL.M., advokátkou se sídlem U Dívčích hradů 21, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2018 sp. zn. 6 To 541/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 11. 2017 sp. zn. 3 PP 61/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž bylo podle §88 odst. 1 a 4 tr. zákoníku rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání 4 let za pokus trestného činu ublížení na zdraví a za trestný čin výtržnictví uložený ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 55/2006 a trest odnětí svobody v trvání 10,5 roku za pokus trestného činu vraždy uložený ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 4/2008; konec trestu má vyznačen na den 23. 5. 2020. Jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") zamítl, neboť po zhodnocení všech provedených důkazů nemohl beze všech pochybností uzavřít, že odsouzený stěžovatel do budoucna povede řádný život. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") z formálních důvodů zrušil usnesení obvodního soudu a o stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody rozhodl sám podle §88 odst. 1, 4 tr. zákoníku tak, že ji zamítl. Městský soud konstatoval, že stěžovatel sice již vykonal více než dvě třetiny trestu odnětí svobody uloženého za pokus trestného činu vraždy, provedené důkazy však nemohou vést k jednoznačnému závěru, že chování odsouzeného ve výkonu trestu již svědčí o jeho polepšení.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel závěrům městského soudu oponoval, neboť měl za to, že podmínky pro jeho podmíněné propuštění z výkonu testu odnětí svobody byly naplněny. Vyjádřil přesvědčení, že prokázal polepšení a v této souvislosti poukázal na 32 udělených kázeňských odměn, psychologický posudek, podle kterého dobře spolupracuje, rychle navazuje kontakty a umí se přizpůsobit, co jsou základní předpoklady pro to, aby byl schopen vést po propuštění z věznice řádný život, má zajištěné bydliště i přislíbené zaměstnání a byl by schopen doložit, že jeho sestra J. M. přijme záruku za dovršení jeho nápravy. Stěžovatel rovněž poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 k posuzování zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění i v případě recidivistů a na názory, které k možnostem resocializace odsouzených zastává komentářová literatura. Stěžovatel uzavřel, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav, náležitě nezohlednily jeho celkovou situaci a o jeho žádosti rozhodly mechanicky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Otázkou aplikace zákonných ustanovení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Zdůraznil též, že užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005, N 219/39 SbNU 323, nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04, N 219/39 SbNU 323, usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014 a řada dalších; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863).
K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Městský soud odůvodnil svůj závěr o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu a očekávání, že odsouzený povede v budoucnu řádný život) poukazem na fakt, že stěžovatel má opakovanou korektivní zkušenost s výkonem delších nepodmíněných trestů odnětí svobody, což přesto nezabránilo jeho další násilné trestné činnosti, a předpoklad vedení dalšího řádného života hodnotil v souvislosti s jeho chováním ve výkonu trestu. Vyložil, že udělení kázeňských odměn nelze posuzovat odtrženě od celkového chování odsouzeného stěžovatele, když navíc aktuální hodnocení věznice zaznamenává i konkrétní skutečnosti (kázeňský trest, zařazení ve II. prostupné skupině vnitřní diferenciace věznice s ostrahou v oddělení s vysokým stupněm zabezpečení), které v jeho prospěch nesvědčí. Úvahu městského soudu spojenou s hodnocením míry polepšení stěžovatele a skeptickou prognózu vyloučení recidivy lze považoval za dostatečně skutkově podloženou a racionálně vysvětlenou.
Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (dostupný v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud považoval za nepřípadný s ohledem na odlišný skutkový stav. Ve věci řešené tímto nálezem obecné soudy sice formálně obstaraly, nicméně materiálně nezohlednily zprávy a informace z nich vyplývající svědčící o tom, že u odsouzeného došlo v průběhu výkonu trestu odnětí svobody k rapidnímu osobnostnímu růstu, a možnost jeho podmíněné propuštění vyloučily toliko na základě jeho trestní minulosti. V nyní posuzované věci se městský soud při posouzení možného rizika opakování recidivy, resp. nedostatečných záruk polepšení stěžovatele, neopíral pouze o trestní minulost stěžovatele, ale byl podložen i jinými konkrétními zjištěními. Ústavní soud na tomto místě považuje za vhodné zdůraznit, že ustanovení §88 odst. 4 tr. zákoníku je mnohem přísnější k posouzení otázek vhodnosti podmíněného propuštění, než samotné ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku.
K namítanému porušení čl. 39 Listiny Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel jako osoba již pravomocně odsouzená se nemůže dovolávat záruk, které zmíněné ustanovení Listiny z povahy věci přiznává pouze obviněnému; základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být prvotně uplatňovány v řízení, ve kterém byl obviněn z konkrétního trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Jinak řečeno, princip nullum crimen, nulla poena sine lege se nevztahují na řízení, ve kterém soud nerozhoduje o vině a (nebo) trestu. Tvrzení stěžovatele o porušení článku 39 Listiny v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je proto zjevně neopodstatněné.
K napadenému usnesení obvodního soudu Ústavní soud konstatuje, že toto rozhodnutí právně neexistuje, neboť je městský soud zrušil. Rozhodnutí, které právně neexistuje, není způsobilé vyvolat vůči stěžovateli jakékoliv účinky a nemůže být ani předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou a odmítl ji.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu