ECLI:CZ:US:2018:2.US.114.18.1
sp. zn. II. ÚS 114/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Tomášem Kopečným, advokátem se sídlem Veveří 3163/111, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2017 č. j. 3 To 349/2017-335 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. září 2017 č. j. 1 PP 59/2012-248, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (doplněnou dne 9. 3. 2018), která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že napadená usnesení porušila jeho základní práva plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9, odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
3. V trestní věci vedené proti stěžovateli o osvědčení odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bylo rozhodnuto, že podle §68 odst. 1 a §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,trestní řád"), se stěžovatel bere do vazby. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel brojil proti existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu, které obecné soudy odůvodnily tím, že se stěžovatel několikrát omluvil z účasti na veřejném zasedání a nemohlo být rozhodnuto, zda se ve zkušební době osvědčil či neosvědčil, přestože jeho omluva byla podána vždy řádně, včas a svá tvrzení vždy podložil dokumenty prokazujícími jeho zdravotní indispozici. Stěžovatel tedy shledává zásah do svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces v těchto jednáních obecných soudů, a to nesprávné posouzení důvodu vazby soudem, nezákonné konání vazebního zasedání mimo prostory soudu v nemocnici v době jeho závažné zdravotní indispozice, kdy nemohl vykonávat obhajobu. Dále namítal nedodržení principu kontradiktornosti řízení a nedostatečné odůvodnění usnesení v rozporu s trestními předpisy a judikaturou Ústavního soudu.
5. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud je totiž povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti [srov. např. nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), nález ze dne 14. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 130/01 (N 89/22 SbNU 245); všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz].
7. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže být sama o sobě argumentem k namítanému tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv, a pokud obecné soudy v citovaných rozhodnutích dostatečně vyložily rozhodovací důvody, není úkolem Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat. Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry.
8. Ústavní soud jen stručně konstatuje obsah předchozího řízení, neboť jejich obsah je stěžovateli znám. Citovaným usnesením okresní soud ve vazebním jednání rozhodl o tom, že stěžovatel usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 10. 2012 č. j. 1 PP 59/2012-159 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a byla mu vyměřena zkušební doba v době trvání čtyř roků s dohledem a zároveň mu byla uložena přiměřená povinnost uhradit podle jeho sil ve zkušební době způsobenou škodu. Usnesení nabylo dne 24. 10. 2012 právní moci a téhož dne byl stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let podmíněně propuštěn, k němuž byl odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007 č. j. 4 To 31/2007-1171, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zkušební doba podmíněného propuštění plynula od 24. 10. 2012 do 24. 10. 2016.
9. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016 č. j. 4 T 215/2015-262 ve spojení s usnesením Krajského soudu Brně ze dne 17. 5. 2016 č. j. 8 To 192/2016-298 odsouzen za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku, tedy ve shora uvedené zkušební době. Z tohoto důvodu bylo nařízeno na 29. 11. 2016 první veřejné zasedání, ve kterém mělo být rozhodnuto o tom, zda se stěžovatel osvědčil či neosvědčil v uvedené zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Veřejná zasedání konaná dne 29. 11. 2016, 23. 1. 2017, 23. 3. 2017 a 17. 5. 2017 za účelem rozhodnutí o osvědčení či neosvědčení ve zkušební době, byla všechna odročena z důvodu omluvy stěžovatele ze zdravotních důvodů.
10. Následně bylo veřejné zasedání stanoveno na 25. 8. 2017, na které měl být stěžovatel předveden policejním orgánem. Předvedení nebylo úspěšné, neboť se stěžovatel nenacházel na sděleném místě pobytu. Jelikož soud nemohl dle příslušných zákonných ustanovení rozhodnout o případném nařízení zbytku trestu z důvodu, že se neosvědčil, bez jeho výslechu, vydal na stěžovatele dne 28. 8. 2017 příkaz k zatčení. Stěžovatel byl na základě zmíněného příkazu zatčen dne 2. 9. 2017 v 16:25 hod. Stěžovatel si po zatčení stěžoval na zdravotní problémy, a proto nebyl dle standardních postupů převezen do policejní cely ale do nemocnice. Soudce téhož dne osobně navštívil stěžovatele v nemocnici. Po vyšetření stěžovatele jej lékaři shledali schopného k umístění do policejní cely, což stěžovatel odmítl, proto zahájil soudce vazební zasedání dne 2. 9. 2017 přímo v prostorách nemocnice (schopen dle lékařské zprávy z neurologického hlediska). Vazební zasedání bylo ukončeno téhož dne oznámením usnesení okresního soudu o vzetí do vazby, proti kterému stěžovatel podal stížnost. Usnesením krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu byla stížnost zamítnuta.
11. Na základě výše uvedené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, nelze přisvědčit. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení provedených důkazů a skutkových závěrů. Trestní soudy se však věcí stěžovatele řádně zabývaly a za tímto účelem soudy hodnotily celou řadu důkazů, se kterými se v odůvodnění svých rozhodnutí patřičně vypořádaly ve shodě s ustanoveními trestního řádu. Z obsahu odůvodnění usnesení okresního soudu je zřejmé, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, důkazy o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se okresní soud řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
12. Pokud tedy stěžovatel předložil v ústavní stížnosti argumentaci vztahující se k rozhodování okresního soudu, kdy neměl stěžovatel možnost uplatnit svoje ústavně zaručená práva, konstatuje Ústavní soud, že se jeho stížností řádně zabýval krajský soud. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplynulo, že v postupu okresního soudu nebylo shledáno žádné pochybení a na straně stěžovatele jsou jednoznačně dány důvody vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu. Naopak obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud, s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení, neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
13. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníka v jeho zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody. Stěžovatel nepředložil nic, co by takové oprávnění zpochybnilo, ani nic, co by vyvrátilo závěry, k nimž okresní a krajský soud na základě známých okolností dospěly. Za této situace Ústavní soud neshledal žádné stěžovatelem tvrzené pochybení o správnosti napadeného rozhodnutí, respektive ústavnosti postupu při zjišťování okolností a vyvození závěru o důvodech pro rozhodnutí o tom, že jsou dány důvody vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu. Bylo prokázáno, že se stěžovatel evidentně vyhýbal účasti u veřejného zasedání, neboť mu zde reálně hrozilo nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody.
14. Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Konstatuje, že v předcházejícím řízení bylo naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení dle čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ohledně argumentace stěžovatele nálezy Ústavního soudu, konstatuje Ústavní soud, že na věc stěžovatele nedopadá.
15. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu