ECLI:CZ:US:2018:1.US.864.17.1
sp. zn. I. ÚS 864/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Veronikou Soukupovou, advokátkou se sídlem Tylov 147, Lomnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3126/2016-270, výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 69 Co 500/2014, a výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 10 C 241/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka vedla v minulosti u Okresního soudu v Bruntále několik soudních řízení, a to pod sp. zn. 7 C 1/2001, 15 C 203/99 a 7 C 301/2003. Vzhledem k tomu, že tato soudní řízení nebyla podle názoru stěžovatelky ukončena v době přiměřené, podala stěžovatelka na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti žalobu o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 241/2012.
V souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 1/2001 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1.634.866 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením (nárok 1). Současně se stěžovatelka domáhala i zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč s příslušenstvím, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením (nárok 2).
V souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 203/99 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 2.800 Kč s příslušenstvím, jako náhradu škody představované náklady řízení v důsledku nesprávného úředního postupu (nárok 3). Současně se stěžovatelka domáhala též zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením (nárok 4).
V souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 301/2003 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1.080.000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody představované náklady řízení způsobené nesprávným úředním postupem (nárok 5). Současně se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením (nárok 6).
Výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2014, č. j. 10 C 241/2012-111, bylo o žalobě stěžovatelky rozhodnuto tak, že žalovaná, je povinna zaplatit stěžovatelce 76.312,50 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku, tj. co do částky 4.091.353, 50 Kč zamítnuta. Výrokem III. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelky bylo výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze rozhodnuto tak, že se odvolání proti vyhovujícímu výroku I. nalézacího soudu odmítá. Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že se výrok II. nalézacího soudu co do částky 3.641.353, 50 Kč potvrzuje. Výrokem III. bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. o věci samé ohledně částky 450.000 Kč a ve výroku III. zrušuje a vrací k dalšímu řízení.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Dovolací soud dospěl přitom k závěru, že stěžovatelka nevymezila řádně žádný dovolací důvod podle §237 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s pojetím přípustnosti dovolání, tak jak ji vymezil Nejvyšší soud. Jeho výklad shledává v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i v rozporu s postavením a posláním Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že dovolání musí být shledáno taktéž přípustným v případech, kdy rozhodnutí, vůči němuž dovolání směřuje, vykazuje ústavněprávní deficity. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za nepředvídatelné a nesrozumitelné. Není v něm vysvětleno, proč či v čem je dovolání nepřípustné a má za to, že jím došlo k odepření spravedlnosti. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud nemůže podané dovolání odmítnout formálně pro vady a zároveň v odůvodnění uvést i právní názor související s věcí samou. Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka též v rozsudcích soudu nalézacího a odvolacího soudu, tvrzené vady v ústavní stížnosti blíže vymezila.
III.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Ústavní soud si při projednávaném případu vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 10 C 241/2012, a to především za účelem posouzení toho, jak stěžovatelka v dovolání vymezila důvod přípustnosti podle §237 o. s. ř. a zda lze tedy postup Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní. Z dovolání stěžovatelky vyplývá, že ta považovala v souladu s ustanovením §237 o. s. ř. dovolací důvod v tom, že "rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací osud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož se jedná o otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou".
V souvislosti s uvedeným nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
Stěžovatelka vymezila důvody svého dovolání zcela obecně a nelze tak dospět k závěru, že by Nejvyšší soud v dané věci pochybil. V projednávaném případě nepředstavuje dovolání stěžovatelky efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejího práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelčiných základních práv.
V dovolání zvolená právní argumentace je příznačná spíše pro odvolání, nikoliv však pro dovolání. Nejvyšší soud proto neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, odmítl-li dovolání jako nepřípustné. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní a ústavní stížnost ve vztahu k jeho rozhodnutí za zjevně neopodstatněnou.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolatel nevymezil řádný dovolací důvod a ani předpoklady přípustnosti dovolání a z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání nemohl přezkoumat. Takto odůvodněné dovolání má důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím nižších soudů, neboť v takovém případě je třeba na dovolání pohlížet, jako by nebylo podáno vůbec. To pak činí ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím nepřípustnou pro nevyčerpání opravného prostředku řádným způsobem (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16).
Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud přes nepřípustnost dovolání věcně vyjádřil k některým dílčím aspektům případu, nic to na shora uvedených závěrech nemění.
Ústavní soud považuje za příhodné odkázat stěžovatelku stran přípustnosti dovolání na stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, potažmo na usnesení sp. zn. I. ÚS 13/15.
Vzhledem ke shora řečenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3126/270, pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 69 Co 500/2014, a výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 10 C 241/2012, pro nepřípustnost (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu