ECLI:CZ:US:2018:2.US.1215.18.1
sp. zn. II. ÚS 1215/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Ružičky, MBA, zastoupeného JUDr. Alešem Janochem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Národní 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2018 č. j. 53 Co 341/2017-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. června 2017 č. j. 19 C 160/2016-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 160/2016 se žalobkyně - manželka stěžovatele - domáhala žalobou ze dne 23. 5. 2016, aby soud uložil stěžovateli povinnost hradit jí výživné pro nerozvedenou manželku ve výši 7 000 Kč měsíčně. Obvodní soud svým rozsudkem ze dne 2. 6. 2017 č. j. 19 C 160/2016-117 žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyní navrhovaná částka plně odpovídá aktuálním poměrům obou manželů a právě taková výše výživného zajistí, že nevznikne nedůvodný rozdíl v jejich životní úrovni.
2. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 25. 1. 2018 č. j. 53 Co 341/2017-156 rozsudek soudu prvního stupně změnil, jen pokud jde o datum, od kterého je stěžovatel povinen výživné nerozvedené manželky hradit a pokud jde o výši nedoplatku, který je povinen žalobkyni zaplatit, jinak rozsudek potvrdil, neboť se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu a neshledal, že by napadený rozsudek soudu prvního stupně trpěl vytýkanými vadami.
3. Proti oběma rozsudkům podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvedl, že má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva plynoucí z článku 2 odst. 1, článku 3, článku 23 odst. 4, článku 14 a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dále jeho práva plynoucí z článku 6 odst. 1 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a článku 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a dále též jeho práva plynoucí z článku 1, článku 3 odst. 1, článku 10 odst. 2, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zdůraznil zejména, že obecné soudy pochybily, když pojaly zásadu stejné životní úrovně jako mechanickou rovnost mezi manžely. Domnívá se, že obecné soudy nesprávně nezohlednily, že žalobkyně z jejich společného účtu převedla částku 300 000 Kč, ani to, že se žalobkyně domáhá rozvodu a že porušuje svou povinnost zachovávat úctu ke svému manželu, povinnost společně žít, respektovat vzájemně svou důstojnost, vzájemně se podporovat, udržovat rodinné společenství a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Soudy podle něj pochybily též proto, že neprovedly jím navrhované důkazy. Závěry soudů jsou podle něj v rozporu se zákonem, ale i s logickým uvažováním.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Kvalifikované pochybení, jež by bylo nutné posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno toliko právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14 a ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13).
8. Při rozhodování soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného, relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se řídily. Důkazní návrhy stěžovatele okresní soud neignoroval, ale neprovedení dalších důkazů zdůvodnil. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, zpochybňuje právní závěry obecných soudů i samotný způsob posouzení žaloby, přičemž namítá, že se dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami a skutkovými tvrzeními, uplatněnými v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že se s nimi oba soudy důkladně a řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s příslušnými ustanoveními o. s. ř., která upravují průběh civilního řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, ale i s ohledem na příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jež na daný případ stěžovatele aplikovaly.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu