ECLI:CZ:US:2018:1.US.681.17.1
sp. zn. I. ÚS 681/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Osičky, zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 182/2016-41 ze dne 4. ledna 2017 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Af 6/2015-93 ze dne 31. března 2016, rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství č. j. 3393/15/5000-10470-702394 a č. j. 3394/15/5000-10470-702394 ze dne 6. 2. 2015 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Karlovarský kraj č. j. 671655/14/2400-04702-401717 a č. j. 671668/14/2400-04702-401717 ze dne 1. července 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Karlovarský kraj jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byl v řízení před orgány finanční správy vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 245 951 Kč a 7 060 384 Kč, neboť pochybil při zadávání pěti veřejných zakázek tím, že v zadávací dokumentaci u jednoho z hodnotících kritérií nepopsal způsob hodnocení přesným a srozumitelným způsobem, takže porušil princip transparentnosti a ovlivnil tím výsledek výběrového řízení.
2. Žalobu stěžovatele Krajský soud v Plzni zamítl s tím, že podmínky zadávací dokumentace byly skutečně nejasné a došlo tím k ovlivnění výsledku výběrového řízení. Námitky důvěry v postup poskytovatele dotace, který dokumentaci schválil, soud neshledal relevantní. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem o nejasnosti podmínek zadávací dokumentace.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu i rozhodnutím orgánů finanční správy stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva na ochranu legitimního očekávání spojeného s důvěrou v jednání orgánů veřejné moci. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že se správní soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že zadávací dokumentace byla poskytovatelem dotace zkontrolována a schválena. Stěžovatel tak legitimně mohl očekávat, že jeho postup je v souladu se zákonem a pochybení poskytovatele dotace nemůže jít k jeho tíži.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisy obou správních soudů; dospěl k závěru, že se jedná o návrh formálně přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Prakticky jedinou námitkou stěžovatele je tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, protože se nevypořádala s jeho důvěrou v postup orgánů veřejné moci, které zadávací dokumentaci nejprve schválily a pak pro její chyby vyměřily likvidační odvod. Ze spisu Nejvyššího správního soudu (č. l. 1-2 a 31-32) však Ústavní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatel v řízení o kasační stížnosti neuplatnil, přestože tak učinil v řízení o žalobě. Nedal tedy Nejvyššímu správnímu soudu jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci správních soudů možnost se s ní vypořádat, neboť řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku probíhá zásadně v rámci stížních bodů (§109 odst. 4 a 5 soudního řádu správního).
6. Za takového procesního stavu je tato námitka materiálně nepřípustná: subsidiarita ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích. Ústavní soud nemůže posuzovat, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, pokud jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat [nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tento projev subsidiarity ústavní stížnosti se uplatní především tam, kde je uplatněný procesní prostředek ochrany práva ovládán zásadou dispoziční, což pro správní soudnictví Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 432/98 ze dne 19. 11. 1999 (N 160/16 SbNU 181).
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť byl sice formálně přípustný, ale výlučně založený na materiálně nepřípustné, tedy neprojednatelné námitce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu