ECLI:CZ:US:2018:2.US.1256.18.1
sp. zn. II. ÚS 1256/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 5 Tdo 1490/2017-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 5 To 110/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 12. 2016 sp. zn. 58 T 8/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí zrušil.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále soud podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozenému občanskému sdružení Via Levamente, o. s., škodu ve výši 70 000 Kč a také aby společně se spoluobviněnou nahradili společně a nerozdílně škodu ve výši 115 000 Kč způsobenou citovanému poškozenému občanskému sdružení.
3. Trestného činu zpronevěry se stěžovatel dopustil ve stručnosti tím, že od 25. 4. 2012 do 22. 5. 2012 na pobočce GE Money Bank prostřednictvím své manželky provedl celkem 6 výběrů peněžní hotovosti v celkové částce 130 000 Kč z účtu občanského sdružení Via Levamente, za něž jednal a na základě generální plné moci mohl hospodařit s jeho účtem, kdy pouze výběr z 25. 4. 2012 ve výši 15 000 Kč předal L. P. jako odměnu za její skutečně vykonanou práci pro sdružení, ostatní prostředky si neoprávněně přisvojil a použil pro svou vlastní potřebu, čímž občanskému sdružení způsobil škodu ve výši 115 000 Kč.
Skutek, jímž stěžovatel spáchal přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku spočíval v podstatě v tom, že dne 2. 4. 2012 na pobočce GE Money Bank neoprávněně převedl z účtu občanského sdružení Via Levamente částku 70 000 Kč na účet S. H., ačkoli se zavázal práci pro sdružení vykonávat bez nároku na odměnu, čímž porušil svou povinnost řádně spravovat majetek občanského sdružení, jemuž tak způsobil škodu ve výši 70 000 Kč.
4. Odvolací soud na základě odvolání stěžovatele a státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu, a to v rozsahu výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestech ukládaných oběma obviněným a také ve výroku o náhradě škody ve vztahu k částce 115 000 Kč, jež představovala škodu způsobenou skutkem uvedeným pod zrušeným bodem 1) výroku o vině rozsudku obvodního soudu. Poté sám znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento přečin a za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, jenž zůstal tímto rozsudkem nedotčen, dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 2 T 204/2015, za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 5 T 193/2015 a za sbíhající se přečin pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. 2 T 176/2015 stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud uložil stěžovateli přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Byl mu také uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové částce 100 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. O nároku poškozeného občanského sdružení Via Levamente, o. s., na náhradu škody rozhodl odvolací soud tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit tomuto poškozenému škodu ve výši 115 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že porušením práva na spravedlivý proces je i vznik extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Právě takový extrémní rozpor v jeho věci vznikl. Nesouhlasí, jak Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání. Obecné soudy podle něj nezohlednily důkazy předložené stěžovatelem v rámci odvolacího řízení, neboť jim soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí nepřikládaly patřičný význam a naopak zcela uvěřily výpovědi svědkyně, v níž však dle stěžovatele byly zásadní rozpory.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
9. Námitky stěžovatele obsažení v ústavní stížnosti nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany Nejvyššího soudu, ale také městského soudu a obvodního soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout.
10. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu