ECLI:CZ:US:2018:2.US.1036.18.1
sp. zn. II. ÚS 1036/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. M. (nezl.), zastoupeného zákonnou zástupkyní G. M. (matkou), a 2) G. M., právně zastoupených Mgr. Kateřinou Lukešovou, advokátkou se sídlem Klaudiánova 135/1, Mladá Boleslav, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 9. 2017, č. j. 26 T 142/2017-1684, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 12 To 502/2017-1716, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená v čl. 36, čl. 37 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně bylo za použití ustanovení §314c odst. 1 písm. b) ve spojení s §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného E. H. [otec nezl. stěžovatele 1), dále jen "obviněný"] pro podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy ve smyslu ustanovení §196 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v období od května 2014 do května 2015 řádně a včas neplnil svou vyživovací povinnost k nezl. stěžovateli 1), která mu byla stanovena rozsudky Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 4. 2013, č. j. 21 P 25/2002-794, a ze dne 15. 4. 2016, č. j. 21 P 25/2002-1219, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 31 Co 371/2013-907, a ze dne 13. 12. 2016, č. j. 17 Co 342/2016-1415. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky [§314c odst. 1 písm. b) ve spojení s §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu] pro zastavení trestního stíhání, podle něhož soud může zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Jak totiž okresní soud zjistil z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, obviněný jím byl uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle ustanovení §173 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zák., nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. a padělání veřejné listiny dle §348 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, jehož konec je dle Rejstříku trestů stanoven na 15. 12. 2019. Za dané situace okresní soud dospěl k závěru, že pokračování ve stávajícím trestním řízení je "neúčelné", neboť by jednak "bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, jelikož obviněný byl za svou předchozí trestnou činnost již dostatečně citelně potrestán dlouhodobým nepodmíněným trestem odnětí svobody", jednak se v daném případě jedná o "trestnou činnost nesrovnatelně nižší závažnosti", a nadto nelze očekávat, že by uložený trest (nejvýše 1 rok odnětí svobody) "významným způsobem vyčníval nad již uložený nepodmíněný trest."
3. Proti tomuto usnesení okresního soudu podala stěžovatelka 2) jménem nezl. stěžovatele 1) stížnost, v níž obsáhle zpochybňovala procesní postup i závěr okresního soudu ohledně zastavení trestního stíhání. Krajský soud v Praze jí ovšem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl podle ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána osobou k tomu neoprávněnou. Krajský soud totiž vycházel z ustanovení §314c odst. 5 tr. řádu, které právo podat stížnost proti takovému usnesení o zastavení trestního stíhání přiznává pouze státnímu zástupci a obviněnému, nikoliv však osobě poškozené.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů i nadále polemizují, a to za použití obdobné argumentace, jakou stěžovatelka 2) předestřela již ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu. Stěžovatelé tak vyjadřují nesouhlas jak s procesním postupem okresního soudu, který považují (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) za protiústavní z důvodu výskytu řady procesních pochybení [např. nedoručení usnesení do dispozice stěžovatelky 2), neúplné dokazování či nedostatečné poučení], tak i se samotným závěrem okresního soudu ohledně naplnění zákonných podmínek [§314c odst. 1 písm. b) ve spojení s §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu] pro zastavení trestního stíhání, který považují za nedostatečně odůvodněný a formalistický. Navíc, za situace, kdy byla jejich stížnost zamítnuta krajským soudem, došlo prý v konečném důsledku k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva (poškozených) na efektivní trestní řízení na obranu jejich práv a svobod ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelů, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů s právním závěrem okresního soudu, v němž shledal naplnění zákonných podmínek [§314c odst. 1 písm. b) ve spojení s §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu] pro zastavení trestního stíhání. Jak již bylo ovšem výše zmíněno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně krajský soud v řízení o stížnosti podané stěžovatelkou 2) proti zastavení trestního stíhání, resp. okresní soud v rámci přípravného trestního řízení, a tedy aby posuzoval splnění zákonných podmínek pro zastavení trestního stíhání vymezených v citovaných ustanoveních trestního řádu. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry zejména okresního soudu, jež byla stěžovatelkou 2) zahájena již v řízení o jí podané stížnosti ke krajskému soudu. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že v daném případě došlo k pochybení ze strany obecných soudů, pokud svými rozhodnutími de facto vyloučily možnost posoudit otázku, zda ze strany obviněného došlo ke spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy ve smyslu ustanovení §196 odst. 1 tr. zák. při posouzení předmětných otázek. Tímto nicméně stěžovatelé staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
8. Ačkoliv se s ohledem na podstatu daného případu tato snaha stěžovatelů jeví do jisté míry pochopitelnou, Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jiné osoby (ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. "Vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, kde na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státním zastupitelstvím) a na druhé straně stojí obžalovaný. Nelze proto dovozovat, že by ostatním jednotlivcům, a to ani tehdy, jsou-li v procesním postavení poškozených, právní řád přiznával právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které by byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, nedisponuje právem na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů. Trestní stíhání pachatelů, jakož i jejich potrestání po proběhnuvším soudním procesu, je monopolem státu" [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291); sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); či sp. zn. I. ÚS 2549/10 ze dne 14. 9. 2010)].
9. Z uvedených závěrů koneckonců vychází i stěžovateli citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, v němž Ústavní soud (s oporou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva) konstatoval, že "ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), svědčí ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv", nicméně tomuto právu korespondující povinnost vedení efektivního trestního řízení je "pouze procesní povinností tzv. náležité péče, tedy "povinností prostředků, nikoliv výsledku." Zjednodušeně řečeno, z práva (poškozených) na efektivní trestní řízení na obranu jejich práv nelze v žádném případě dovodit jejich právo na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů, ve smyslu jakési "trestněprávní satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 654/16 ze dne 5. 9. 2017].
10. Z hlediska procesní ochrany tohoto práva pak Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost může k jeho ochraně sloužit teprve poté, co budou subsidiárně (ve formálním i materiálním smyslu) vyčerpány ostatní procesní prostředky, pokud je zákon poškozeným poskytuje (viz např. §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 tr. řádu), a domáhat se jí ústavněprávního přezkumu rozhodnutí, kterými se trestní proces končí (jako jsou kupříkladu rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby). Ani v těchto případech však Ústavnímu soudu obecně nepřísluší, aby z podnětu poškozeného přezkoumával samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, např. pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání nebo jeho ukončení zproštěním obžalovaného. Může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3196/12).
11. Ústavní soud proto prizmatem výše uvedených kritérií přezkoumal způsob rozhodování obecných soudů, v němž dospěly k závěru o splnění zákonných podmínek [§314c odst. 1 písm. b) ve spojení s §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu] pro zastavení trestního stíhání obviněného. Podle citovaných ustanovení může soud (samosoudce) zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (ústavně aprobované i v judikatuře Ústavního soudu) vyplývá, že se jedná toliko o tzv. fakultativní zastavení trestního stíhání, na základě usnesení soudu, k němuž může přistoupit pouze po důkladném zvážení důvodů pro takový postup. "Hlediskem pro použití uvedeného ustanovení je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný, trest za jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin) bude dostatečný k splnění účelu sledovaného trestní sankcí; zejména je třeba uvážit, zda trest dříve uložený, popř. očekávaný, dostatečně povede obviněného k tomu, aby vedl řádný život. Při rozhodování je pak zapotřebí vycházet z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy a z porovnání trestů, které by měly být podle kritérií uvedených v §39 tr. zák. za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být uloženy za srovnávané trestné činy, může být učiněn závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro jiný čin podle očekávání postihne" (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 68/2001; sp. zn. 4 Tdo 525/2016 či sp. zn. 4 Tdo 349/2017, všechna jsou rovněž dostupná na www.nsoud.cz). Dle názoru Ústavního soudu okresní soud v ústavní stížností napadeném usnesení ke všem těmto hlediskům přihlédl, a byť by bylo možné částečně souhlasit s názorem stěžovatelů, že jeho odůvodnění není zcela vyčerpávající, nejedná se o tak závažný deficit, který by odůvodňoval kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
12. Ústavní soud navíc považuje za vhodné dodat, že se ztotožňuje s názorem okresního soudu, pokud pokračování v daném trestním řízení považoval za "neúčelné", neboť Ústavní soud ve výše citované judikatuře rovněž zdůraznil, že při posouzení otázky, zda při postupu orgánů činných v trestním řízení bylo respektováno právo (poškozených) na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv, je na postup orgánů činných v trestním řízení třeba klást různé nároky, a to podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Dané právo má zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Proto je v těchto souvislostech zároveň na místě přihlížet kupříkladu k tomu, zda poškozený má možnost domáhat se ochrany svých práv jinými dostupnými právními prostředky (např. instituty správního práva, občanskoprávní žaloba či exekuční řízení - srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 ze dne 27. 8. 2015 či sp. zn. I. ÚS 2924/17 ze dne 31. 10. 2017), což platí právě i pro nyní projednávaný případ stěžovatelů.
13. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelů, jak namítali v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu