ECLI:CZ:US:2018:1.US.813.17.1
sp. zn. I. ÚS 813/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Vladimíra Sládečka a soudce JUDr. Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Hrdiny, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, Aloise Krále 2640/10, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1717/2016-587 ze dne 1. 12. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 384/2014-515 ze dne 13. 11. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 252/2009-437 ze dne 23. 6. 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, Ústavní soud zjistil, že výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. června 2014, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2014, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel společně s dalšími žalobci Milanem Hrdinou a Eliškou Veselou domáhal určení, že žalovaný Libor Wais není dědicem a účastníkem dědického řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 27 D 14/2009 po Libuši Kubrové, jež zemřela 3. listopadu 2008. Žalobci zpochybňovali platnost poslední závěti zůstavitelky ze dne 24. května 2007, kterou byl jejím jediným dědicem ustanoven Libor Wais, a to z důvodu, že zůstavitelka měla při jejím pořízení jednat v duševní poruše buď přechodné, nebo trvalé povahy.
K odvolání stěžovatele, jakož i dalšího žalobce Milana Hrdiny, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná závěť pořízená formou notářského zápisu obsahovala zákonem požadované náležitosti; samotný notářský zápis pak obsahoval veškeré náležitosti uvedené v §63 odst. 1 notářského řádu (ve znění účinném do 30. června 2010). Rozpor s posledně uvedeným ustanovením nemohla založit ani skutečnost, že notář v zápisu neuvedl jména, příjmení, bydliště a data narození svědků, důvěrníků a zástupce účastníka, neboť žádné takovéto osoby, resp. osoby v takovémto postavení, sepisu notářského zápisu přítomny nebyly. Přítomnost dalších osob, s kterou podle svědecké výpovědi notáře vyjádřila zůstavitelka souhlas, nemusela být v notářském zápisu zaznamenána. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením, že zůstavitelka, která při pořízení závěti nebyla zastoupena a jednala svým vlastním jménem, učinila tento svůj právní úkon svobodně. Rovněž přisvědčil závěru, že v době sepsání závěti netrpěla duševní poruchou, která by ji k takovému právnímu úkonu činila neschopnou, což bylo prokázáno zejména provedenými znaleckými posudky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba uvedení žalobci dovolání, v němž uplatnili podle jejich názoru otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, konkrétně "zda-li je k platnosti notářského zápisu vyžadováno zjištění totožnosti osob přítomných jeho pořízení a jejich zaznamenání jakožto svědků tohoto úkonu". Další námitky obsažené v dovolání se týkaly opomenutých důkazů, nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeho překvapivosti a nesprávného posouzení důkazního břemene.
Nejvyšší soud dovolání svým usnesením č. j. 21 Cdo 1929/2015-554 ze dne 21. září 2015 podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť v něm měl být uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3851/15 ze dne 5. dubna 2016 tak, že napadené rozhodnutí v části výroku I, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a výroku II., zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud se neztotožnil s hodnocením obsahu dovolání provedeným Nejvyšším soudem, který dospěl k závěru, že stěžovatel řádně neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., když jeho námitky fakticky směřovaly (především) do skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Jakkoliv Ústavní soud přisvědčil, že významná část jeho argumentace skutečně směřovala vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nebylo lze přehlédnout, že v dovolání formuloval i námitky vztahující se k právnímu posouzení věci, konkrétně k otázce platnosti notářského zápisu, kterým byla pořízena závěť pozůstalé.
Ve věci opětovně rozhodoval Nejvyšší soud, který svým rozsudkem č. j. 21 Cdo 1717/2016-587 ze dne 1. 12. 2016 dovolání stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že "rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst., 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci" Vytýkal-li dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pro nadbytečnost neprovedl všechny jím navrhované důkazy, a tedy dostatečně nezjistil skutkový stav věci, a když rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, napadal-li dále hodnocení důkazů a z výsledků dokazování činil odlišná (jiná) skutková zjištění, na jejichž základě dovozoval vlastní (odlišný) právní názor na věc, uplatnil tím dle Nejvyššího soudu jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a proto v této části dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2014 a soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2014 stěžovatel brojí svojí ústavní stížností.
Stěžovatel poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy navrhoval důkazy, které měly být společně způsobilé prokázat, že lékařská zpráva MUDr. Drtilové ze dne 21. 5. 2007 (dle stěžovatele stěžejní podklad všech v dané věci vypracovaných znaleckých posudků a jako důkaz zcela zásadní), je antidatovaný falsifikát. Tedy důkazy způsobilé přivodit jiné právní posouzení otázky platnosti předmětné závěti zůstavitelky. Stěžovatel vznáší námitky proti postupu, jakými se obecné soudy vypořádaly s jeho tvrzením o antidataci předmětné lékařské zprávy, když odmítly provést jím navrhované důkazy bez věcně adekvátního odůvodnění.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se neřídil závěry předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu. K podanému dovolání se vyjádřil pouze ve vztahu k první vznesené právní otázce, avšak nikoliv ve vztahu ke druhé formulované otázce stran výše uvedeného postupu obecných soudů, které dle stěžovatele zatížily řízení vadami neslučitelnými s právem na spravedlivý proces v podobě tzv. opomenutých důkazů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V části ústavní stížnosti směřující vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu přisvědčil Ústavní soud stěžovatelově argumentaci v tom, že Nejvyšší soud ve svém hodnocení obsahu dovolání pochybil, když vyhodnotil stěžovatelovy námitky, jimiž zpochybňoval správnost skutkových zjištění obecných soudů, za vadu podání. Nerespektoval tím závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním nálezu (bod 25), ačkoliv podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud však ke kasaci napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřistoupil, a to z následujících důvodů.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel napadl svojí ústavní stížností rovněž rozhodnutí soudu odvolacího, jakož i prvostupňového. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl o stěžovatelově dovolání meritorně, možnost přezkumu rozhodnutí soudů nižších instancí tak zůstala zachována. Ústavní soud proto mohl přistoupit k přezkumu těchto rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem v ústavní stížnosti uvedených námitek.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti, námitky stěžovatele směřují do procesu dokazování před obecnými soudy. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak soudy v daném případě hodnotily důkazy. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy a svůj postup věcně adekvátně neodůvodnily.
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba.
Není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Stěžovatel je přesvědčen, že provedením jím navržených důkazů by bylo prokázáno, že zpráva MUDr. Drtilové ze dne 21. 5. 2007 je antidatovaným falsifikátem, což by vedlo ke zpochybnění závěru soudů o tom, že v době sepsání své závěti zůstavitelka netrpěla duševní poruchou, a v důsledku rovněž i závěru soudů o platnosti její závěti. K takovému závěru však dle Ústavního soudu dospět nelze, neboť ten z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplývá.
Jak Ústavní soud ověřil, v dané věci bylo provedeno podrobné dokazování. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že svůj závěr o tom, že zůstavitelka v době sepsání závěti netrpěla duševní poruchou, založily soudy na řadě důkazů, za zásadní však považovaly znalecký posudek znalkyně MUDr. Němcové a revizní znalecký posudek (znalkyně MUDr. Němcová a pověřená pracovnice znaleckého ústavu byly soudem prvního stupně k závěrům posudků rovněž vyslechnuty). Jednoznačné závěry znaleckých posudků pak korespondovaly s výpověďmi svědků.
Námitkou stěžovatele o antidataci předmětné lékařské zprávy se obecné soudy náležitě zabývaly. Již soud prvního stupně na str. 12 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že zjištění, od kdy měla svědkyně (MUDr. Drtilová) uzavřenou nájemní smlouvu s majitelem domu čX v Ř., by nemohlo nijak ovlivnit hodnověrnost lékařských "zpráv" podaných svědkyní a nikoliv pouze předmětné lékařské zprávy, jak uvádí stěžovatel. Rovněž odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 6 uvedl, že závěry předmětných posudků vycházely z "komplexních podkladů a nikoliv izolovaně z jedné lékařské zprávy MUDr. Drtilové, jejíž datování bylo žalobci zpochybněno". Dle odvolacího soudu pak "za tohoto stavu" nebyl důvod k dalšímu doplňování dokazování ve vztahu ke správnosti datace uvedené lékařské zprávy, neboť výsledek takového dokazování by nemohl na jednoznačných závěrech znaleckých posudků nic změnit.
K námitce opomenutých důkazů pak lze stručně uvést, že z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího zřetelně vyplývá, co považovaly soudy za zásadní pro své rozhodnutí a proč považovaly za nadbytečné řešit stěžovatelem namítanou antidataci předmětné lékařské zprávy. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí založena na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jejich závěrů [srov. nález sp. zn. III ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. Závěr soudů o nadbytečnosti (některých) stěžovatelem navrhovaných důkazů tak lze s ohledem na celý kontext daného případu považovat za přiléhavý.
Ústavní soud uzavírá, že soud prvního stupně i soud odvolací se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S námitkami stěžovatele se náležitě vypořádaly. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu by proto i přes výše uvedené dílčí pochybení byl jen formalistickým a ve svém důsledku by vedl toliko k prodloužení řízení a zvýšeným nákladům řízení pro stěžovatele.
Ve světle řečeného Ústavní soud proto předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu