ECLI:CZ:US:2018:1.US.966.18.1
sp. zn. I. ÚS 966/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Zdenky Tkadlečkové, zastoupené Mgr. Michaelou Dosedlovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Lazecká 70a, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2017 č. j. 18 C 240/2016-210 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2017 č. j. 75 Co 243/2017-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 16 063 Kč s příslušenstvím.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, aby stěžovatelka byla povinna zaplatit žalobkyni (Česká pojišťovna a. s.) částku 2 649,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 413 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání stěžovatelky proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci tak, že jej potvrdil co do částky 11 680 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 1 732,20 Kč s příslušenstvím jej zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
V dané věci se žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 16 063 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se stěžovatelkou uzavřela smlouvu, jejímž předmětem je zprostředkovatelská činnost v pojišťovnictví směřující zejména k uzavírání pojistných smluv a jejich správě, kterou vykonávala stěžovatelka jako pojišťovací agentka pro žalobkyni. Za provedené činnosti měla právo na provizi podle předmětných smluv, přičemž způsob stanovení a výše provizí se řídil vnitropodnikovou směrnicí žalobkyně.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou došlo k uzavření smíšené smlouvy mající znaky smlouvy mandátní podle §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obch. zák.") a smlouvy o obchodním zastoupení podle §652 a násl. obch. zák. Na základě této smlouvy žalobkyně splnila svou povinnost vyplatit stěžovatelce zálohy na provizi a stěžovatelce vznikla synallagmatická povinnost vrátit neoprávněně vyplacenou provizi v případě, kdy dojde ke stornu pojistné smlouvy do tří let od jejího uzavření, jak je upraveno ve vnitropodnikové směrnici žalobkyně.
Odvolací soud posoudil jako správný závěr soudu prvního stupně, že podmínky pro vrácení provizí byly splněny u pojistných smluv specifikovaných v jeho rozsudku, neboť tyto smlouvy byly ukončeny před uplynutím 3 let od počátku pojištění. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tyto provize žalobkyni nevrátila ve stanovené lhůtě, je povinna zaplatit žalobkyni také úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky. U dvou dalších pojistných smluv však odvolací soud dospěl k jinému závěru než soud prvního stupně, neboť ke stornu a zániku pojištění došlo po uplynutí tříleté ochranné lhůty, a žalobkyni tedy nevzniklo právo na vrácení pojistného.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k její argumentaci, že ačkoliv je vztah z předmětné smlouvy o obchodním zastoupení vztahem mezi podnikateli, jde o vztah značně nevyvážený, který byl nastolen žalobkyní jednostranně. Nevyváženost daného obchodněprávního vztahu spočívá v možnosti žalobkyně svévolně měnit podmínky nároku na provize a jejího storna. Soudy ignorovaly výpověď stěžovatelky, že se zněním směrnic bylo problematické se seznámit. Stěžovatelka dále polemizuje se závěry soudů o jejím postavení obchodní zástupkyně vyplývajícím z předmětné smlouvy. Tvrdí, že soudy porušily její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že na daný obchodněprávní vztah ohledně vrácení provize zcela formalisticky aplikovaly ustanovení §662 odst. 1 a 2 obch. zák. Dále nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu uplatněného cestovného, neboť má za to, že žalobkyně tento výdaj řádně neprokázala.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatu ústavní stížnosti představuje totiž pouhá polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Skutečnost, že svá rozhodnutí soudy opřely o právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Přezkoumávání konkrétních závěrů civilních soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly, Ústavnímu soudu nepřísluší (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3922/17, III. ÚS 3924/17, IV. ÚS 3926/17).
Ústavní soud dále dodává, že v projednávané věci se jedná nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3948/16, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem, aby v každém jednotlivém případě přepočítával náklady řízení a posuzoval správnost jejich skladby. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je srozumitelně a řádně odůvodněno a Ústavní soud neshledal žádný důvod ke svému zásahu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu