ECLI:CZ:US:2018:1.US.4157.16.1
sp. zn. I. ÚS 4157/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Milana Landy, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 142/2016-96 ze dne 12. října 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Ad 14/2011-262 ze dne 6. května 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem v Praze, Strojnická 935/27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před správními soudy domáhal zrušení rozhodnutí policejního prezidenta, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o zařazení stěžovatele do 3. tarifní třídy podle §3 nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech, ve znění do 31. 12. 2008. Městský soud žalobu zamítl s tím, že nejnáročnější vykonávaná pracovní činnost jak podle popisu služebního místa, tak podle fakticky vykonávané činnosti odpovídá činnostem podle katalogu stanoveným pro 3. tarifní třídu: Plnění základních úkolů policie v oblasti dohledu nad veřejným pořádkem a bezpečností, dopravou, režimem ochrany státní hranice, vstupem a pobytem cizinců na území České republiky s případným odhalováním a vyřizováním přestupků svěřených do působnosti policie v blokovém řízení. Provádění dílčích úkonů v trestním řízení. Napadená rozhodnutí městský soud neshledal rozporná s jeho závazným závěrem vyjádřeným v předchozím kasačním rozsudku, podle něhož měl žalovaný správní orgán pouze určit nejnáročnější z vykonávaných činností a podrobně odůvodnit zařazení do katalogu činností pro příslušnou tarifní třídu.
2. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl. Dospěl k závěru, že skutková zjištění o činnosti stěžovatele podporují jeho zařazení do 3. tarifní třídy. Srovnání s policisty v jiných skupinách není přiléhavé, neboť ti vykonávali jinou, náročnější činnost. Skutková zjištění k činnosti stěžovatele byla dostatečná pro závěr ve věci, nadto skutková tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti taktéž odpovídala zařazení do 3. tarifní třídy. Žalovaný správní orgán mohl doplnit dokazování v odvolacím řízení, tímto procesním postupem tedy nemohlo dojít k porušení práv stěžovatele.
3. Proti rozhodnutí městského a Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení práva na soudní ochranu, na ochranu vlastnictví, na spravedlivou odměnu za práci a též zákaz diskriminace. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že správní rozhodnutí byla učiněna na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu - pouze ze tří služebních záznamů zachycujících 27 hodin výkonu služby. Nadto stěžovatel vykonával koordinační činnost kynologie jako vedoucí směny, a to v rozsahu 180 hodin za první tři měsíce roku 2007. Pokud by správní orgány shromáždily podklady v dostatečném rozsahu, musely by za nejnáročnější označit tuto činnost. Dále se správní soudy nevypořádaly s námitkami stěžovatele: správní řízení v prvním stupni nebylo vedeno řádně, dokazování bylo doplněno v odvolacím řízení a odvolací rozhodnutí bylo vydáno bez nezbytného návrhu poradní komise. Dále se soudy nezabývaly řadou obsáhlých námitek stěžovatele vztahujících se k interním předpisům výkonu kynologie. Pochybení správních soudů stěžovatel spatřoval i v tom, že se nevypořádaly s jeho tvrzením, že do 31. 12. 2008 musely být kynologické činnosti ze strany zařazovány podle volné úvahy. Správní soudy také vyložily pojem "hlídkové činnosti" extrémně nelogickým způsobem a neumožnily, aby policejní prezidium při jednání poskytlo vysvětlení zařazování do tarifních tříd.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, spisem Nejvyššího správního soudu a napadenými i předcházejícími rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel ve své rozsáhlé ústavní stížnosti, opakovaně doplněné z důvodu "nedostatečné výstižnosti", uplatnil řadu procesních i hmotněprávních námitek. Ústavní soud se jimi zabýval v tomto pořadí, neboť setrvale vychází ze zásady minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů a subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu. Hodnocení dodržení ústavních procesních práv předchází posouzení ústavní přijatelnosti výkladu a užití hmotného práva, protože zrušením rozhodnutí z procesních důvodů se obecným soudům otevírá procesní prostor k poskytnutí řádné ochrany hmotného práva uvnitř soustavy obecných soudů či jiných kompetentních orgánů [nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)].
6. Namítal-li stěžovatel vady správního řízení, zejména nedostatky dokazování a porušení dvojinstančnosti, lze stručně uvést, že ústavní pořádek nad rámec požadavku "stanoveného postupu" v čl. 36 odst. 1 Listiny neposkytuje konkrétní záruku toho, že správní řízení proběhne v určitém počtu stupňů. Za toho stavu může dojít k porušení práv stěžovatele pouze tehdy, pokud mu tvrzeným porušením dvojinstačnosti byla způsobena jiná, v dalším řízení neodstranitelná ústavně relevantní újma [např. vydání překvapivého rozhodnutí, srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 3006/15 ze dne 21. 9. 2016 (N 181/82 SbNU 757)]. Nic takového stěžovatel netvrdil. Tvrzená absence poradní komise v řízení o odvolání pak není relevantní, neboť nebyla řádně uplatněna v řízení před správními soudy (odst. 37 napadeného rozsudku NSS). To stěžovatel nepopírá. V tomto ohledu jsou tedy jeho námitky zjevně neopodstatněné.
7. Namítal-li stěžovatel nedostatečné zjištění skutkového stavu ve správním řízení, potažmo před Městským soudem v Praze, pomíjí povahu přezkumného řízení před správními soudy: žalobce ve správním soudnictví vymezuje důvody žaloby svým tvrzením o porušení subjektivního či objektivního práva. Od samého počátku jsou tedy kladeny požadavky na kvalitu argumentace žalobce [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.)]. To slouží k racionalizaci a efektivitě řízení před správním soudem tak, aby nedocházelo k jeho zbytečnému prodlužování, k opakování stejné či podobné argumentace anebo naopak k dodatečnému předkládání dalších tvrzení, názorů a důkazů, které mohly být bez větších obtíží účastníky řízení uplatněny již dříve [nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65)]. Obecně není dán ústavněprávní důvod, pro který by správní soud měl z úřední povinnosti sám vyhledávat vady řízení či důvody nezákonnosti [nález sp. zn. I. ÚS 164/97 ze dne 10. 3. 1999 (N 39/13 SbNU 277)].
8. Soudní řád správní proto v §71 odst. 1 písm. e) žalobci ukládá, aby k prokázání svých tvrzení navrhoval důkazy a ukládá soudu, aby rozhodl o jejich provedení či neprovedení a toto své rozhodnutí odůvodnil (§157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §64 a §52 odst. 1 soudního řádu správního). Stěžovatel měl tedy svá tvrzení o tom, že vykonával koordinační činnost kynologie jako vedoucí směny, a to v rozsahu 180 hodin za první tři měsíce roku 2007, prokázat důkazy v řízení před městským soudem. Neprovedení či nezohlednění těchto důkazů, tedy porušení procesních pravidel dokazování, však stěžovatel v řízení o kasační či ústavní stížnosti netvrdil. Není tedy dán důvod pro zpochybnění skutkových závěrů správních soudů, neboť Ústavní soud setrvale uvádí, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. V tomto ohledu pak nemůže uspět ani námitka diskriminace, neboť skutkový závěr městského soudu spočívá na zjištění, že policisté v jiných skupinách než stěžovatel fakticky vykonávali náročnější činnost.
9. Bez zřetelného významu pro posouzení věci jsou námitky stěžovatele, že se soudy podrobněji nezabývaly interními předpisy kynologie, a jeho úvahy o práci s vyšší nervovou soustavou psa pro služební účely. Městský soud přezkoumával rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle skutkových zjištění o faktické činnosti stěžovatele ve vztahu k vymezení tarifních tříd podle katalogu činností. Proč by interní kynologické předpisy měly být relevantní pro výklad nařízení vlády, z ústavní stížnosti neplyne: i kdyby správní soudy extrémně nelogicky vykládaly pojem "hlídková činnost" v pojetí kynologických předpisů, nezpochybňuje to, že stěžovatel plnil základní úkoly policie v oblasti dohledu nad veřejným pořádkem a bezpečností.
10. Namítaná volná úvaha služebního orgánu při zařazování do tarifních tříd, podle stěžovatele zřejmě nepřípustná, pak nemá jakoukoliv oporu ve stížní argumentaci: ze skutečnosti, že od 1. 1. 2009 mohla být činnost stěžovatele zařazena do 4. tarifní třídy katalogu činností jako "Výkon základních policejně kynologických činností v útvarech policie", neplyne, že ji do 31. 12. 2008 nebylo možné zařadit do 3. tarifní třídy pod obecnější vymezení "základní úkoly policie v oblasti dohledu nad..." Používání nadřazených a podřazených slov, včetně jejich výkladu, je běžnou součástí jazyka používaného pro systematizaci pojmů. Stejně tak tomu je při výkladu práva. Úvaha služebního orgánu tedy zjevně nemohla být nepřijatelně volná.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu