ECLI:CZ:US:2018:1.US.571.18.1
sp. zn. I. ÚS 571/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Mílové, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, Bělehradská 572/63, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 10. 2016 č. j. 19 C 65/2015-304, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2017 č. j. 47 Co 59/2017-373 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017 č. j. 23 Cdo 4945/2017-407, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 10. 2016 č. j. 19 C 65/2015-304 bylo stěžovatelce uloženo zaplatit částku 344.150,40 Kč s úrokem z prodlení z částky 94.887 Kč od 30. 10. 2014 do zaplacení a z částky 249.263,40 Kč od 8. 1. 2015 do zaplacení v sazbě 8,05% p.a. Dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit k rukám zástupce žalobce náklady řízení ve výši 178.716 Kč. Ke stěžovatelkou podanému odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 2. 5. 2017 č. j. 47 Co 59/2017-373 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce částku 166.614 Kč. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017 č. j. 23 Cdo 4945/2017-407 odmítnuto.
Stěžovatelka měla shora uvedenou částku zaplatit v návaznosti na závazek plynoucí ze smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1. 4. 2013, kterou stěžovatelka uzavřela se společností SALVE Finance, a. s. (dále též jen "žalobce"), na základě níž měla vyvíjet činnost směřující k uzavření smluv v oblasti penzijního připojištění, stavebního spoření, pojištění a dalších oblastí. Tyto smlouvy měla stěžovatelka uzavírat jménem žalobce a na jeho účet. Za tuto činnost měla stěžovatelce náležet odměna strukturovaná dle smlouvy, konkretizovaná v příslušném sazebníku odměn a plánu kariéry, jež byly nedílnou součástí smlouvy. Současně byl sjednán nárok žalobce na vrácení odměny a její části v případě, že žalobci vznikne povinnost vrátit odměnu či její část žalobcově smluvnímu partnerovi z důvodu zrušení smlouvy s klientem, jejího neplnění či změny vedoucí ke snížení pojistného.
Žalobce svůj nárok na zaplacení shora uvedené částky zdůvodnil tím, že stěžovatelce vznikla tato povinnost v důsledku stornování některých smluv, které uzavřela ona sama či člen její skupiny v posuzovaném období. Stěžovatelka dále namítla, že bylo na žalobci, aby prokázal, že jí byly odměny uhrazeny. Důkazy a tvrzení k této skutečnosti předložil žalobce až po koncentraci řízení.
Stěžovatelka jak v řízení před obecnými soudy, tak i v řízení před Ústavním soudem rozporovala především skutkový stav, z něhož bylo v řízení před obecnými soudy vycházeno. Stěžovatelka je toho názoru, že podaná žaloba byla neprojednatelná. Tvrzení žalobce nebyla prokázána a závěry obecných soudů jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na nesrovnalosti týkající se smluv uzavřených s Kooperativa pojišťovnou, a. s. (sml. č. 1422086882, sml. č. 1422086880, sml. č. 142214884, sml. č. 1421992369) a Allianz pojišťovnou, a. s. (sml. č. 04513002, sml. č. 045597333, sml. č. 045594603). Stěžovatelka je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k řádnému zjištění skutkového stavu věci a z toho důvodu došlo ke vzniku extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry. Podle jejího náhledu pochybil též Nejvyšší soud, který shledal podané dovolání nepřípustným, a to navzdory tomu, že stěžovatelka své dovolání řádně odůvodnila, zejména odkazem na judikaturu, od níž se nižší soudy odchýlily.
Stěžovatelka dále uvedla, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení zásady rovnosti zbraní při respektování volného hodnocení důkazů soudem bez možnosti domněnky, že by jedna ze stran mohla být diskriminována při navrhování a projednání navržených důkazů. Ty podle jejího mínění nebyly provedeny férově. Fáze dokazování je součástí spravedlivého procesu, pokud jde o zhodnocení důkazů takovým způsobem, aby se skutková zjištění nedostala do nesouladu s navrženými a provedenými důkazy ovlivňující konečný výsledek sporu. Stěžovatelka je toho názoru, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo především tím, že nárok byl žalobci přiznán, ačkoliv skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tedy, ani základ skutkových zjištění neměl oporu v provedeném dokazování a nadto byl žalobci nárok přiznán, ačkoliv v rámci dokazování byl jeho nárok explicitně vyvrácen.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávaném případě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není další odvolací instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Jádro námitek stěžovatelky směřovalo především do obecnými soudy zjištěného skutkového stavu věci, s nímž stěžovatelka nesouhlasila. K tomu Ústavní soud opakovaně judikoval, že tyto otázky jsou sférou, do níž mu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu, vystavěné na takovém hodnocení důkazů, zjevně nespravedlivé (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 aj. - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS). V projednávané věci je z rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmé, že tento vyšel ze zpráv dotčených smluvních partnerů žalobce, které korespondují s údaji obsaženými v účetních závěrkách. Pokud stěžovatelka rozporovala skutečnosti týkající se některých konkrétních smluv, nutno uvést, že z konkrétně uvedených smluv pracoval nalézací soud v rámci svého odůvodnění jen se sml. č. 1421992369 uzavřenou s Kooperativa pojišťovnou, a. s. a sml. č. 045597333 uzavřenou s Allianz pojišťovnou, a. s. Tyto smlouvy však náleží podle nalézacího soudu ke smlouvám, k nimž se stěžovatelka vyjádřila a k nimž žalobce svá skutková tvrzení doplnil o vysvětlení vzniku storna - došlo k písařské chybě.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásady koncentrace řízení před soudem prvního stupně, nutno uvést, že s touto námitkou se vypořádal již odvolací soud, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že řízení před okresním soudem nebylo koncentrováno ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. Z odůvodnění odvolacího soudu se dále podává, že doplněná tvrzení žalobce ohledně zrušených smluv byla ověřena dotazem na jeho smluvní partnery, kdy jednotlivé pojišťovny storna dotčených smluv potvrdily.
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že Nejvyšší soud považoval její dovolání za nepřípustné, neboť nedostála požadavkům na něj kladené ustanovením §237 o. s. ř., nutno uvést, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, podle shora uvedeného ustanovení. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Podle náhledu Ústavního soudu se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly již obecné soudy, přičemž pouhý nesouhlas s právním názorem obsaženým v rozhodnutí obecného soudu toto rozhodnutí protiústavním nečiní.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu