ECLI:CZ:US:2018:2.US.1444.18.1
sp. zn. II. ÚS 1444/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Volodymyra Yuzycha, právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 1 Azs 54/2018-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí kasačního soudu s tím, že jím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto tak, že se zamítá kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2017 č. j. 30 A 106/2016-33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 24. 6. 2016 č. j. MV-73940-4/SO-2016.
3. Podle obsahu napadeného rozsudku Ministerstvo vnitra České republiky zamítlo stěžovatelovu žádost o dlouhodobý pobyt. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel u Krajského soudu Plzni, přičemž jeho žalobě byl přiznán odkladný účinek. Následně pak stěžovatel požádal o povolení k trvalému pobytu. Dne 16. 2. 2016 však Ministerstvo vnitra zastavilo řízení o této žádosti podle §169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců poté zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila usnesení ministerstva. V odůvodnění konstatovala, že stěžovatel podal na území žádost o povolení k trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn. Námitku, že se v době podání žádosti nacházel na území České republiky oprávněně (z titulu dlouhodobého pobytu), neshledala důvodnou. Přiznání odkladného účinku žalobě proti neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu totiž nepředstavuje zákonnou podmínku ve smyslu §47 odst. 2 ve spojení s §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
4. Krajský soud v Plzni žalobu, kterou podal stěžovatel, shledal nedůvodnou. Podle něj prvoinstanční správní orgán i žalovaná správně zhodnotily, že stěžovatel nesplňoval žádnou z podmínek nutnou k tomu, aby mohl podat žádost o trvalý pobyt na území České republiky. Následkem přiznání odkladného účinku žalobě proti zrušení dlouhodobého pobytu není faktické prodloužení pobytového statusu. Toto rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu totiž zůstává i nadále v právní moci a je třeba na něj hledět (do doby pravomocného rozhodnutí soudu) jako na zákonné a věcně správné. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost s odůvodněním, že důsledkem odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v žádném případě nemohla být skutečnost, že by stěžovatel měl povolený dlouhodobý pobyt a splňoval podmínku uvedenou v §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, nutnou k podání žádosti o trvalý pobyt u ministerstva vnitra. V této souvislosti odkázal na svou již ustálenou judikaturu k této otázce (rozsudek ze dne 3. 5. 2017 č. j. 7 Azs 46/2017 - 28, a rozsudek ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 52/2018 - 33).
5. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud nesprávně právně posoudil otázku jeho oprávnění podat žádost o trvalý pobyt podle §68 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel namítá, že je odpíráním práva, pokud žadatel, který splňuje všechny hmotněprávní podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu po pěti letech pobytu na území podle §68 zákona o pobytu cizinců, nemá žádnou možnost, jak žádost podat a dosáhnout tak meritorního rozhodnutí o ní. Stěžovatel v době podání žádosti o trvalý pobyt splňoval veškeré hmotněprávní podmínky pro povolení trvalého pobytu podle §68 včetně jazykové a pracovní integrace do české společnosti. Stěžovatel má za to, že byl oprávněn podat žádost o povolení k trvalému pobytu na území způsobem, který učinil a v pobytové situaci, ve které se nacházel, protože to pro něj byl jediný způsob, jak dosáhnout zahájení řízení a meritorního rozhodnutí o žádosti.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není ani běžnou třetí instancí a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje provedená hodnocení svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní právní názory na výklad procesních předpisů dopadajících na jeho věc, avšak Ústavní soud se s nimi neztotožňuje. Naopak lze konstatovat, že závěry obsažené v rozhodnutí napadeném ústavní stížností, vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, nedostatky ústavně právního charakteru netrpí.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu